NAD PROPASTÍ

Karel Babánek

NAD PROPASTÍ
Hrdý a spokojen sám s sebou povstal člověk a zíraje vítězně kolem sebe, jakoby hledal odpůrce, s nímž vešel by ještě v zápas, zvolal velikým hlasem: „Jsem člověk!“ A ticho, nesmírné ticho bylo mu odpovědí. „Jsem člověk!“ volal vyzývaje k boji. Totéž ticho, jež zdálo se mu tichým výsměchem, zůstávalo jedinou odpovědí. Podrážděn, zvolal po třetí: „Jsem člověk!“ a uleknut, cítil jak neviditelná, obrovská ruka vyzdvihla jej do výše. A stoupaje stále výš slyšel hrozný hlas z nekonečných prostorů přicházející, jenž tázal se: „Co vidíš?“ A člověk, jemuž vrátila se síla a hrdost při spatření velikých měst s vysokými věžemi, a nádhernými stavbami, když tušil dole vše, co učinilo člověka velikým, zvolal: „Díla rukou lidských vidím, slyším mocný jejich hlas, jímž hlásají slávu člověka – hlas ten ku nebi stoupá – – –“ A výše vznášela jej ruka. [27] „Co nyní vidíš?“ „Města vidím veliká – ale člověka nevidím“,nevidím,“ řekl udiveně člověk. A dále stoupal. Pak zastavila se ruka, a posměšný hlas ozval se opět: „Co nyní dole vidíš?“ „Hory a údolí vidím, ale města zmizela – a člověka stále nevidět.“ Výš vznášel se člověk, a úzkostlivě hleděl do hlubin... Konečně slyšel hlas: „Pohleď dolů, co vidíš tam?“ „Pruh vidím tmavý, kde dříve byla země – v mlhách se ztrácí – –“ a zavřel oči. A ještě stoupal. Stále výš, a naposled tázal se hlas: „Co nyní zříš?“ „Nevidím ničeho“,ničeho,“ řekl po chvíli mlčení člověk, pátraje nadarmo po zemi. „Jen propast vidím, bezdnou, nekonečnou propast – – –“ a cítil jak padá... 28