NEZNÁMÝ
– – – někdo mne pronásleduje. Někdo, mně nepřátelský, za dne plíží se za mnou a za noci pozoruje můj dech. Někdo neviditelný, neznámý, sleduje moje kroky, bydlí se mnou, dívá se se mnou z okna, pozoruje mne – cítím to, a někdy zdá se mi, jakoby se mne dotýkal. Dovedu zcela jasně rozeznatirozeznati, kdy mne opustil – prchám před ním do nejživějších ulic, do nejskrytějších samot, a když myslím již, že jsem mu unikl, přichází a mívám pak pocit, jakoby kladl svou ruku na moje rameno. – – –
Ztrpčuje mi život, otravuje každý požitek. Jsem úplně v jeho moci. Dívám se jeho očima, myslím jeho mozkem – jsem částí jiné bytosti, neznámé mně a nepřátelské – – –
Dívám se do noci – není to uklidňující noc plná hlubokého míru s jasným leskem hvězd a měkkým svitem měsíce, není to pohádková noc s písněmi slavíků, jakou jsem se toulával, než stal jsem se otrokem Neznámého – dívám se do noci,
[7]
a její ticho padá na mne a tíží mne, hvězdy svítí mdle, unaveně a měsíc příšerně ozařuje zsinalým světlem, keře zahrady, z nichž prchají černé stíny a lekají mne – – –.
Zavírám okno, lehám a snažím se usnouti – usínám... Někdo mne probudil – zvedám se, hledím do tmy a černý stín, černější ještě než tma kolem, vzdaluje se od mého lože. – – – Unaven, neosvěžen spánkem vstávám a jdu se projít ulicemi.
Slunce svítí – ne tím jasným, veselým světlem, které vzbuzuje veselou náladu ve svěžím ranním vzduchu – zdá se mimi, jako by bylo ani nezašlo, jako bych celý den chodil v rozžhaveném vzduchu jeho věčným, pálícím světlem. Snažím se přemýšleti o něčem – nejsem schopen myšlénky – jsem unaven. – Potkávám známé – zastavují mne – zdá se mi, že je nenávidím, že nenávidím všecky, jež vidím – pozorují mne, za jejich řečí skrývá se lež, za jejich úsměvem pošklebek, jejich klidné tváře jsou pouhé masky. Mluvím s nimi – slova nemají významu, jejž já chtěl vystihnouti, nemají přízvuku, jejž já v ně vložil, zní mdle a jednotvárně – to nemluvím já – někdo mluví mými ústy – stávám se roztržitým, rozčiluji se – vracím se raději domů...
Rozvírám nějakou knihu – čtu verše – pouhé verše, nic než slova, slova, nejsem již schopen
8
své myšlénky, svého, slova, svého pocitu, své nálady – jsem otrok, otrok Neznámého. – – –
*
Přemýšlím marněmarně, kdy a kde stal jsem se obětí svého pronásledovatele.
Vím jen, že tušil jsem jej již dávno – obcházel ve slušné vzdálenosti, chodil za mnou ulicemi, sedal v hostinci, do kterého denně jsmjsem chodil, pronásledoval mne v noci, když jsem se vracel, obcházel kolem domu, v němž bydlím, až jednou – myslím, že za některého odpoledne nedělního, na podzim, když obloha jako zákalem zastřené okno ztrnule dívá se v město, a vzduch v parcích nasycen je vlhkým zápachem hnijícího listí, a po ulicích vlekou se potrhané závoje mlhy – přepadl mne někde bloudícího, vztáhl po mně své dlouhé, měkké prsty a mne unaveného, nebránícího se odvedl s sebou – slabého, poslušného otroka.
*
Odejel jsem z města. Cítil jsem, že mne doprovází, že sedá se mnou do vlaku...
Avšak od té doby co jsem venku, mohu zase chvílemi mysleti svým mozkem, hleděti na svět svýma očinaočima – jakoby pozbýval moci nade mnou,
9
jakoby mu zde volno nebylo. Vyšel jsem ven, do hor, a pocítil nesmírnou, ďábelskou rozkoš, že mohu jej vléci s sebou po stráních a kopcích, a zdálo se mi, že ochabuje, opouští mne – a po dlouhém čase byl jsem opět svoboden, viděl jsem zas velké, zářící slunce, hřející, ne pálící v svěžím, ranním vzduchu, bloudil jsem nocí, pohádkovou nocí, plnou měkkých svitů a tajemných šepotů – – – Nejsem již jeho otrokem – jsem volný, volný. – – –
*
Vrátil jsem se do města. Jsem opět v jeho moci.
Již před městem přisedl ke mne a zdálo se mi, jako bych cítil dotek jeho ruky a slyšel jeho chechtot. – – –
Vleku se ulicemi přemožen a sláb – –.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
*
Nevýslovná, ďábelská radost mnou prochvěla.
Nalezl jsem zbraň, zbraň, jížto jej mohu přemoci, svého pronásledovatele i zde, kde zdál se mi nepřemožitelným.
Seděl jsem po půlnoci v kterési vinárně v kouři cigaret a v zápachu rozlitého vína. A jako tehdy venku, tak i zde v hluku zmatených hlasů, v bouřlivém veselí rozjařených zdál se umdlévati, jeho
10
moc mizela – odešel – zdálo se mi, jakoby stín protáhl se dveřmi. – – –
*
Potkal jsem Jej u samé vinárny. Vím to. Nerad mne opouští.
Myslím, že něco jako výsměch usadilo se na mých rtech.
A kdybych mu byl mohl viděti do tváře, byl bych ji musil viděti bledou, oči smutné, upřené na dvéře vchodu a tázající se. –
Sedím na svém obvyklém místě, jsem velmi vesel a mám chuť, divokou chuť, míti zde před sebou jeho, Neznámého, držeti jej za průhledné, dlouhoprsté ruce a nalíti mu do jeho bledého, bezkrevného krku trochu té živé krve, perlící na mém stolku v tenké sklínce, před níž prchal, pásti se pohledem na jeho blednoucí tváři, slyšeti jeho těžký dech v odporném jemu vzduchu a viděti jej před sebou slabého, umírajícího v těchto místech naplněných výkřiky radosti a života – – – –.
11