UMÍRALI / DIVÍCE SE / ŽE JE JIŽ KONEC
Stál jsem kdesi vysoko, kam nezalétal prach s cest, kde bylo jasno pod modrým nebem, slunečno, jasno v duši a odkud byl rozhled do velkých dálek.
A dole pode mnou plno bylo cest širokých i úzkých, rovných a pohodlných se stíny vrhanými stromy po obou stranách, příkrých a hrbolatých, rozpálených slunečním úpalem a bez jediného stinného místa, a všecky zdály se sbíhati kdesi v neviděných dálkách.
Jasno a klidno bylo nahoře, a jen temný hukot zaléhal sem od spěchajících všemi cestami, které jimi zčernaly a mraky prachu zdvihaly se a klesaly nad rozvlněnými zástupy.
A zástupy řvaly, srážely se, tříštily, rvaly se o schůdnější cesty, a mrtví zůstávali na cestách nepovšimnuti zadními, kteří šli přes ně.
Rozeznával jsem i jednotlivce a viděl dychtivé a netrpělivé jejich tváře. Byli všichni unaveni již dlouhou cestou, a rozzuřeni překážejícími jim,
[15]
rvali se mezi sebou a silnější zabíjeli slabší, aby dostali se ku předu.
Viděl jsem tváře umírajících zhyzděné bolestí, s očima vytřeštěnýma do dálky, kde sbíhaly se snad všecky cesty, ruce vztýčené a jakoby ukazující tam, a někteří, ač umírali, pokoušeli se znovu vstáti a jíti za ostatními. Mnoho jich zůstávalo pozadu a ti šli klidně, ale byli vytrvalí, a únava jejich byla menší.
Jiní zemdlení již a nemocní klesali k zemi a umírali vedle cest, kam se byli dovlekli. A na všech cestách přibývalo mrtvol, a místy zbělely cesty kostmi těch, kteří kdysi tudy spěchali.
Mnozí sedali na kraji cest a neměli odvahy jíti dále, ale nevraceli se. Z těch někteří se zabíjeli, jíní nemajíce té odvahy pokoušeli se jíti dále, ale zastavovali se zase váhajíce.
Jen málo bylo těch, kteří se vraceli, a ti šli zvolna, zklamáni a v tupé resignaci.
Ale byla také místa stranou, daleko od cest, kde nevěděli ničeho o těchto zástupech v šílené dychtivosti ku předu se ženoucích, kde nebylo mraků otravujícího prachu zdviženého těmito šílenými davy, které řítily se všemi cestami, jež neměly konce, a které vždy v nových a nových dálkách zdály se opět sbíhati.
16
A v těchto místech byl klid zapomenutých krajů, čas zdálo se, že zastavil se tam, nikdo z oněch cest nezabloudil sem, neboť místa ta zdála se vymřelá, a jejich hluboké ticho nelákalo nikoho ze spěchajících.
Ti, kdož zde žili, neodcházeli nikdy, zrodili se tu, rostli, žili v pokoji a míru, a když naplnil se jich čas, umírali nalézajíce opět klid na malých hřbitovech, kam je ukládali. Jako květy žili, dokud svítilo jim slunce života, a umírali, když spálil je mráz smrti. Ale místa ta byla daleko a nelákala spěchající – – –
A cesty nikde se nesbíhaly, a těm, kteří nejdále došli, zbělely již vlasy a seslábly nohy. Klesali na cestách a vzpomínali na ona místa klidu, kolem nichž kdysi šli a umírali divíce se, že je již konec,konec.
A umírajícím zdálo se, že slyší výsměšný hlas, ďábelský, kohosi Zlého, kdo provázel je, neviditelný, který letěl před nimi, a lákal je sem, zlomyslný, a smích jeho zněl jako bouře, převaloval se od obzoru k obzoru, a za výsměchu milosrdného umírali...
17