Stíny v duši (1898)

Karel Babánek

Diplomatická verze Ediční verze
STÍNY V DUŠI
[1] KAREL BABÁNEK
STÍNY V DUŠI
PRAHA MODERNÍ REVUE 32 POŠTOVSKÁ ULICE 32 1898
[3] PSÁNO ROKU 1898 TÉTO KNIHY BYLO VYDÁNO 200 VÝTISKŮ TISKEM EMANUELA STIVÍNA V PRAZE
[4] NEPŘÍTEL
[5]
NEZNÁMÝ
– – – někdo mne pronásleduje. Někdo, mně nepřátelský, za dne plíží se za mnou a za noci pozoruje můj dech. Někdo neviditelný, neznámý, sleduje moje kroky, bydlí se mnou, dívá se se mnou z okna, pozoruje mne – cítím to, a někdy zdá se mi, jakoby se mne dotýkal. Dovedu zcela jasně rozeznatirozeznati, kdy mne opustil – prchám před ním do nejživějších ulic, do nejskrytějších samot, a když myslím již, že jsem mu unikl, přichází a mívám pak pocit, jakoby kladl svou ruku na moje rameno. – – – Ztrpčuje mi život, otravuje každý požitek. Jsem úplně v jeho moci. Dívám se jeho očima, myslím jeho mozkem – jsem částí jiné bytosti, neznámé mně a nepřátelské – – – Dívám se do noci – není to uklidňující noc plná hlubokého míru s jasným leskem hvězd a měkkým svitem měsíce, není to pohádková noc s písněmi slavíků, jakou jsem se toulával, než stal jsem se otrokem Neznámého – dívám se do noci, [7] a její ticho padá na mne a tíží mne, hvězdy svítí mdle, unaveně a měsíc příšerně ozařuje zsinalým světlem, keře zahrady, z nichž prchají černé stíny a lekají mne – – –. Zavírám okno, lehám a snažím se usnouti – usínám... Někdo mne probudil – zvedám se, hledím do tmy a černý stín, černější ještě než tma kolem, vzdaluje se od mého lože. – – – Unaven, neosvěžen spánkem vstávám a jdu se projít ulicemi. Slunce svítí – ne tím jasným, veselým světlem, které vzbuzuje veselou náladu ve svěžím ranním vzduchu – zdá se mimi, jako by bylo ani nezašlo, jako bych celý den chodil v rozžhaveném vzduchu jeho věčným, pálícím světlem. Snažím se přemýšleti o něčem – nejsem schopen myšlénky – jsem unaven. – Potkávám známé – zastavují mne – zdá se mi, že je nenávidím, že nenávidím všecky, jež vidím – pozorují mne, za jejich řečí skrývá se lež, za jejich úsměvem pošklebek, jejich klidné tváře jsou pouhé masky. Mluvím s nimi – slova nemají významu, jejž já chtěl vystihnouti, nemají přízvuku, jejž já v ně vložil, zní mdle a jednotvárně – to nemluvím já – někdo mluví mými ústy – stávám se roztržitým, rozčiluji se – vracím se raději domů... Rozvírám nějakou knihu – čtu verše – pouhé verše, nic než slova, slova, nejsem již schopen 8 své myšlénky, svého, slova, svého pocitu, své nálady – jsem otrok, otrok Neznámého. – – – * Přemýšlím marněmarně, kdy a kde stal jsem se obětí svého pronásledovatele. Vím jen, že tušil jsem jej již dávno – obcházel ve slušné vzdálenosti, chodil za mnou ulicemi, sedal v hostinci, do kterého denně jsmjsem chodil, pronásledoval mne v noci, když jsem se vracel, obcházel kolem domu, v němž bydlím, až jednou – myslím, že za některého odpoledne nedělního, na podzim, když obloha jako zákalem zastřené okno ztrnule dívá se v město, a vzduch v parcích nasycen je vlhkým zápachem hnijícího listí, a po ulicích vlekou se potrhané závoje mlhy – přepadl mne někde bloudícího, vztáhl po mně své dlouhé, měkké prsty a mne unaveného, nebránícího se odvedl s sebou – slabého, poslušného otroka. * Odejel jsem z města. Cítil jsem, že mne doprovází, že sedá se mnou do vlaku... Avšak od té doby co jsem venku, mohu zase chvílemi mysleti svým mozkem, hleděti na svět svýma očinaočima – jakoby pozbýval moci nade mnou, 9 jakoby mu zde volno nebylo. Vyšel jsem ven, do hor, a pocítil nesmírnou, ďábelskou rozkoš, že mohu jej vléci s sebou po stráních a kopcích, a zdálo se mi, že ochabuje, opouští mne – a po dlouhém čase byl jsem opět svoboden, viděl jsem zas velké, zářící slunce, hřející, ne pálící v svěžím, ranním vzduchu, bloudil jsem nocí, pohádkovou nocí, plnou měkkých svitů a tajemných šepotů – – – Nejsem již jeho otrokem – jsem volný, volný. – – – * Vrátil jsem se do města. Jsem opět v jeho moci. Již před městem přisedl ke mne a zdálo se mi, jako bych cítil dotek jeho ruky a slyšel jeho chechtot. – – – Vleku se ulicemi přemožen a sláb – –. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – * Nevýslovná, ďábelská radost mnou prochvěla. Nalezl jsem zbraň, zbraň, jížto jej mohu přemoci, svého pronásledovatele i zde, kde zdál se mi nepřemožitelným. Seděl jsem po půlnoci v kterési vinárně v kouři cigaret a v zápachu rozlitého vína. A jako tehdy venku, tak i zde v hluku zmatených hlasů, v bouřlivém veselí rozjařených zdál se umdlévati, jeho 10 moc mizela – odešel – zdálo se mi, jakoby stín protáhl se dveřmi. – – – * Potkal jsem Jej u samé vinárny. Vím to. Nerad mne opouští. Myslím, že něco jako výsměch usadilo se na mých rtech. A kdybych mu byl mohl viděti do tváře, byl bych ji musil viděti bledou, oči smutné, upřené na dvéře vchodu a tázající se. – Sedím na svém obvyklém místě, jsem velmi vesel a mám chuť, divokou chuť, míti zde před sebou jeho, Neznámého, držeti jej za průhledné, dlouhoprsté ruce a nalíti mu do jeho bledého, bezkrevného krku trochu té živé krve, perlící na mém stolku v tenké sklínce, před níž prchal, pásti se pohledem na jeho blednoucí tváři, slyšeti jeho těžký dech v odporném jemu vzduchu a viděti jej před sebou slabého, umírajícího v těchto místech naplněných výkřiky radosti a života – – – –. 11
V MÉM KRÁLOVSTVÍ POHÁDKA
Do královských zahrad hledí král. Nemá trůnu, nemá vojska, nemá dvořanínů, nemá služebnictva, nemá nikoho a ničehoničeho, co by zvyšovalo nebo propůjčilo lesk jeho dvoru. Do královských zahrad hledí král a bojí se, že nezapadne snad slunce. Prach usasuje se v komnatách, pavouci předou v nich své sítě, a po síních chodí Neznámý, tiše a plouživě, Nepřítel, který přemohl krále a národ. Dole, pod hradem před polozbořenými domy na prazích sedí poddaní, jimž nikdo nevládne, a vypravují si pohádky o dobách, kdy král na hradě vlád, kdy při dvoře pilo se víno, milovali ženy, a kdy se válčilo. A mladší naslouchají starým a diví se. Oh, za starých časů! Tehdy vycházelo ještě a zapadalo slunce, bylo jaro i zima, po studených dnech, teplé, po sšeřelých jasné, po sněhu květy, po smutku radost, bylo mládí, láska, smrt. – – Oh, tehdy! A slunce [12] zapadá – nikdo toho nepozoruje, přichází jaro – nikdo ho nevítá, není smutku není radosti a smrt přichází – a nikdo si jí nevšímá. V tichých poloopuštěných městech vlekou se líně chodci, jiní, kteří nevstali ještě, vyčkávají na loži noci, a někteří sahají po zbrani, aby vyhnuli se řadám přicházejících dnů... Vojsko odložilo zbraně, neboť není nepřítele, s nímž by se bilo, básníci odhodili lýry, neboť nikdo neposlouchá, ženy přestaly milovati a těla jejich nelákají již muže. Lid opustil vesnice i města, a národ snivých tuláků bloudí královstvím. Na hradě sedí král, nebaví se, nevládne, neopouští komnaty, dívá se do královských zahrad, a naslouchá věčným krokům svého Nepřítele. * Z vysokých hor přicházejí do rovin proroci a hlásají příchod Vysvoboditele. „Barbaři přijdou“ – lid shromažďuje se kolem proroků, a král vysílá tajně posly k hranicím. – Ale barbaři nepřicházejí. Nepřítel stále chodí po síních a komnatách hradu a lid opustil proroky a přestal věřit. Umdlení sedají proti zapadajícímu slunci, a jitra vrhají bledá světla na ztrnulé po probděných nocích. Unaveni naslouchají jednotvárné písni života 13 a vysíleni dlouhým čekáním Vysvoboditele, vrhají se do nejhlubších propastí. A král čeká na svém hradě vpád barbarů, ale ti stále nepřicházejí, proroci ještě chodí zemí, ale nikdo jich neslyší. – – – U okna nad nejhlubším příkopem stojí král. Nevládne, nemá již poddaných, poslední tuláci bloudící pustým královstvím vysmívají se posledním prorokům a v komnatách hradu stále chodí Nepřítel. A barbaři ještě nepřicházejí. 14
UMÍRALI / DIVÍCE SE / ŽE JE JIŽ KONEC
Stál jsem kdesi vysoko, kam nezalétal prach s cest, kde bylo jasno pod modrým nebem, slunečno, jasno v duši a odkud byl rozhled do velkých dálek. A dole pode mnou plno bylo cest širokých i úzkých, rovných a pohodlných se stíny vrhanými stromy po obou stranách, příkrých a hrbolatých, rozpálených slunečním úpalem a bez jediného stinného místa, a všecky zdály se sbíhati kdesi v neviděných dálkách. Jasno a klidno bylo nahoře, a jen temný hukot zaléhal sem od spěchajících všemi cestami, které jimi zčernaly a mraky prachu zdvihaly se a klesaly nad rozvlněnými zástupy. A zástupy řvaly, srážely se, tříštily, rvaly se o schůdnější cesty, a mrtví zůstávali na cestách nepovšimnuti zadními, kteří šli přes ně. Rozeznával jsem i jednotlivce a viděl dychtivé a netrpělivé jejich tváře. Byli všichni unaveni již dlouhou cestou, a rozzuřeni překážejícími jim, [15] rvali se mezi sebou a silnější zabíjeli slabší, aby dostali se ku předu. Viděl jsem tváře umírajících zhyzděné bolestí, s očima vytřeštěnýma do dálky, kde sbíhaly se snad všecky cesty, ruce vztýčené a jakoby ukazující tam, a někteří, ač umírali, pokoušeli se znovu vstáti a jíti za ostatními. Mnoho jich zůstávalo pozadu a ti šli klidně, ale byli vytrvalí, a únava jejich byla menší. Jiní zemdlení již a nemocní klesali k zemi a umírali vedle cest, kam se byli dovlekli. A na všech cestách přibývalo mrtvol, a místy zbělely cesty kostmi těch, kteří kdysi tudy spěchali. Mnozí sedali na kraji cest a neměli odvahy jíti dále, ale nevraceli se. Z těch někteří se zabíjeli, jíní nemajíce té odvahy pokoušeli se jíti dále, ale zastavovali se zase váhajíce. Jen málo bylo těch, kteří se vraceli, a ti šli zvolna, zklamáni a v tupé resignaci. Ale byla také místa stranou, daleko od cest, kde nevěděli ničeho o těchto zástupech v šílené dychtivosti ku předu se ženoucích, kde nebylo mraků otravujícího prachu zdviženého těmito šílenými davy, které řítily se všemi cestami, jež neměly konce, a které vždy v nových a nových dálkách zdály se opět sbíhati. 16 A v těchto místech byl klid zapomenutých krajů, čas zdálo se, že zastavil se tam, nikdo z oněch cest nezabloudil sem, neboť místa ta zdála se vymřelá, a jejich hluboké ticho nelákalo nikoho ze spěchajících. Ti, kdož zde žili, neodcházeli nikdy, zrodili se tu, rostli, žili v pokoji a míru, a když naplnil se jich čas, umírali nalézajíce opět klid na malých hřbitovech, kam je ukládali. Jako květy žili, dokud svítilo jim slunce života, a umírali, když spálil je mráz smrti. Ale místa ta byla daleko a nelákala spěchající – – – A cesty nikde se nesbíhaly, a těm, kteří nejdále došli, zbělely již vlasy a seslábly nohy. Klesali na cestách a vzpomínali na ona místa klidu, kolem nichž kdysi šli a umírali divíce se, že je již konec,konec. A umírajícím zdálo se, že slyší výsměšný hlas, ďábelský, kohosi Zlého, kdo provázel je, neviditelný, který letěl před nimi, a lákal je sem, zlomyslný, a smích jeho zněl jako bouře, převaloval se od obzoru k obzoru, a za výsměchu milosrdného umírali... 17
ZA SVĚTLEM V TMY
Byl tak krásný, vlídný a zároveň hrozný; volal jej svým měkkým, hlubokým pohledem i odpuzoval, a v pronikavé daleko se rozlévající září Jeho pochodně svítily neznámé, podivné světy se závratnými výškami a nedohlednými propastmi. Vše bylo tam jiné, nové a ohromující, ale jasné, a za oslňující záplavou světla bez nenáhlých přechodů, bez polostínů, rozlévaly se hluboké, věčné tmy, mrazivé a vše pohlcující. Slepě, otrocky šel za světlem, lákán, když váhal, a odpuzován, když doufal. A před sebou stále viděl pochodeň, již držela ruka, která něžně hladiti mohla čelo i drtiti lebky. A světlo i tmy vzdalovaly se před ním a nezastavovaly se. Šel stále, zlekán a bojácný, i odhodlán a silný, vytrvale, dychtivý, za září pochodně, proti níž světlo bylo tmou – – [18] Oh, dosíci jí, nechati se prozářit tím ostrým světlem, prohlédnouti, viděti jasně, jednou! A jemu jen svítila pochodeň, jeho oči jen snesly všecko toto světlo, které oslepovalo ostatní, a nikdo nešel za ním. Lekal se své osamocenosti a váhal, ale oči navyklé jednou hleděti do světla, bály se tmy – – – Proudy světla zaplavily jej a jemu bylobylo, jakoby z dusných propastí, kde plovalo těžké, umrtvující ticho v studených hustých tmách, vznášel se do závratných výšek zvučících jasně a jemně, do nekonečných výšek hřejících věčnými, vše prozařujícími paprsky tajemných zdrojů světla. Nad ním jako obrovské, bílé slunce hořela pochodeň, a zlé, pomstu věštící oči setkaly se s očima bojácnýma a polekanýma – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Za oslňující záplavou světla bez nenáhlých přechodů, bez polostínů rozlévaly se hluboké, věčné tmy, mrazivé a vše pohlcující. Za bludičkou bledou, lehce tancující, šel a maje v očích ještě odlesk velkého světla padal do propastí tmy, cítě dotek zlých a pomstu věštících pohledů Jeho – – – Padal, stále rychleji padal, a houstnoucí tmy braly na se podoby pitvorných tváří, které tís- 19 nily se kolem něho, provázely jej a dotýkaly se ho. A propasti byly stále hlubší, tmy vždy hustější, velké ticho mrtvého prázdna hřmělo mu v duši, a aa stále rychleji padal do bezdna, které věčným pošklebkem zdálo se šklebiti se proti němu – – 20
KONEC STOLETÍ
[21]
KONEC STOLETÍ
Chápal je, ale nenásledoval jich. K Slunci šli, a dusili se prachem zdviženým jejich kroky. Hleděl na ně jako na děti uzavřené v dusné tmavé světnici, které vidí venku zářit slunce, cítí jeho teplo, ale nemají odvahy vyjíti z domu, neboť zvykly příliš příjemnému chladu pokojů. Nenásledoval jich. Ta cesta jistě nevedla k slunci. Pošetilí jsou. Postavili zdi před jejich okna a oni jdou nyní hledat slunce. Třeba jen zbořiti zdi, a slunce přijde samo. Zhýčkáni jsou, zchoulostivěli, vychováni v přepychu, a stali se dětmi, pobloudivše, když byli se, zpyšnělí, odcizili Matce, zapřevše svůj původ. Děti jsou, a hrám cele se oddávajíce pošetilým, kterým přísná jména dali, zapomínají na Život....Život... Ale některé omrzely již hry, a ti smáli se nejdříve ostatním, pak sobě a konečně, roznemohše se nudou, otravovali druhé svými řečmi a pláčem, neboť zastesklo se jim po Matce. A nakazili mnohé, kteří, unaveni věčnou hrou, [23] počali konečně také chápati, že venku je život, svítí den, a s otevřenou náručí čeká Matka. A tak se stalo, že vyšli někteří hledat Slunce. Byl přesvědčen, že nedojdou cíle. Ta cesta nevedla nikam. A trochu toho světla, na něž vyšli, zakryly jim mraky prachu. Chtěl více. Kdosi zlý, silný musí přijíti, barbaři odněkud z daleka, z neznáma, a zbořiti jejich pyšnou nádhernou, po věky v pomatení budovanou stavbu. Násilím třeba probuditi je z jejich chorobného snění a vyvléci je ven na světlo a drsný vzduch. O silných snil, o tvrdých pěstích, zarostlých tvářích, volných prostorech, obydlených jeskyních, o stádech zvěře, životě, oh, žít, žít...! Tam je Slunce, Život, a divoce kypí krev v žilách troglodita, jenž s kyjem v ruce stojí nad mrtvolou medvěda, nebo soka... 24
ČLOVĚK-BESTIE
Klidné večery a noci jsou, a nic neruší klid zemdlených. Na prazích domů sedí klidní obyvatelé a hvězdné nebe neláká jich pohledů. Klidno je, mrtvo, vyjetou kolejí všedních dnů pohybuje se líně život, a milující chodí měsíčnou nocí. Tomu tak dávno již, co tajemná znamení na nebi sklíčila polekané tajemnou předzvěstí neznámých hrůz. Klidno je, mrtvo, a oči nedočkavých marně hledají na nebi velikou, podivnou hvězdu, věštící neklidné doby. Dlouho stojí již vody, dlouho žhlo, unavujíc, slunce, a bahno hnije. Po prudkých deštích, po náhlém výbuchu bouří, sirném zápachu zažehujících blesků, krvavých požárech zatoužili unavení. Cosi divokého, co dlouho spalo v nich, probudilo se náhle, a zmocnilo se celé jejich bytosti. [25] Krev, krev! A ulicemi měst postupují řady vojska s nasazenými na puškách bodáky, útočí jízda, a zástupy jako poraněná šelma řvou. Zvíře probudilo se v člověku, a tomu zachtělo se krve, čerstvé kouřící krve. Dlouho klidně oddychovala města, a země dlouho nepila krve. Nehřměly za noci ulicemi odměřené kroky odcházejících vojsk, nebylo slyšeti do vzdálených měst dunění děl, a nikde nechvěje se půda rozpoutaným bojem. Krev, krev! Obrovské massy vojsk, kouřící bojiště, zápach prachu, požáry, nářek raněných, chrapot umírajících, obnažené rány, vítězství a porážky, krev, krev! Oh, čerstvý vzduch, nový život! Jiného člověka, zrozeného na hrobě dobitého. A bestie probuzená zaťala ostré drápy, roste a zástupy sražené, rozpálené její horkým dechem a žíznící po krvi, řvou: krev, krev...! 26
NAD PROPASTÍ
Hrdý a spokojen sám s sebou povstal člověk a zíraje vítězně kolem sebe, jakoby hledal odpůrce, s nímž vešel by ještě v zápas, zvolal velikým hlasem: „Jsem člověk!“ A ticho, nesmírné ticho bylo mu odpovědí. „Jsem člověk!“ volal vyzývaje k boji. Totéž ticho, jež zdálo se mu tichým výsměchem, zůstávalo jedinou odpovědí. Podrážděn, zvolal po třetí: „Jsem člověk!“ a uleknut, cítil jak neviditelná, obrovská ruka vyzdvihla jej do výše. A stoupaje stále výš slyšel hrozný hlas z nekonečných prostorů přicházející, jenž tázal se: „Co vidíš?“ A člověk, jemuž vrátila se síla a hrdost při spatření velikých měst s vysokými věžemi, a nádhernými stavbami, když tušil dole vše, co učinilo člověka velikým, zvolal: „Díla rukou lidských vidím, slyším mocný jejich hlas, jímž hlásají slávu člověka – hlas ten ku nebi stoupá – – –“ A výše vznášela jej ruka. [27] „Co nyní vidíš?“ „Města vidím veliká – ale člověka nevidím“,nevidím,“ řekl udiveně člověk. A dále stoupal. Pak zastavila se ruka, a posměšný hlas ozval se opět: „Co nyní dole vidíš?“ „Hory a údolí vidím, ale města zmizela – a člověka stále nevidět.“ Výš vznášel se člověk, a úzkostlivě hleděl do hlubin... Konečně slyšel hlas: „Pohleď dolů, co vidíš tam?“ „Pruh vidím tmavý, kde dříve byla země – v mlhách se ztrácí – –“ a zavřel oči. A ještě stoupal. Stále výš, a naposled tázal se hlas: „Co nyní zříš?“ „Nevidím ničeho“,ničeho,“ řekl po chvíli mlčení člověk, pátraje nadarmo po zemi. „Jen propast vidím, bezdnou, nekonečnou propast – – –“ a cítil jak padá... 28
CHVÍLE OPUŠTĚNOSTI
[29]
CHVÍLE OPUŠTĚNOSTI
Ticho po ozářených cestách, ticho v žlutých polích přeťatých zelenými pruhy mezí, ticho v lesích, že slyšeti je let ptáků, ticho na zemi i na nebi.... Viděl jsem velké motýly poletující v nehybném vzduchu tiše, lehkými a velikými rozmachy křídel, viděl jsem ptáky plující vysoko i pod samým nebem, volně a klidně, ptáky, kteří vzlétli z některého křoví a přehoupnuvše se zcela nízko přes pole, zapadli v podrostu lesa, viděl jsem na rozpálených cestách, v písku, mezi kamením, malá zvířátka, prchající, nebo líně se vlekoucí, ale jediného zvuku jsem neslyšel toho dne, a na těch místech. Vešel jsem do lesa. Ještěrka přesmykla se přes cestu a zmizela v kamení... Vysoké stromy stály nepohnutě, a jen nahoře pohybovaly se lehce větve sotva se dotýkajíce, ale les zůstal němý. Voda pramene sklouzala ne- [31] slyšně po kamení, a veliké smáčené listy pohybovaly se tiše. Čekal jsem výkřik některého ptáka, náhlé zašumění lesa, hluboké a jemné, zabzučení hmyzu, něco, co by připomnělo mi život, v lese, na zemi, nahoře ve vrcholcích stromů, venku v polích, ve vzduchových výškách, život, život, ale mlčení šlo tudy, přísné, a dlouhá jeho roucha dusila každý zvuk dole, a přísný jeho pohled umlčel všecky hlasy nahoře....nahoře... Cítil jsem, že musí teď někdo vzkřiknouti, náhle, nečekaně, každou chvíli, čekal jsem ten hlas, a dlouhým čekáním stával se úzkostlivým. Ale les zůstal němým, a kroky mé dusilo spadalé jehličí. Vrátil jsem se do polí. Ležela přede mnou těžce oddychující v záplavě žlutého světla, a bílí motýli dotýkali se v letu lehce jich vln. A křivky obzoru zdály se náhle lámati, nížiti, vysoké prostory hroutily se a padaly na mne těžce a bez hluku. – – Pak přicházel večer... Z lesa, z příkopů cest, z nízkých keřů plazily se stíny, rozlézaly se po všech cestách, splývaly a zakryly vše těžce, dusíce vše, co mohlo vzkřiknout. Můry tichým, jemným letem poletovaly kolem stromů a netopýr dotkl se lehce křídlem mé tváře. Na nebi vyskočily hvězdy, ale nezachvěly se, lesk jejich byl mdlý a studený – přicházela noc a zdusila vše, co mohlo ještě vzkřiknout... 32
ŽIVOTEM
Byla to pošetilost jíti dále. Ale on nerozhodoval o tom. Kdosi, jenž postavil jej na tuto cestu, nutil jej jíti stále ku předu, a on, ač nechápal, kam jde ta cesta, a proč byl sem postaven, šel a netázal se, domnívaje se, že je tak nutno. Dlouho šel a stále se vzdaloval. A později pochopil již, a věděl, že třeba jíti stále – tak dlouho, dokud neklesne. Cesta byla dosud ne nepříjemná, ale později mohla býti horší. Než na to nechtěl mysleti a šel, dlouho šel....šel... A najednou, tak náhle, zhnusila se mu další cesta, a opouštěly jej síly. Proč jíti dále? To nebyla již cesta – proud valil se proti němu, brodil se pomalu jeho spoustami, a nohy jeho slábly za každým krokem. Mohl jíti ještě ku předu, ale zastaviti ani vrátiti se nemohl bez obavy, že zahyne. – Buď vytrvati, nebo zemříti. Ale zachtělo se mu zastaviti se, vzdáti se všeho, co slibovala budoucnost, a nečekatinečekati, až klesne vysílením. Pocítil hořkost k těm, [33] kdo postavili jej proti jeho vůli na tuto cestu a řekli jemu: jdi! Ovšem tenkráte nešel sám. Šli s ním, bděli nad ním, až náhle, když odvedli jej daleko, aniž dříve řekli jemu, že půjde sám, opustili jej, jdouce jinou cestou. A teď zatoužil po nich, chtěl vzdáti se další cesty, vrátit se k nim a prositi je, aby neopouštěli jej. Stesk zmocnil se ho po všem, co poutalo jeho duši při prvních krocích, kdy nešel ještě sám, a poznávaje nemožnost návratu, pociťoval vždy větší trpkost k těm, kteří šli s ním, aby jej pak nechali jíti samotného. Daleká byla jim cesta, a zdálo se jim příjemnějším jíti ve dvou. Ale neměli práva vnutiti jeho na tuto cestu; neboť jistě nemysleli na něho, když setkali se cestou, aby šli spolu, a netázali se sebe, bude-li on dosti silen, aby šel sám. Bylo jejich povinností neopouštěti jej, nemohl jim býti vděčným za nic. To zdálo se mu jasným. Byli sami dosti unaveni již dlouhou cestou, překážel jim, musel tedy jíti sám. Ale jemu nechtělo se již, slabost a nechuť dostavila se náhle, a návratu nebylo – tedy zastaviti se, ale to byla smrt! A síly nebylo ani vůle jíti dále, ochaboval, ale proud nedovoloval zastaviti se a on neměl ani sil poddati se mu, jen hořkost, trpkou hořkost cítil stále k těm, kteří postavili jej na tuto cestu....cestu... 34
SMUTNÁ KRAJINA
Pustý, mrazivý kraj. – Sníh všecko zaleh’ a vysoko nakladl se na tuhnoucí zemi. Všecky cesty zavál, pole zavál, a černé keře prodírající se sněhem, choulí se bojácně a krčí, osamělé, v mrazivém vzduchu... Nízká oblaka plná sněhu a těžká, stlumila světlo na bílých pláních, a velcí, černí ptáci, mlčící, plují pod šedým nebem. Nikdo tu nepromluvil, žádný výkřik nerozvlnil těžké ticho, a Smrť v bílém, dlouhém rouše, toulá prý se tudy a skrývá, číhajíc, za černými keři... Starci jdou tou smutnou krajinou – – – Prý ničeho již nelze čekati, všecky cesty jsou zaváty, města vymřelá, krby vychladlé, na prazích chrámů Lásky zemřeli kněží, vítr skučí v prázdných ulicích a vychrtlí, hladoví psí vyjí do pustých nocí... Ničeho již nelze čekati, nikam nelze dojíti. A dále ještě smutnější prý kraj – [35] Mrazivé větry přicházejí z něho, oblaka obtěžkaná sněhem, i dlouhé noci. Ale tam snad nikdo nedojde; neboť Smrť číhá za černými keři, toulá se po sněhových pláních a za tichých nocí je prý slyšeti úzkostlivé hlasy a výkřiky přepadených... Již na nic nelze spolehnout, v nic již nelze doufati, jen možno ještě vzpomínat. A vzpomínky, věrní psi, jdou v stopách opuštěných, a jejcihjejich vlhké, soucitné oči vzhlížejí k svraštělým tvářím. Nemožno je odehnat, nemožno je odkopnout. Vrátí prý se zase, lísají se k nohoum, a bolný jejich pohled slzy vhání v oči... Bílé pláně, studené pláně – Smrť v bílém rouše bloudí jimi, a schýlení starci jdou a dívají se do věrných očí svých jediných průvodců. 36
SESTRY
[37]
SESTRY
Sešel do zahrady. Byl silný, svěží vzduch, a on zastavil se, a mhouře oči, kloně nazad hlavu, poddával se té lázni chladícího ranního vzduchu a rozlévajícího se zářícího světla. Chvíli tak stál objímaje pohledem celý obzor, zastřený v dálce ještě jakoby závojem, cítil radost v duši, radost z nového dne, z mladého života, a přál si plouti s čerstvými proudy vzduchovými pod dalekým, modrým nebem bez jediné bílé skvrny, rozplynouti se v modrých výškách a krůpějemi světla kanouti dolů. Bylo ještě časně. Byl rád, že nikdo dosud tu není, a zvolna, šťastný, chodil mezi záhony a poslouchal jak chrupe červený písek pod jeho kroky, vlhký, nedávno skropený. Na listech květů chvěly se drobné kapky vody, leskly se v slunci a padaly k zemi. Drobné, lehké kroky se blížily. Přišly obě sestry a nutily jej, aby zůstal. Avšak jemu nechtělo se stráviti toto ráno s nima v za- [39] hradě. Lákalo ho to ven, do polí, chtěl celý den se toulati, zvlášť toto ráno, a vyměniv s oběma několik slov, odcházel, mysle na dvě sestry, které tak se lišily duší i tělem. Věděl, že obě jej milují. Jedna jeho duši, druhá jeho tělo. A jemu byly lhostejny obě, jako ostatní ženy... Mladší byla plna snů, jako pohádková noc, byla bílá jako květ jasmínu a zdála se vydechovati vůni květů. Starší byla plna žáru a života, jako žhavé poledne, nemilovala měkkých západů a tělo její sálalo vášeň a opojení. První bylo mu nejvíce líto; neboť ta mohla ztratiti vše, druhá mohla jen získati. A život zdál se mu krutým loupežníkem, který čeká, aby ve vhodné chvíli oloupil nic netušícího o to nejdražší. Oh, to snivěsnivé dítě! O lásce snila a její očí provázely jej za každým krokem. A on neměl odvahy říci jí, čím je mu žena. Ona ale jistě nemyslela dále. – Sny mládí, první květy, zpěv slavíků, první láska – pohádka, to všecko je krásná pohádka, v níž toulají se krásní princové a hledají zakleté princezny, pohádka se špatným koncem, a lépe je nechtít oživiti, co bylo jednou zakleto... Ona ale věřila. Pro ni každá pohádka končila šťastně, a na to, mají-li princezny děti, jistě nemyslela... Toulal se celé ráno a již se blížilo poledne. Sluneční žár jako horká lázeň jej obléval, pálil jej 40 v týle, dýchal mu do tváří, rozpaloval jej, a ve vzduchu, na zemi, všude bylo tolik sladké únavy, že klesal skoro a umdléval. Nic nepohnulo se, a čerstvý větřík nezavanul proti němu... To byla ona, starší z obou sester. Na ni nyní myslel, na její tělo, a viděl její pálící pohled. To bylo žhoucí slunce, zapomenutí v prudkých záchvěvech a rozpalujících, předtucha příštích zrání... Takový dojem měl, mysle na ni, a pochopoval její nechuť ke všemu, čím opíjela se její sestra. Druhé začínal život tam, kde prvé končily pohádky. Vrátil se. V zahradě nalezl starší ze sester. Z její pohledu sálalo mu vstříc žhoucí slunce, a při doteku její ruky přelévaly se horké vlny rozpálených polední, zaplavovaly jej, a on se jim poddával... 41
VELKÉ ŠTĚSTÍ
[43]
VELKÉ ŠTĚSTÍ
I I
 – – – – Ano, to je láska, co probouzí se v její mladém srdci, a baví mne to, pozorovati postup této nemoci, býti svědkem náhlé proměny té dívky, která nedávno ještě nosila krátké sukénky. To nové, sladké kouzlo, procházky v neznámem, romantickém kraji lásky, a pozdní, dlouhé hodiny vysilující lehké horečky v bílých poduškách, to vše opravdu změnilo velice to dobré dítě a bledost její je velmi dojemná. – A jak novým, zcela jiným připadá jí nyní vše! Její hluboké, udivené oči bloudí jarním krajem, a bílý květ, jasná zeleň, uvádí ji v tiché nadšení, a odnáší-li vítr drobné, bílé lístky s kvetoucích stromů, vidím smutek v její očích. Jakoby před tím nikdy nebylo kvetlo jaro. Její pohledy jsou plny nesmělých otázek, na něž nemám chuti odpovídati. Ostatně těší mne, že jsem příčinou její probuzení, její tichého štěstí a nežádám za to vděčnosti. Těch několik jarních dnů, [45] strávených v její přítomnosti, když cítím, jak část její velkého štěstí přelévá se na mne, květy, tajemství rodícího se, jehož plný je vzduch, její mladá radost, to stačí mi úplně. A ona...? Ah, vždyť bolí příliš silné světlo! II II
 – – – Čtu nejistotu z Vašich slov, strach, vidím chvějící se duši, která měla zlé tušení, ale nejasné – Ano, Vy bojíte se o svoje štěstí, o jehož stálosti, pošetilá, jste vůbec nepřemýšlela. Ale proč se lekáte? Vaše štěstí je teprve nyní úplným, kdy počínáte se obávati, že je ztratíte. Ale já pravím, že bylo již tenkráte ztraceno, kdy počala jste o lásce přemýšleti. Mohl jsem Vás zachrániti, ale neučinil jsem to, ne, že nechtěl jsem, abyste přinesla oběť, kterou jedině mohla jste zachrániti svoje velké štěstí, ale poněvadž neměl jsem naprosto žádného zájmu na Vašem vnitřním životě. Čtu z Vašich slov, že uvědomujete si nyní svoje štěstí, a to mohlo by býti Vám neklamným znamením, že je ztrácíte. Když toulali jsme se naposled za chladnoucích večerů, do jejichž vlnících se stínů zapadaly tenké, chvivé tóny cvrčků jako poslední, bolestné a jemné vyznění dohasínajícího dne, když odjížděl jsem, nebyla jste již onou dívkou, které stačilo, že bloudí 46 náhle objevenými, romantickými kraji, Vás neuspokojila krása a kouzlu jejich, ale Vy počínala jste se tázati sebe, jak přišla jste tam, a kam dojdete později. Tenkráte nenaslouchala jste již pohádkám svého srdce, a sto jiných zlých hlasů svádělo Vás na příliš vyšlapané cesty... Měl jsem dosti obvyklých přičin k odjezdu, ale také tu, že nechtěl jsem spatřiti jednoho dne ulekané Vaše pohledy a nevěřící, že nechtěl jsem slyšeti pláč Vaší duše a výkřiky Vašeho srdce; neboť Vám tonoucí nebyl bych mohl podati pomocné ruky... III III
 Někdy zdá se mi, že slyším tichý pláč, a dvě usoužené oči pronásledují mne pak po celý den. Dvě slova měl bych pro to vše, ale jsou tak hnusně všední, že nechci jich ani vysloviti. – Dostal jsem dopis, a hned vzpomněl jsem na ni. Mýlil jsem se. Eh, vždyť nečekám ničeho, a celá ta věc nestojí za to, abych se jí stále obíral. Ostatně stál jsem opodál, ano zcela mimo, naše vnitřní světy se ani nedotýkaly, byl jsem jen divákem, bavilo mne to, a nejsem zodpovědným za to, co dalo se za mými hranicemi... Jsou vlhké dny, ještě kvetou astry – brzy bude padati svadlé listí na její velké štěstí; oh, skoro bych jí záviděl, neboť ona milovala, může ještě 47 pro něco truchliti a dovedla by zajisté i nenáviděti. Kniha její látky není dokončena – na prázdných, netknutých listech může pokračovati nyní ona a začíti novou kapitolu: „Velké štěstí“, plnou odříkání a jemného smutku, v níž zanikají nikým neslyšené hlasy, lkají nedohrané písně, v níž podzimním krajem chodí bezstarostní tuláci zpívající posměšné písně o lásce a štěstí, kde marně čekají v dlouhých, stmělých alejích smutní milenci, a v dusných pokojích za bezměsíčné noci budí spící naříkající hlasy těch, kteří zemřeli dříve, než poznali lásku a vášeň, kde svítí bílé kříže nocí, a nikdo nepoznal radostí....radostí... A nové kapitoly tvoříc, může býti neméně šťastnou, než byla jako dychtivá a udivená čtenářka prvních listů tajemné knihy. Avšak dosti již toho. Mír a pokoj kéž nalezne jak toho zasluje ta dobrá duše, a bez zloby vzpomíná na mne, který nechal si vypravovati pohádku probouzejícího se srdce, a prchl nevyslechnuv konce. Jsou ještě, kteří mají dosti trpělivosti i odvahy vyslechnouti konce a kteří žádají, aby co začalo, též řádně a k všeobecné spokojenosti skončilo. Kéž nalezne toho, kdo chtěl by vyslechnouti od začátku tu pohádku... IV IV
 Zemřela. Nyní, když nemyslel jsem více na ni, zůstal jsem lhostejným při zprávě o její smrti. 48 Kniha byla jí vytržena z ruky dříve, než mohla vyplniti první prázdnou stránku. Nedosnila. Studená, bezcílná ruka vzbudila ji z těžkého sna. Bylo mě líto mladé duše, mladého telata tím myslel jsem, že odbyto již vše. Ale pak, jedné noci přišla, tušil jsem její přítomnost, a nyní přichází každé noci a divoký pláč škube její vyhublým tělem. Její bledý obličej ztratil známe mně tahy, nepoznávám ji, když déle na ni hledím, vidím jen tělo křečovitě se zachvívající v zduseném pláči, v divokých výkřicích zoufalství, mladé této ženy, které chvělo se v nejasných, sladkých očekáváních, svíjelo v divoké touze, a které cítíc, jak slábne a odumírá, v posledních zoufalých výkřicích braní se smrti. – – – – – Jsou smutné, zimní dny, plné sněhu v nízkých oblacích, bez radosti a světla. Chodím bez cíle ulicemi a myslím na černé lesy, zaváté cesty, a bílý hrob pod zasněženou strání. A pozdě v noci když přicházím domů, zdá se mi, že slyším za dveřmi pláč, ač všude je největší ticho. Odcházím zase a toulám se nocí, neboť nemám odvahy vstoupiti do svého pokoje, kde vím, že již po několik nocí nejsem sám.– Smutné jsou dny, a ještě smutnější noci. – – – Opakuji si několikrát za den: zemřela, a myslím si: ano, zemřela, a sníh padá na bílý kříž, 49 padá, a všecky cesty jsou zaváty, všecky její stopy jsou zaváty. – – – V V
 – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Daleko za zdi je hřbitovní slyšet jich smích, příšerný, dlouho, ve chvílích pozdních, půlnočních. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Za okny černá, mrazivá tma. Na stole bliká svíčka, a příjemné teplo rozlévá se kolem. Strašidla dnes nepřicházejí. – Jaká krutá zima to byla! Myslel jsem, že zmrzne mi mozek. Ale teď taje všecko ve mně a je mi tak volno, volno –. Ještě trochu rumu –! Jaký jsem to byl pošetilec tyto dny. Tak dojemně sentimentální – – ale teď je již dobředobře. Jakoby vlídná jarní pohoda rozlila se kolem. Ach, byl jsem silně namrzlý, a teď to ve mně taje – – – Tiše a volně opouští dlouhý průvod můj mozek a rozplývá se před mýma očima. Podivný průvod. Napřed nesou Ji. Jdou volným, těžkým krokem. Je zahalena bílými závoji a pokryta bledými růžemi... A za otevřenou rakví ta postava s hustým černým závojem, jímž zakrývá marně dva černé otvory holé lebky, ta štíhlá postava, kol jejíž 50 bezmasých hnátů ovíjí se černý šat, vedena Radostí, jež v rukou drží kytici krvavých růží zastřených černou rouškou – je také ona. A za nimi dlouhý průvod těch, jimž jako upomínka na život zůstaly bílé kosti, jde, rozplývá se, a dlouho slyším ještě jich příšerný smích – – – – – – Je mi tak volno – taková jarní pohoda, jakoby jemné, měkké mlhy houstly kolem – – – – teď je již dobře – jen ten příšerný smích slyším stále. – – – 51
Píseň Lang’, lang’ ist’s her..!
.....hraj mi tu píseň, tu irskou píseň lásky a smutku, a jen lehce dotýkej se kláves svou bílou rukou, aby zněla stlumeně, a jakoby z dáli, jako pozdrav z minula, jako hlas milujících, kteří se loučí, na vždy loučí, jako hlas zlomený bolestí rozchodu, třesoucí se zdržovaným pláčem, a já dotýkati se tě budu jen pohledem, oddálen od tebe (je tolik kouzla v takové oddálenosti) a v měkkém šeru, v hřejících dotknutích osamění, v žalujících tónech staré písně, budeme měkkými a dáme přijíti všemu, co marně vejíti chtělo do zatvrzelých srdcí – – – – Oh, hraj mi tu píseň, takové teskné chvíle vzpomínání jdou tiše a nesměle písní tou, taková dobrá dávná láska z ní mluví. Vidím bílé šátky kývající odcházejícím, oči zaslzené, hledící nazpět, a pukající mladá srdce. Vzdech slyším schýlených starců, kteří se zamyslili, a které přepadl stesk po všem co bylo. [52] Jsou opuštěny již všecky cesty v starém parku, zmizel z nich hovor a smích i slova lásky za měsíčních nocí. – Jsou zastřena okna prázdné villy, a jako zákalem osleplé oči civí do mlhavých dálek. Sníh padá do cest a zaváty jsou dávno stopy těch, kteří naposled ruku v ruce tudy šli, a do zasněžených polí dívají se smutné, velké oči, a sníh tiše padá na hroby – – – Hraj mi tu starou píseň, tiše hraj, aby jako z dáli zněla, jako známý hlas, zlomený hlas jako pláč pro vševše, co bylo – – – * ...Zastřeme okna, aby nemohlo proniknouti světlo, aby neproniklo k nám slunce. Příliš mnoho světla je venku, a mnoho radosti. Ale soumrak večerů a ticho samot je v naších srdcích. Při zastřených, černě zastřených oknech (neboť máme smutek srdcí) budeme naslouchati pohádkám jejich, a kdyby lítost stoupala v nás a slzami chtěla zalíti oči, budeme se lehce usmívati. Budeme klidni a zapomeneme, že svítí slunce; neboť nebyly vysvobozeny princezny v těch pohádkách, a všichni jsou zarmouceni v těch královstvích; neboť draku, který zakryl nám slunce, vždy nové rostou hlavy. A nebudeme čekati vysvoboditele, 53 neboť srdce naše jsou zakleté zámky v dalekých, nedostupných zemích, kam nikdo nepřijde. – Zastřeme černě okna, a kdyby lítost chtěla zalíti nám oči, budeme se lehce usmívati. – – – * Píseň jsem slyšel, starou, žalující píseň, kterou jsi kdysi mně hrála, již měl jsem tak rád, a bylo mi jakobych slyšel známý hlas, zlomený hlas, vypravující pohádku o zakletých, zkamenělých srdcích, která již nikdy, nikdy neožila... 54
PADÁ LISTÍ
Večer smutného, podzimního dne. Stojím u okna a dívám se na postupující mlhy. CítímCítím, jak studený, vlhký vzduch dere se všemi skulinami dovnitř a smutek, který po všecky ty dny, kdy neviděl jsem slunce, jen lehce se mně dotýkal, uléhá nyní celou svou tíží na mne, a s ním jako každého večera přichází lítost; neboť cosi praví mi, že trpí mou vinou. – Ale nevím opravdu, že bych jí byl dnes slovem ublížil, a přece byla smutna, když odcházela. Snažím se potlačiti nepříjemný pocit viny, a cítím, jak počínám ji nenávidět. – Můj Bože! Byl-Ii jsem mrzutým, je to vlivem tohoto věčného, vlhkého šera, a těchto mlhavých dnů, kdy stávám se citlivějším a podrážděným, a nemohu za to, že nemůžeme se dohodnouti. * [55] Zabloudili jsme na stráň. Shluky ptáků vyplašených vzlétly pod námi a s pronikavým křikem zapadly do strnišť. Studený, ostrý vzduch páchnoucí vlhkou zemí zbarvoval tváře horečnou červení. Hleděl jsem dolů na město, na protější stráň, a zdálo se mi vše chorým, blízkým smrti, a poslední práce na lukách a v zahradách nebyly než posledními přípravami k pohřbení mrtvoly. Šedé dálky, šedivé nebe, a vystupující mlhy jako špinavý rubáš padaly na zemi. Nevýslovný smutek a prázdno padalo na mne. Zachtělo se mi náhle pryč z toho mrtvého koutu světa, rdouseného se všech stran horami, z toho protivného místa, kde se jen živořilo, nežilo, pryč, dříve než skryje vše rubáš a udusíudusí, co chtělo ještě žíti. – Mlčel jsem zatvrzele. Ale ona nemohla snésti to hluboké ticho, a počala žvatlati. Byla veselá, zardělá v tvářích, a oči její hleděly na mne měkce, důvěřivě a pravily: „Proč jsi tak smutný a zamlklý, hleď, já se raduji, ze všeho se raduji, ze svěžího vzduchu, křiku ptáků, z každého nového dne, miluji slunce i měkké závoje mlh, daleké modré obzory, i malé domky tam dole, jsem vděčna za každou chvíli svého života, za lásku, která se zrodila v mém srdci – oh, proč chceš, abych smutna odcházela od tebe?...“ 56 Mlhy vystupují z lesů, rozlézají se po stráních, a listí padá, padá. Kdy jen již bude konec těmto dnům smutku a umírání...? 57 OBSAH.
NEPŘÍTEL Neznámý7 V mém království12 Umírali, divíc se, že je již konec15 Za světlem v tmy18
KONEC STOLETÍ Konec století23 Člověk bestie25 Nad propastí27
CHVÍLE OPUŠTĚNOSTI Chvíle opuštěnosti32 Životem33 Smutná krajina35
SESTRY Sestry39
VELKÉ ŠTĚSTÍ Velké štěstí45 Píseň52 Padá listí55
E: až; 2004 [59]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moderní revue; Stivín, Emanuel
(Moderní revue, 32 Poštovská ulice 32 - Této knihy bylo vydáno 200 výtisků - Tiskem Emanuela Stivína v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 60