Píseň
Lang’, lang’ ist’s her..!
.....hraj mi tu píseň, tu irskou píseň lásky a smutku, a jen lehce dotýkej se kláves svou bílou rukou, aby zněla stlumeně, a jakoby z dáli, jako pozdrav z minula, jako hlas milujících, kteří se loučí, na vždy loučí, jako hlas zlomený bolestí rozchodu, třesoucí se zdržovaným pláčem, a já dotýkati se tě budu jen pohledem, oddálen od tebe (je tolik kouzla v takové oddálenosti) a v měkkém šeru, v hřejících dotknutích osamění, v žalujících tónech staré písně, budeme měkkými a dáme přijíti všemu, co marně vejíti chtělo do zatvrzelých srdcí – – – –
Oh, hraj mi tu píseň,
takové teskné chvíle vzpomínání jdou tiše a nesměle písní tou,
taková dobrá dávná láska z ní mluví.
Vidím bílé šátky kývající odcházejícím, oči zaslzené, hledící nazpět, a pukající mladá srdce.
Vzdech slyším schýlených starců, kteří se zamyslili, a které přepadl stesk po všem co bylo.
[52]
Jsou opuštěny již všecky cesty v starém parku, zmizel z nich hovor a smích i slova lásky za měsíčních nocí.
– Jsou zastřena okna prázdné villy, a jako zákalem osleplé oči civí do mlhavých dálek.
Sníh padá do cest a zaváty jsou dávno stopy těch, kteří naposled ruku v ruce tudy šli, a do zasněžených polí dívají se smutné, velké oči, a sníh tiše padá na hroby – – –
Hraj mi tu starou píseň, tiše hraj, aby jako z dáli zněla, jako známý hlas, zlomený hlas jako pláč pro vševše, co bylo – – –
*
...Zastřeme okna, aby nemohlo proniknouti světlo, aby neproniklo k nám slunce. Příliš mnoho světla je venku, a mnoho radosti. Ale soumrak večerů a ticho samot je v naších srdcích.
Při zastřených, černě zastřených oknech (neboť máme smutek srdcí) budeme naslouchati pohádkám jejich, a kdyby lítost stoupala v nás a slzami chtěla zalíti oči, budeme se lehce usmívati. Budeme klidni a zapomeneme, že svítí slunce; neboť nebyly vysvobozeny princezny v těch pohádkách, a všichni jsou zarmouceni v těch královstvích; neboť draku, který zakryl nám slunce, vždy nové rostou hlavy. A nebudeme čekati vysvoboditele,
53
neboť srdce naše jsou zakleté zámky v dalekých, nedostupných zemích, kam nikdo nepřijde. –
Zastřeme černě okna, a kdyby lítost chtěla zalíti nám oči, budeme se lehce usmívati. – – –
*
Píseň jsem slyšel, starou, žalující píseň, kterou jsi kdysi mně hrála, již měl jsem tak rád, a bylo mi jakobych slyšel známý hlas, zlomený hlas, vypravující pohádku o zakletých, zkamenělých srdcích, která již nikdy, nikdy neožila...
54