SOCHAŘ ŠTURSA
Jak pírko je chudoba pro Horáka!...
Za klobouk šípkový květ,
prsty si lusknu, lehčí ptáka
s písničkou vylítnu v svět...
Ale když uštknut jsem na prahu žití?...
Když do zad mi vrazili nůž?...
Mé děti, jichž nesmím, nebudu míti!...
Umělče! Pracuj a kuš! – – –
30
Rachota, rachota, rachota, dřina...
Číš lásky krví jak hrá!...
V rukách mi pláče, zpívá mi hlína
o ženě, jež pod lunou zrá...
Neřek’ jsem dnes tejden, milí braši,
že já budu voják?
A že mne povezou, povezou naši
k Jihlavě v košinách?
Paterým květem nachovým kvetu,
raněný, raněný...
Vykoupí smír syn člověka světu,
polibkem zrazený?...
Ty jsi dar nebes, hrozen vína.
Centrum i bez konce kruh...
Ty jsi dar země, hlína, hlína...
Jsem tvůrce, jsem duch!...
31
Kdo je ten jezdec? Blíže je, blíže,
zrak černá, hluboká tůň...
Jak netrpělivě udidlo líže
si jeho plavý kůň!...
Kdo je ten jezdec? Blíží se, kluše,
již cválá, skok co skok...
S ním sama se utká lidská duše...
Je silný můj poslední sok...
Maminko! Vy druzí! Odpusťte mi,
byl bych vám na obtíž...
Stulím se pevně k hlíně, k zemi,
k srdci božímu blíž...
1924.
32