ZA SVĚTLEM V TMY
Byl tak krásný, vlídný a zároveň hrozný; volal jej svým měkkým, hlubokým pohledem i odpuzoval, a v pronikavé daleko se rozlévající září Jeho pochodně svítily neznámé, podivné světy se závratnými výškami a nedohlednými propastmi. Vše bylo tam jiné, nové a ohromující, ale jasné, a za oslňující záplavou světla bez nenáhlých přechodů, bez polostínů, rozlévaly se hluboké, věčné tmy, mrazivé a vše pohlcující.
Slepě, otrocky šel za světlem, lákán, když váhal, a odpuzován, když doufal.
A před sebou stále viděl pochodeň, již držela ruka, která něžně hladiti mohla čelo i drtiti lebky.
A světlo i tmy vzdalovaly se před ním a nezastavovaly se.
Šel stále, zlekán a bojácný, i odhodlán a silný, vytrvale, dychtivý, za září pochodně, proti níž světlo bylo tmou – –
[18]
Oh, dosíci jí, nechati se prozářit tím ostrým světlem, prohlédnouti, viděti jasně, jednou!
A jemu jen svítila pochodeň, jeho oči jen snesly všecko toto světlo, které oslepovalo ostatní, a nikdo nešel za ním.
Lekal se své osamocenosti a váhal, ale oči navyklé jednou hleděti do světla, bály se tmy – – –
Proudy světla zaplavily jej a jemu bylobylo, jakoby z dusných propastí, kde plovalo těžké, umrtvující ticho v studených hustých tmách, vznášel se do závratných výšek zvučících jasně a jemně, do nekonečných výšek hřejících věčnými, vše prozařujícími paprsky tajemných zdrojů světla. Nad ním jako obrovské, bílé slunce hořela pochodeň, a zlé, pomstu věštící oči setkaly se s očima bojácnýma a polekanýma – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Za oslňující záplavou světla bez nenáhlých přechodů, bez polostínů rozlévaly se hluboké, věčné tmy, mrazivé a vše pohlcující.
Za bludičkou bledou, lehce tancující, šel a maje v očích ještě odlesk velkého světla padal do propastí tmy, cítě dotek zlých a pomstu věštících pohledů Jeho – – –
Padal, stále rychleji padal, a houstnoucí tmy braly na se podoby pitvorných tváří, které tís-
19
nily se kolem něho, provázely jej a dotýkaly se ho.
A propasti byly stále hlubší, tmy vždy hustější, velké ticho mrtvého prázdna hřmělo mu v duši, a aa stále rychleji padal do bezdna, které věčným pošklebkem zdálo se šklebiti se proti němu – –
20