V rozsedlině skalní za balvany
skryl se uskok Ristić před katany.
S sebou má svou ženu Andželinu,
dvé je s ním i jeho milých synů.
Ze sluje však nemohou se hnouti:
bdělým očím nelze uniknouti.
Jen se hlavy zvednout poosmělí,
pušek čtyřicet hned po nich střelí. –
Bez jídla tři dny a noci byli,
kalnou vodu dešťovou jen pili,
pokud byla v prohlubině skály.
Čtvrtého dne slunce žhne a pálí.
Brzy mělká vyschla kalužina.
Slabě zasténala Andželina:
„Smiluj se a odpusť, Pane Bože!“
Mrtva klesla na kamenné lože.
Nezaplakal Ristić, hledě na ni.
Synové, ti nedutají ani,
jen si tiše utírají oči,
když se otec od nich pootočí.
V pátý den syn starší, bohpomozi!
jak vlk lačný na uštvané kozy
třeští oči na svou mrtvou máti.
Neštěstí se mladší počal báti.
Vzkřikl, do šílených zraků patře:
„Nezahub své duše, milý bratře!
Tu máš nůž, mou krví uhas žízeň!
Však už brzy skončí naše trýzeň!
Z hrobů budeme pak vycházeti,
vrahům ve spánku krev upíjeti.“
Ristić vstal a řekl: „Dosti řečí!
Zlá je koule. Žízeň zlo je větší.“
A jak vzteklí vlci do doliny
vpadli ti tři: Ristić s dvěma syny.
Po sedmi své vraždí nepřátele.
Klesli, každý sedmero ran v těle.
Panduři jim hlavy zutínali,
na oštěpy si je napíchali.
Nehledí však na ně, leda zdáli.
Ještě mrtvých uskoků se báli.