VELKÉ ŠTĚSTÍ
I
I
– – – – Ano, to je láska, co probouzí se v její mladém srdci, a baví mne to, pozorovati postup této nemoci, býti svědkem náhlé proměny té dívky, která nedávno ještě nosila krátké sukénky. To nové, sladké kouzlo, procházky v neznámem, romantickém kraji lásky, a pozdní, dlouhé hodiny vysilující lehké horečky v bílých poduškách, to vše opravdu změnilo velice to dobré dítě a bledost její je velmi dojemná. –
A jak novým, zcela jiným připadá jí nyní vše! Její hluboké, udivené oči bloudí jarním krajem, a bílý květ, jasná zeleň, uvádí ji v tiché nadšení, a odnáší-li vítr drobné, bílé lístky s kvetoucích stromů, vidím smutek v její očích. Jakoby před tím nikdy nebylo kvetlo jaro.
Její pohledy jsou plny nesmělých otázek, na něž nemám chuti odpovídati. Ostatně těší mne, že jsem příčinou její probuzení, její tichého štěstí a nežádám za to vděčnosti. Těch několik jarních dnů,
[45]
strávených v její přítomnosti, když cítím, jak část její velkého štěstí přelévá se na mne, květy, tajemství rodícího se, jehož plný je vzduch, její mladá radost, to stačí mi úplně. A ona...? Ah, vždyť bolí příliš silné světlo!
II
II
– – – Čtu nejistotu z Vašich slov, strach, vidím chvějící se duši, která měla zlé tušení, ale nejasné – Ano, Vy bojíte se o svoje štěstí, o jehož stálosti, pošetilá, jste vůbec nepřemýšlela. Ale proč se lekáte? Vaše štěstí je teprve nyní úplným, kdy počínáte se obávati, že je ztratíte. Ale já pravím, že bylo již tenkráte ztraceno, kdy počala jste o lásce přemýšleti. Mohl jsem Vás zachrániti, ale neučinil jsem to, ne, že nechtěl jsem, abyste přinesla oběť, kterou jedině mohla jste zachrániti svoje velké štěstí, ale poněvadž neměl jsem naprosto žádného zájmu na Vašem vnitřním životě.
Čtu z Vašich slov, že uvědomujete si nyní svoje štěstí, a to mohlo by býti Vám neklamným znamením, že je ztrácíte.
Když toulali jsme se naposled za chladnoucích večerů, do jejichž vlnících se stínů zapadaly tenké, chvivé tóny cvrčků jako poslední, bolestné a jemné vyznění dohasínajícího dne, když odjížděl jsem, nebyla jste již onou dívkou, které stačilo, že bloudí
46
náhle objevenými, romantickými kraji, Vás neuspokojila krása a kouzlu jejich, ale Vy počínala jste se tázati sebe, jak přišla jste tam, a kam dojdete později. Tenkráte nenaslouchala jste již pohádkám svého srdce, a sto jiných zlých hlasů svádělo Vás na příliš vyšlapané cesty...
Měl jsem dosti obvyklých přičin k odjezdu, ale také tu, že nechtěl jsem spatřiti jednoho dne ulekané Vaše pohledy a nevěřící, že nechtěl jsem slyšeti pláč Vaší duše a výkřiky Vašeho srdce; neboť Vám tonoucí nebyl bych mohl podati pomocné ruky...
III
III
Někdy zdá se mi, že slyším tichý pláč, a dvě usoužené oči pronásledují mne pak po celý den. Dvě slova měl bych pro to vše, ale jsou tak hnusně všední, že nechci jich ani vysloviti. –
Dostal jsem dopis, a hned vzpomněl jsem na ni. Mýlil jsem se. Eh, vždyť nečekám ničeho, a celá ta věc nestojí za to, abych se jí stále obíral. Ostatně stál jsem opodál, ano zcela mimo, naše vnitřní světy se ani nedotýkaly, byl jsem jen divákem, bavilo mne to, a nejsem zodpovědným za to, co dalo se za mými hranicemi...
Jsou vlhké dny, ještě kvetou astry – brzy bude padati svadlé listí na její velké štěstí; oh, skoro bych jí záviděl, neboť ona milovala, může ještě
47
pro něco truchliti a dovedla by zajisté i nenáviděti. Kniha její látky není dokončena – na prázdných, netknutých listech může pokračovati nyní ona a začíti novou kapitolu: „Velké štěstí“, plnou odříkání a jemného smutku, v níž zanikají nikým neslyšené hlasy, lkají nedohrané písně, v níž podzimním krajem chodí bezstarostní tuláci zpívající posměšné písně o lásce a štěstí, kde marně čekají v dlouhých, stmělých alejích smutní milenci, a v dusných pokojích za bezměsíčné noci budí spící naříkající hlasy těch, kteří zemřeli dříve, než poznali lásku a vášeň, kde svítí bílé kříže nocí, a nikdo nepoznal radostí....radostí...
A nové kapitoly tvoříc, může býti neméně šťastnou, než byla jako dychtivá a udivená čtenářka prvních listů tajemné knihy.
Avšak dosti již toho. Mír a pokoj kéž nalezne jak toho zasluje ta dobrá duše, a bez zloby vzpomíná na mne, který nechal si vypravovati pohádku probouzejícího se srdce, a prchl nevyslechnuv konce.
Jsou ještě, kteří mají dosti trpělivosti i odvahy vyslechnouti konce a kteří žádají, aby co začalo, též řádně a k všeobecné spokojenosti skončilo. Kéž nalezne toho, kdo chtěl by vyslechnouti od začátku tu pohádku...
IV
IV
Zemřela. Nyní, když nemyslel jsem více na ni, zůstal jsem lhostejným při zprávě o její smrti.
48
Kniha byla jí vytržena z ruky dříve, než mohla vyplniti první prázdnou stránku.
Nedosnila. Studená, bezcílná ruka vzbudila ji z těžkého sna.
Bylo mě líto mladé duše, mladého telata tím myslel jsem, že odbyto již vše. Ale pak, jedné noci přišla, tušil jsem její přítomnost, a nyní přichází každé noci a divoký pláč škube její vyhublým tělem. Její bledý obličej ztratil známe mně tahy, nepoznávám ji, když déle na ni hledím, vidím jen tělo křečovitě se zachvívající v zduseném pláči, v divokých výkřicích zoufalství, mladé této ženy, které chvělo se v nejasných, sladkých očekáváních, svíjelo v divoké touze, a které cítíc, jak slábne a odumírá, v posledních zoufalých výkřicích braní se smrti. – – – – –
Jsou smutné, zimní dny, plné sněhu v nízkých oblacích, bez radosti a světla. Chodím bez cíle ulicemi a myslím na černé lesy, zaváté cesty, a bílý hrob pod zasněženou strání. A pozdě v noci když přicházím domů, zdá se mi, že slyším za dveřmi pláč, ač všude je největší ticho.
Odcházím zase a toulám se nocí, neboť nemám odvahy vstoupiti do svého pokoje, kde vím, že již po několik nocí nejsem sám.– Smutné jsou dny, a ještě smutnější noci. – – –
Opakuji si několikrát za den: zemřela, a myslím si: ano, zemřela, a sníh padá na bílý kříž,
49
padá, a všecky cesty jsou zaváty, všecky její stopy jsou zaváty. – – –
V
V
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Daleko za zdi je hřbitovní slyšet jich smích, příšerný, dlouho, ve chvílích pozdních, půlnočních.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – Za okny černá, mrazivá tma. Na stole bliká svíčka, a příjemné teplo rozlévá se kolem. Strašidla dnes nepřicházejí. – Jaká krutá zima to byla! Myslel jsem, že zmrzne mi mozek. Ale teď taje všecko ve mně a je mi tak volno, volno –.
Ještě trochu rumu –!
Jaký jsem to byl pošetilec tyto dny. Tak dojemně sentimentální – – ale teď je již dobředobře.
Jakoby vlídná jarní pohoda rozlila se kolem.
Ach, byl jsem silně namrzlý, a teď to ve mně taje – – –
Tiše a volně opouští dlouhý průvod můj mozek a rozplývá se před mýma očima. Podivný průvod. Napřed nesou Ji. Jdou volným, těžkým krokem. Je zahalena bílými závoji a pokryta bledými růžemi... A za otevřenou rakví ta postava s hustým černým závojem, jímž zakrývá marně dva černé otvory holé lebky, ta štíhlá postava, kol jejíž
50
bezmasých hnátů ovíjí se černý šat, vedena Radostí, jež v rukou drží kytici krvavých růží zastřených černou rouškou – je také ona.
A za nimi dlouhý průvod těch, jimž jako upomínka na život zůstaly bílé kosti, jde, rozplývá se, a dlouho slyším ještě jich příšerný smích – – –
– – – Je mi tak volno – taková jarní pohoda, jakoby jemné, měkké mlhy houstly kolem – – – – teď je již dobře – jen ten příšerný smích slyším stále. – – –
51