KONEC STOLETÍ
Chápal je, ale nenásledoval jich. K Slunci šli, a dusili se prachem zdviženým jejich kroky. Hleděl na ně jako na děti uzavřené v dusné tmavé světnici, které vidí venku zářit slunce, cítí jeho teplo, ale nemají odvahy vyjíti z domu, neboť zvykly příliš příjemnému chladu pokojů. Nenásledoval jich. Ta cesta jistě nevedla k slunci.
Pošetilí jsou. Postavili zdi před jejich okna a oni jdou nyní hledat slunce. Třeba jen zbořiti zdi, a slunce přijde samo.
Zhýčkáni jsou, zchoulostivěli, vychováni v přepychu, a stali se dětmi, pobloudivše, když byli se, zpyšnělí, odcizili Matce, zapřevše svůj původ. Děti jsou, a hrám cele se oddávajíce pošetilým, kterým přísná jména dali, zapomínají na Život....Život...
Ale některé omrzely již hry, a ti smáli se nejdříve ostatním, pak sobě a konečně, roznemohše se nudou, otravovali druhé svými řečmi a pláčem, neboť zastesklo se jim po Matce.
A nakazili mnohé, kteří, unaveni věčnou hrou,
[23]
počali konečně také chápati, že venku je život, svítí den, a s otevřenou náručí čeká Matka.
A tak se stalo, že vyšli někteří hledat Slunce.
Byl přesvědčen, že nedojdou cíle. Ta cesta nevedla nikam. A trochu toho světla, na něž vyšli, zakryly jim mraky prachu.
Chtěl více.
Kdosi zlý, silný musí přijíti, barbaři odněkud z daleka, z neznáma, a zbořiti jejich pyšnou nádhernou, po věky v pomatení budovanou stavbu.
Násilím třeba probuditi je z jejich chorobného snění a vyvléci je ven na světlo a drsný vzduch.
O silných snil, o tvrdých pěstích, zarostlých tvářích, volných prostorech, obydlených jeskyních, o stádech zvěře, životě, oh, žít, žít...! Tam je Slunce, Život, a divoce kypí krev v žilách troglodita, jenž s kyjem v ruce stojí nad mrtvolou medvěda, nebo soka...
24