NAD PROPASTÍ
Hrdý a spokojen sám s sebou povstal člověk a zíraje vítězně kolem sebe, jakoby hledal odpůrce, s nímž vešel by ještě v zápas, zvolal velikým hlasem: „Jsem člověk!“
A ticho, nesmírné ticho bylo mu odpovědí.
„Jsem člověk!“ volal vyzývaje k boji.
Totéž ticho, jež zdálo se mu tichým výsměchem, zůstávalo jedinou odpovědí. Podrážděn, zvolal po třetí: „Jsem člověk!“ a uleknut, cítil jak neviditelná, obrovská ruka vyzdvihla jej do výše.
A stoupaje stále výš slyšel hrozný hlas z nekonečných prostorů přicházející, jenž tázal se: „Co vidíš?“
A člověk, jemuž vrátila se síla a hrdost při spatření velikých měst s vysokými věžemi, a nádhernými stavbami, když tušil dole vše, co učinilo člověka velikým, zvolal: „Díla rukou lidských vidím, slyším mocný jejich hlas, jímž hlásají slávu člověka – hlas ten ku nebi stoupá – – –“
A výše vznášela jej ruka.
[27]
„Co nyní vidíš?“
„Města vidím veliká – ale člověka nevidím“,nevidím,“ řekl udiveně člověk.
A dále stoupal.
Pak zastavila se ruka, a posměšný hlas ozval se opět:
„Co nyní dole vidíš?“
„Hory a údolí vidím, ale města zmizela – a člověka stále nevidět.“
Výš vznášel se člověk, a úzkostlivě hleděl do hlubin...
Konečně slyšel hlas:
„Pohleď dolů, co vidíš tam?“
„Pruh vidím tmavý, kde dříve byla země – v mlhách se ztrácí – –“ a zavřel oči.
A ještě stoupal. Stále výš, a naposled tázal se hlas:
„Co nyní zříš?“
„Nevidím ničeho“,ničeho,“ řekl po chvíli mlčení člověk, pátraje nadarmo po zemi. „Jen propast vidím, bezdnou, nekonečnou propast – – –“ a cítil jak padá...
28