CHVÍLE OPUŠTĚNOSTI
Ticho po ozářených cestách, ticho v žlutých polích přeťatých zelenými pruhy mezí, ticho v lesích, že slyšeti je let ptáků, ticho na zemi i na nebi....
Viděl jsem velké motýly poletující v nehybném vzduchu tiše, lehkými a velikými rozmachy křídel, viděl jsem ptáky plující vysoko i pod samým nebem, volně a klidně, ptáky, kteří vzlétli z některého křoví a přehoupnuvše se zcela nízko přes pole, zapadli v podrostu lesa, viděl jsem na rozpálených cestách, v písku, mezi kamením, malá zvířátka, prchající, nebo líně se vlekoucí, ale jediného zvuku jsem neslyšel toho dne, a na těch místech.
Vešel jsem do lesa.
Ještěrka přesmykla se přes cestu a zmizela v kamení...
Vysoké stromy stály nepohnutě, a jen nahoře pohybovaly se lehce větve sotva se dotýkajíce, ale les zůstal němý. Voda pramene sklouzala ne-
[31]
slyšně po kamení, a veliké smáčené listy pohybovaly se tiše. Čekal jsem výkřik některého ptáka, náhlé zašumění lesa, hluboké a jemné, zabzučení hmyzu, něco, co by připomnělo mi život, v lese, na zemi, nahoře ve vrcholcích stromů, venku v polích, ve vzduchových výškách, život, život, ale mlčení šlo tudy, přísné, a dlouhá jeho roucha dusila každý zvuk dole, a přísný jeho pohled umlčel všecky hlasy nahoře....nahoře...
Cítil jsem, že musí teď někdo vzkřiknouti, náhle, nečekaně, každou chvíli, čekal jsem ten hlas, a dlouhým čekáním stával se úzkostlivým.
Ale les zůstal němým, a kroky mé dusilo spadalé jehličí.
Vrátil jsem se do polí. Ležela přede mnou těžce oddychující v záplavě žlutého světla, a bílí motýli dotýkali se v letu lehce jich vln.
A křivky obzoru zdály se náhle lámati, nížiti, vysoké prostory hroutily se a padaly na mne těžce a bez hluku. – –
Pak přicházel večer... Z lesa, z příkopů cest, z nízkých keřů plazily se stíny, rozlézaly se po všech cestách, splývaly a zakryly vše těžce, dusíce vše, co mohlo vzkřiknout.
Můry tichým, jemným letem poletovaly kolem stromů a netopýr dotkl se lehce křídlem mé tváře.
Na nebi vyskočily hvězdy, ale nezachvěly se, lesk jejich byl mdlý a studený – přicházela noc a zdusila vše, co mohlo ještě vzkřiknout...
32