K ZÁPADU
V moře klesá božský vůz, hory kol jsou tiché zlato. Važ své srdce, synu Mús! Měř, co dáno mu, co vzato!... V mládí velký Apollon tajemnou ti napsal runu: „Ztuha napnout nutno strunu, aby zazněl čistý tón“... 7 Dosud v duši skryt je zvuk slov, jež záhadně tak zněla: „Aby k cíli došla střela, ztuha napnout nutno luk“... A teď, Heliův když vůz chlumy kol již počal zlatit, zřetelněji, synu Mús, cestu vidíš: Ztrácet! – Ztratit!... Jak byl vážný bohův zrak, hlas jak něžně zněl i přísně... Nyní chápeš... Nutno tak, máš-li proměnit se v písně. 8

PODZIM
Týden deště, týden mlh... Dnes však do pole jsem vyšel. Dýmá ještě Ovčí vrch, ale vědět chci, zda přišel... Zda už přišel... Prostru plaid, do mechu se opru tváří. Lze tak lépe uslyšet zlatohlavé klouče září: 9 kolem beder suknici z ocúnů a kozích pysků, pálí pýr a metlici, bičem práská na pastvisku, s lovcovým se škádlí psem, haleká a houká v lese, a teď v stráni pod lesem jeřábem už rudým třese... Milé je hruď přitiskat na zem studenou a chudou. Podzim tu... Jde z polí chlad. Ale vím: dny ještě budou, zlatý jas a tichý dol, výšin chladných úsměv pyšný... Rozezní se kolemkol, srdci pozornému slyšný, 10 přes šum chvoje, větví ston, skřeky putující sluky, čistý, azurový ton krystalisující muky... 11

***
Své ovečky pokojně nechám se pást, Své ovečky pokojně nechám se pást,
jen očima zlíbám květ vřesu. Hle, hoří mé smutky – suchý chrást, kouř veselý uhání k lesu... Na znaku ležet, zmítat se, chvětchvět, spatříš-li broučka, jda v luhu, zastav se, krok, dva udělej zpět, jdi pomoci slabšímu druhu! 12 Vždyť nad síly někdy může být los, a leckdo z nás v cestě se zmýlil... I nad tebou kdysi Větší kdos tiše se k pomoci schýlil... Véryarc’h 1926.
13

PŘI POHŘBU MALÍŘE JOSEFA HUBÁČKA
Od moře vítr vane a šumí pinie... Vše v těchto dveřích stane, co z hlíny, z hlíny je... Opuštěn visí v skříni svrchníček šedivý, a zde v té smutné síni hoch leží neživý. 14 Dal deset věrných roků nám ze svých třiceti. A jeho tichých kroků již není slyšeti, jen housle s violoncellem tón něžný k tónu strou nad proletáře tělem a duší hrdinnou... I vzlyky houslí ztichnou a zmlkne zbožný zpěv, jen srdce přátel vzdychnou: Adieu, adieu, Joseph, a jak ta světla svící dohoří, dotlukou i srdce milující, dnes těžká rozlukou, 15 jen tam na břehu moře se zachví pinie: Jde zmaru vstříc, ó hoře, jde zmaru vstříc, ó hoře, zde vše, co z hlíny je... 1931.
16

5. IV. 1927
Pýchu, závist, strach a hněv, sebelásku, lež i zradu na vah jednu mísu kladu, v druhou srdce krev. Krutých trestů, těžkých vin nevychylují se váhy... Na záhybu stanul dráhy, živote, tvůj syn... 17 Silný jsi – a spravedliv... Vin či trestů není dosti?... Po znamení ze věčnosti pátrám, proč jsem živ... 18

ANGELUS A Notre Dame de Rocamadour
Přes pustých pastvin temný lán zní pozdní zvon a okeán pokornou kleká vlnou, ó pia, před Tebou, milosti plnou, ave Maria! 19 Zdrávas mezi ženami, ty, nad víry a pěnami a nad propastmi hoře, ó pia, jež záříš, hvězdo moře, ave Maria! Bud žehnán lůna Tvého plod a veď nás pustinami vod nyní i v poslední chvíli, ó pia, beránek tichý a bílý, ave Maria! Toulinguet 1932.
20

OSUD
Své vezmi jho, a dokud síla, je tiše, moudře, hrdě nes! Dotknouti se však Sudic díla, byť myšlenkou, se střez!... Viz toho zrak, kdo závoj hustý, je halící, chtěl proniknout!... Muk marných děs v něm nese pustý půl světec a půl bloud... 21 A oči smělce, svatých nití jenž odvážil se křivit běh!... Smích bláznův nad ssutinou žití se šklebí z očí těch... 22

V PRAZE NA PODZIM 1926
Ó, znám ji! Editio vulgata zas leze z děr a špeluněk a skrejší... Půl lokaje a půl je hulváta, a těžko říci, co je odpornější... Jak tančí na štváčově provázku, vším spokojena, cokoli s ní páše... Jak zařve, položíš-li otázku, i Ukřižuj!, i Propusť Barabáše!... Září 1926.
23

HRDINOVI T. G. M.
Jáma smrdutá se otevřela, potvor pekla chrlíc mrzký rod... Zablýskl meč jasný Archanděla, i byl svržen Satan do temnot... Záští, tmy a hňupství lítá saně tisíc měla tlam, v nich mor a děs... Zvedl kopí světlý rytíř Páně: „Pravda vítězí!“ – – A zdechl běs... 24 Přes laur vítězův když trn a hloží na starostné skráni pocítíš, to tím víc jsi náš, tím víc jsi boží, to jdeš výš a k srdci lidu blíž... Zpod kladiva jisker sloup ať srší!... Ohni, vzduj se v dechu proroka!... Dílo čestné, veliké se vrší.... Kovář kuje muže z otroka... Podzim 1926.
25

CHUDÝM DĚTEM
Ty jsi dítě. Dosud dítě... Každé noci políbí tě anděl Páně na ústa. Není těžko poslům božím v srdce vcházeti, než hložím stezka k němu zarůstá. Ty jsi dítě... Dítě chudé... Hledívají, pláčem rudé, oči matky na syna. Zamyšleny. Plny hoře... Ale jako hvězda moře září slza matčina... 26 Na tvou jizbu, chudé dítě, také letos buší lítě zima, hlad. – Znáš oboje... Ale z ještě chudší chýže umřít za nás vyšel kníže soucitu a pokoje... Chodil jak ty, dítě chudé, v odříkání říze rudé, s hvězdnou září nad čelem. Jak On bloudíš od vsi k městu značíc šlépějemi cestu za Ním, za Spasitelem... 27

JOSEF KAJETÁN TYL
Kde domov můj? Kde domov můj?... Od Moravy po Šumavu neměl jsem, kde sklonit hlavu, hlasem božské Thalie těše bědné parie... Snad až ta hrst černé země bude tichý domov můj... 28 Kde domov Tvůj? Kde domov Tvůj? Z hrobu hanby žes nás křísil, s chlebem hořkým slzy mísil, posmíván a snižován v potu orals tvrdý lán, na srdce té české země na věky je domov Tvůj... 29

SOCHAŘ ŠTURSA
Jak pírko je chudoba pro Horáka!... Za klobouk šípkový květ, prsty si lusknu, lehčí ptáka s písničkou vylítnu v svět... Ale když uštknut jsem na prahu žití?... Když do zad mi vrazili nůž?... Mé děti, jichž nesmím, nebudu míti!... Umělče! Pracuj a kuš! – – – 30 Rachota, rachota, rachota, dřina... Číš lásky krví jak hrá!... V rukách mi pláče, zpívá mi hlína o ženě, jež pod lunou zrá... Neřek’ jsem dnes tejden, milí braši, že já budu voják? A že mne povezou, povezou naši k Jihlavě v košinách? Paterým květem nachovým kvetu, raněný, raněný... Vykoupí smír syn člověka světu, polibkem zrazený?... Ty jsi dar nebes, hrozen vína. Centrum i bez konce kruh... Ty jsi dar země, hlína, hlína... Jsem tvůrce, jsem duch!... 31 Kdo je ten jezdec? Blíže je, blíže, zrak černá, hluboká tůň... Jak netrpělivě udidlo líže si jeho plavý kůň!... Kdo je ten jezdec? Blíží se, kluše, již cválá, skok co skok... S ním sama se utká lidská duše... Je silný můj poslední sok... Maminko! Vy druzí! Odpusťte mi, byl bych vám na obtíž... Stulím se pevně k hlíně, k zemi, k srdci božímu blíž... 1924.
32

POHÁDKA O HONZOVI Památce přítele Jana Štursy
Jak ptáček nebeský byl chud... Je chudý, tolik dát kdo může? Skřivánek vylít’ kdesi z hrud, a chytej! – Démanty a růže... A jak to boží ptáče prost byl srdcem dítěte i reka: je celé – sama poctivost a celé dá je za člověka. – – – 33 Na svatou Maří k půlnoci tam pod Plačkovcem tančí víly... Té duši není pomoci, jež zabloudí sem v onu chvíli. Snem těžkým bude chořeti, tajemným křižmem znamenána, a jako svíce hořeti, nezemským ohněm spalována. Hoho! Což nemá ze žuly náš chlapec odvahu a vůli? Spíš hory by se zesuly, než jejich syn by couvl v půli. A šel... Jak hora těžký byl ten život snu, ten život díla... Pak zrakem sochy políbil... A pak? – – – Pak unesla ho víla... 34 Teď jak ty hory věčný je... Honzíčku! Honzo! Naše stráně šípky a polní lilije strou na Tvé zkrvácené skráně... 35

STAROSTA STACH
Proč starostová v komoře se zamyká a v koutku pláče? A co za prapodivné ptáče chodí po dvoře? – Kuřátko černé, zvláštní host! Má věčně urousaná pírka. A třebas před ním plná mírka, kůže je a kost... 36 No kost a kůže je i Stach: kde jaké pírko sbírá, smítá, a pořád sčítá jen a sčítá, neveselý brach... To jaro z gruntu Machovce si vzala starostova Hanka. Stach dceru zbil a vyhnal Janka. Vdal ji za vdovce... A teď tam v koutku v komoře den ze dne panímáma pláče. Jen když se mokré, černé ptáče motá po dvoře!... A plyne čas, jde noc a den... Stach půjčil třicet tisíc zeti. I s gruntem k čertu zeť však letí... Přišel na buben... 37 Ztich’ ženců zpěv, zmlk’ mlatců hlas... Dlouží se noci, dny jsou krátky. Již advent přesel, jsou tu svátky. Plyne, letí čas... Tu náhle vsí jde jedna řeč, že k jaru peníze prý padnou. A Stacha znovu rukou chladnou za krk chytla křeč... A víc a ouž se svírá kruh... Na peci sedí, zobák v peří, výsměšným očkem Stacha měří jeho divný druh. A když se s rokem sešel rok, tož o poledních na Hromnice, Stach potácí se ze seknice: „Kam se poděl zmok?“ 38 „Hej, Stachu! Zaplať zmýlenou!“... Buch! Černý mužík práskl vrátky... A Stach?... Již sune do oprátky hlavu šílenou... 39

KOLEDA
Na nebi hvězdic rozseto jest v lese jak zvonců vřesných. A kolik tu hvězd, tolik i cest, podivuhodných a přesných. Hledíme do moře hvězdiček, staré luštíme téma: Která z těch tisíců cestiček je cestička do Betléma? – – – 40 Ve městě pyšném i v okolí všichni lidé už spali. Jen pastýřové na poli o svoje ovečky dbali. Tu znenadání k půlnoci divné slyšeti hlasy. A přivítat, možná i pomoci už peláší prostovlasi. Nad kvítkem z růže blažená se nahýbá Čistá Panna a dalekou poutí znavená sem zahýbá karavana. Kořením vzácným zavoněl chlév, třpytí se poklady z báje a v cherubů jásot a v serafů zpěv pláč dětský zní z teploučké stáje. – – – 41 Na nebi hvězdic rozseto jest v lese jak zvonců vřesných, a kolik tu hvězd, tolik i cest, tak vážných, osudně přesných. Do moře hledíme hvězdiček, prastaré luštíme téma: Která z těch tisíců cestiček je cestička do Betléma?... Neslyšet hýkání oslátka, umlkly pastýřů zvonce... Či skončila překrásná pohádka?... Vždyť pohádka nemá prý konce!... Do moře hledíme hvězdiček a staré luštíme téma: Která z těch cest a cestiček nás povede do Betléma?... 42 Pátráme... Ale žel, sláby tak jsou znavené zornice lidí... Což však, velkých-li mudrců zrak dále a jasněji vidí?... Hoduje v paláci Herodes... Ale což, touto-li chvílí nad srdcem prostým právě dnes posel boží se chýlí?... Až se mu hlavička ligotá, jak velikou novinu nese!... Což, nemá-li konce báj života?... Veselme se!... 43

STOLEČKU, PROSTŘI SE!
Žes prý už navždy dala světu vale, pohádko! Nedbejte, pane, na klevetu! Povím Vám něco na odvetu. Slyšte drobátko!... Kdys o peníze řekla synu stará matička: „Jen k tobě, hochu můj, se vinu, už jaksi slábnu, chřadnu, hynu jak v zimě travička... 44 Pan Bůh ti stokrát vynahradí, co dáš mateři“... Ale syn mlčí, z lulky čadí, tu drbe týl, tu bradu hladí a v duchu láteří: „Sama si do úst nedopřeje, zlob se, nebo pros!... Co za zády však se tu děje, o tom už cvrliká a pěje kdejaký ve vsi kos... Na míle kolem děcka šatí, krmí dareby... Jo, na tohle když člověk platí, ký div, že trpělivost ztratí, Pane na nebi!... 45 Kluk Mařčin sláb je po té spále... Hluchý Homola... Z pazderny Tonka... a tak dále... Ta banda k boží cti a chvále mne svlíkne do hola“... Zrak chmurný po matce syn točí: „Aby spral to kat!“... Jen shléd’ však zář dvou tichých očí, po drahé ruce svadlé skočí ji hladit, celovat... Tak vykoupen – a ne zvlášť draze – mžikem svatý klid... A nazítří když jechá k Praze, je kapse lehko, srdci blaze – jen si poskočit!... 46 Ale zde teprv počíná se pohádka a div... Co pohádkou však Vám jen zdá se, v tom smysl hlubší ukrývá se; toť vlastně logogrif... Nuž tedy: z rána, v kanceláři. Klepe listonoš: „Má služba pane sekretáři!“ Ach, nečekaný honoráři, tož tys ten vdovin groš!... A tak to šlo jak na komando... Inu, pohádka! Dej matce pětku – pede štando je desítek tu rekomando hned celá hromádka... 47 Usmíváte se? Nevěříte? Pak, pane, zkuste sám!... Maminku máte?– Ano, dítě... Tož myslet na ni! Uvidíte, že pravdu mluvím vám. Ač přítel symbolu a zkratky, básník není lhář... „Jen myšlenkou se dotkni matky, sypou se korunky a zlatky“... Hned malý exemplář: verš k verši, ajta, z nenadání celá básnička... Divy se dějí bez ustání... Hoj, zase klopit budou páni Hampl a Kvasnička... Ať žije matička!!! 48

KOLEDNÍCI Z HORÁCKA
Koledníci z Horácka, vod Kačenky do Nácka, vod Honzíčka do Pepinky, koledujem cinky linky na svatýho Štěpána u pána i nepána, dokud nevykoledujem hodnej chleba krajíček, plnej huzel jablek stromskejch, mandel vajíček. 49 Ježíš, ještě holátko, vykouk z jeslí drobátko, šelmovství mu hraje z očí, jak se po sousedu točí: Co ty, svatej Štěpáne, máš tam porád ve džbáně? Vod města ’dou koledníci, nesou si dom koledu: „Vartuj!“, vykřík na souseda, „klouznou na ledu!“ Svatej Štěpán sebou trh, plnej korbel píva zvrh, utřel fousy do kožíška, smutně hlídá na Ježíška: „Ech, ty, Pane Ježíši, ať to nikdo neslyší, sice bude na Horácku koledovat tisíc let každej hloupej Nácek Nácků vo tým, jaks mě splet!“ 50

NOSTICKÁ ZAHRADA
Lépe než v nauce gnostické vyznám se v zahradě Nostické, jež pod naším úřadem od paláce až k Vltavě requiescit in pace. Ptáci teď z jara v ní zpívají, zpívají, přesto že radové z oken se dívají. Na okně stojí hrneček, hrneček s kytičkou myrtovou. V zahradě skotačí srneček, honí se s Boženkou Wirthovou. Hrají si spolu. A kdo je ten třetí, který jim nad hlavami letí? 51 On se snad zmýlil! On letí k nám... Zprvu si prohlížel okenní rám, pak usedl mezi myrtu a kakty a hleděl mi na stůl, na státní akty, na knihy, na koberce perské a na celé bureau ministerské. Nehleděl dlouho... Jen chvilku, chvililičku, nežli bys odříkal krátkou modlitbičku, frr, vzletěl, párkrát zamával krovkou, jak střela proletěl nad Čertovkou a zmizel tam kdesi mezi křovím šeříkovým a jasmínovým... Kdo byl ten třetí? Byl to ptáček? Stehlík? Sýkora-moudivláček? Čermák? Pěnice? Rákosníček? Či byl to snad boží andělíček?... A proč se k Vám díval? Co Vám chtěl? A proč tak najednou uletěl? 52 Byl-li to anděl, nevím sám. Ale proč uletěl, povím Vám. Copak jste opravdu nevěděli, že kancelář není pro anděly? Jsou s dětmi. Jsou v parcích. Jsou na oltářích. Ale v úřadech?... V kancelářích?... 53

JEDNA, LOMENÁ JEDNOU To Mrs. Rosa Newmarch
Ač na horách valašských jsem se zrodil, v Německém Brodě jsem do školy chodil. Má dušička byla předjarní lán, a hlava – prázdná krabička... Náš pan učitel byl stařičký pán, jménem, – – nu třeba Štěpnička. Patočka nešlo mi do rýmu. Proto změnil jsem skutečné přijmení toto. 54 Ten stařeček, Pán Bůh dej mu nebe, nás jistě měl raději než sebe. Byl anděl, nás kluky miloval a takto klassifikoval: Mha nade mnou, přede mnou, za mnou a vůkol, dvě jedničky sázel mi na každý úkol. Tu první z pravopisu a druhou z úpravy spisu. – Jednou můj úkol se hemžil chybami jak Indický oceán rybami. Příčinou omylů těch, tak četných, bylo pár souhlásek obojetných: be, fe, me, le, pes se veze, co to na nás, kluci, leze? Jednou po b měkké í, po druhé zas tvrdé ý. Vísledek bil podle toho... Říkat, chyb že bylo mnoho? 55 Červených křížků a háků, ó žáku, kam spočinout popřeješ zraku, jak máku... Ale pan učitel nedal se zmást. Pod mého ducha a potu dcerou bědnou hle, ohromná jednička, lomená jednou. „Nic nevykonal, kdo vykoná část,“ si dědoušek řekl, „Petrus, pax tibi!...“ A jenom na konci úlohy, pod známku, třaslavou rukou přičinil poznámku: Až na ty pravopisné chyby!! A teď, když už i mně vlasy šednou, vzpomínám: jedna, lomená jednou... Náš učitel srdce velké a čisté měl na pravém místě, to je jisté. Můj pravopis nebyl za mák hezký, a vida, je ze mne básník český. Ale tohleto hlavní není. 56 On byl též moudrý a zkušený pán. A tento příběh byl vypravován pro toto mravné naučení: Svět by byl, lidičky, překrásný, kdyby z nás každý o bližním s panem Štěpničkou smýšlel: Jsi jednička, lomená jedničkou... až na ty pravopisné chyby!... 57

ALEŠKOVO PŘÁNÍ TÁTOVI
Já jsem Křička Aleš, ve mně není faleš. Tamhle je náš Ivan s papulkou jak divan. A tady je ďáďa Petr, který tyto verše spletl! Byl by tu i Mišulinka, ale ten už dávno spinká. 58 Všichni tito Křičkové jak tři mouřenínové nesou Ti dnes dary své, na dně srdce ukryté, volajíce: haf, haf, haf, zdráv buď Křička Jaroslav Pif! Paf! 59

VALAŠKÁ MUZIKA Františku Táborskému
Z Horní Bečvy, z Kłobúk, zpod Hostýna, z Kelče, od Frenštata, od Vsetína, Juro, Ondro, Janku, och, co tu Vałachoch! A jen cymbáł břink a vrzła basa, słávu vołá vesełá ta chasa jasných čeł a pružných těł. Słávu s tfrdým ł. 60 Štemuj husle, Kubo, bubny naduj, a gde je gdo tagjak my se raduj, všeci społem dokoła około stoła! I já małou pěsničku jsem słožił, dnes že sedumdesátky se dožił jeden ogar tady z hor, náš pan direktor. Alleluja! Srdce něžné, zlaté, ohněm łásky svaté k lidem vzňaté, pěvec dobrý, vzácný muž... Muzikanti, tuš! 61

CHLÉB A SŮL Bratru
Jak racek ve vánku z pomoří čas neslyšně, rychle a jistě plyne. Hle, ještě než červánky dohoří, dnes padesát let, náš Lalko, ti mine... Tu lze snad i více ti pošeptat už, než jindy je zvykem, hochu rodný: Jsi dobrý otec, jsi dobrý muž, syn věrný a upřímný, bratr hodný. 62 Modř pokojná nebes večerních, kde hvězdy se rodí, chvějí a hasnou, dnes vlídně ať zrcadlí svit očí tvých a srdce tvého hlubinu jasnou. A okeánu šumění, vln úsilí, o břeh jež bijí a bijí, mi připomeň službu tvou umění, tvou práci v svatyni Harmonií. Je nesmírný stříbrně-modrý ten proud, je bez konce-kraje a s nebesy splývá. Jak smysly lidskými postihnout, o čem tu hvězdám a oblakům zpívá?... „Zde u mých břehů hledal Pán, zde našel srdce, jichž bylo mu třeba. Hluboká jako okeán a prostá jak jejich vezdejší chleba. 63 Za jeden s ním sedával stůl, a s nimi uléhal v polní kvítí. Jim věřil. Jim řekl: Jste země sůl. Jste světlo, jež světu hoří a svítí... Dal nejmenším těmto i závěť svou, těm, kdo mu dovedli rozuměti: V boží království nevejdou, kdo v srdci nebudou jako děti“... Slyš! Hučí a zpívá veliký proud tu píseň od věků, tu píseň vždy novou... A viz! Až ke dnu lze dohlédnout jeho hlubinou azurovou... Dětem on zpívá, jako ty, své pohádky léta, báje zimy. Pro ně on zpívá a pro ty, kdo v srdci uměli zůstati jimi... 64 Je stár. Je od počátku let a na dně jeho již přemnoho leží... Ale jak umí se rozhučet, jak rozburáceti se v bríze svěží... „Ne naposled a ne ponejprv jsem viděl, jak srdce čisté a vroucí chtěl snížiti ubohý hledač mrv, břevna vlastního nevidoucí... A prsty viděl jsem opičí, jimž srdce nevinné svatým není, jak vážou si žernov osličí a klesají v hlubokost zapomnění“... Udeřil vlnou o boky skal, zablýskl pěny stříbrným prachem, a navždy rmut všechen a všechen kal smetl do hlubin jediným vzmachem... 65 Jde ostrý severák z pomoří, čas letí, člun lehce a neslyšně pluje. Spí lidé. Jen hvězdy hovoří.hovoří, a svobodné moře oddechuje. Je hluboký, hluboký starý ten proud a záští a zloby ho nezkalí střely... Chce velikost náruč rozepnout, nad přáteli i nad nepřáteli... Enez Eussa 1932.
66

BRATRU K 27. VIII. 1932
Mým není úkolem tě vážit, soudit, měřit, spíš věrně spolunést tvých dnů i jas i tíž. A srdce, jež tě zná, smí klidné být a věřit. Vždyť vidí: pracuješ – a odpouštíš. Je úsměv dětský víc než sebe hlubší vráska. Chce radost zůstati a odejít chce žal. Co dal kdy světu soud? A co mu dala láska?.. Tys nesoudil! Tys pěl a miloval... 67 K potěše velikým i malým božím dětem, praménku jasný, zvuč a z hlubin tryskej dál! A věř, že kdykoli v té strmé cestě světem se ohlédneš, mne spatříš opodál... 68

PŘI VEJSLECHU Strýci MUDru Josefu Svítilovi, básníku Janu Karníkovi k 60. narozeninám
...V tom zas Anděl spustí: „A co strejc? Co ten dělal?“ – „Kerej?“ – „Doktor Svítil!“ – – Hned mně bylo jaksi veselejc, už jsem za mák strachu nepocítil... „Strejda Svítil?“ vopáčím – a v tom, dřív než ceknu, vod husího rynku, vidím, ’de jak živej... Cestou dom skočí podívat se na maminku, 69 a už, beranicu přes huši, vod Majorů na Huličku stáčí, že naň čučím, bárci netuší, sedá, pero v kalamáři smáčí... Já jen koukám... A v tý hodině vidím celej život strejdy svýho, službu bližním, oběť rodině, čistou píseň srdce nadšenýho, celej život... Vod něho ’de zář, světlo lásky, co jí v žití vznítil... „Svítil?“, houknu Andělovi v tvář, „na světě co dělal? Inu – svítil...“ Horácky.
70

ROBINSON CRUSOE*) ROBINSON CRUSOE*)
Všecky cesty do Říma**) vedou k Machovi Napsal jsem Ti toto motto v Římě do památníku. Dodati pak chtěl bych toto, kamaráde básníku! Žíti a-e-i-o-u je snáz než u-i-a-o-e. Doma louží kdo však pluje, neuzří kvést aloe... *) Zpívá se jako: Copak je to za regiment, co tady mašíruje? **) Byl tam tiskovým attaché u vyslanectví
71 Pilněji než státní zkoušky skládals k rýmu hravý rým; početné, byť malé dloužky... Budiž! O tom pomlčím... A tak, třeba jevils čilost nevšední, jsa jinochem, učitelská způsobilost zůstala Ti luzným snem. Učitelská způsobilost pro jiné jest jinochy. Robinson, ten proto vyrost, aby válčil s divochy. Divná zem ho v náruč vzala, stiskla lokty z oceli, z hocha muže vylíbala studenými pocely. 72 A když Vlasti na hruď svatou drzou patou šlápl vrah, Robinson se loučí s chatou... Z chaty vyšel – Josef Mach. Slyšíš? Domova jak zvony bije srdce na poplach... Do čtyř úhlů Robinsony allarmuje básník Mach: „Po bok táty Masaryka! Allons, enfants de la Patrie!“ – – – Pohnula se Amerika... Austrie, jakpak ti je?... A holadryja, šup sem, šup tam, jak se nám to pěkně šlape, holadryja drá, jak se nám to ’de! 73 Hleď, Old Country, na své syny! Slyš, jak sviští čepele! Vážné musí býti činy, zpívati lze vesele, a holadryja ho a jak se nám to mašíruje, holadryja drá, jak se nám to ’de! Žíti a-e-i-o-u je snáz než u-i-a-o-e, ale muž, ten oceňuje Robinsona Crusoe, a župajdyja, holadryja, to se nám to pěkně šlape, župajdyja, žup, a to se nám to ’de!... 74

ŠATY DĚLAJÍ ČLOVĚKA Úvod k brožurce „Červeného Kříže“
Učení páni a hodné dámy chtějí v té brožurce poučit mámy, jak pořídit dětem správný šat: i pohodlný i přiléhavý, praktický, vkusný a hlavně zdravý, zkrátka, radost jej oblékat. I dítě je člověk, rodiče zlatí! A o dětech víc než o velkých platí, že šaty dělají člověka. Z takových, které jej dělají skromným, prostým, pevným a nepodlomným, buď jeho chlamydothéka!*) *) Řecky šatník
75 Tatínku, chcete mít ze synů floutky? A vy, paní, z dcerušek fifleny, loutky? Nechcete! No tak vidíte! Pak tedy neotálet a k dílu! Prostotu sijte, kázeň a sílu! Co zasijete, sklidíte... Do práce, sadaři! S chutí a s pílí! Nemá-li udusiti se v býlí, musí se plíti zahrada... Střežit, co dobrého zasazeno! A ohýbat, někdy i přes koleno, stromečky hezky už za mlada!... Tu však i na šatech záleží drobátko, bude-li člověk anebo hovádko z Pepíčka, z Lojzka či z Kordulky... Jaké jsou šaty, jež mohou vést k cíli, jež neškodí aspoň, neprospějí-li, to poznáte z naší brožurky. 76 Čtěte ji!... Ale – pardon, dámy!... Pořád jsou ještě na světě mámy, pro něž je nemalou otázkou dát dítěti oblek jakýkoli... Snad uvidíme je pracovat v poli, až půjdeme tudy procházkou... 77

DOMA
Potůček pádí a hrčí, křepelka dukáty sčítá, šumí a praskají klasy, jiskrami poset je luh. Stařenka v plachetce bílé „k božímu slovu“ mne vítá, „jako když anděla potkám“, ještě mi dolétá v sluch... Vítej, Horácko milé! Kaliny, šípky a lísky, javory, jeřáby rudé, o vás verše jsem psal! Myslivny ztracené v lesích, v lipách schované vísky, mechem zarostlé tváře rulových skal! 78 Tak od srdce na světě nikde mi skřivánek nezazpívá, tak nikde nepohladí mne douškou mateří mez... Můj ty chudobný kraji, kde hospodář dívá se, dívá, co vykouzlit z klůcku té půdy, zda políčko, palouk či les... Vítej, domove, vítej! Zde lehko, veselo je mně, tak blízké, tak známé je všecko, jako bych včera tu byl. A přece po dlouhé odluce přijíždím z daleké země, přes hory, doly a řeky, sta a sta mil... S pomezí moře se vracím, z jiného, cizího kraje, kde v jeteli nebzučí včelka, kde v žitku nehoří mák. Květ jiný tam potěší oči, plod jiný se rodí a zraje, jiný se plahočí člověk a jiný zpívá mu pták. Do vln tam zapadá slunce, v parách z vln zpěněných vstává, daleko široko nevidět stromu, jenž kladl by stín. A nad pustou pastvinou písčitou rukama bezmocně mává na půl již rozvalina a půl ještě větrný mlýn. 79 Na modré hladině zálivu sluneční skvrny se chvějí, blyští a třpytí se o závod s oblaků měnivou hrou. A stožáry kotvících lodí se lehounce kymácejí jako ti osmahlí chlapci, když z krčmy k přístavu jdou. Dva beránci černí a koník na pastvu vyšli si na luh, bezradně stojí, vždyť tuhle krom bodláku nemá co růst, a chromý, shrbený rybák suší si otýpku chaluh, na břeh jak ony již vyvržen z moře neklidných úst... Po vodách stříbrně-siných matka boží tam chodí, dotykem chodidel svatých krotí divokost vln. Ale ty skály a srázy a pláně sotvaže rodí kručinku se zlatým květem, trávu slanou a trn... Málo i pro skromnou ovci. – A člověku nestačí chleba, jen ten je, moři jejž urve, a to má zaťatou dlaň... Skoupě a s repotem dává. A leckdy ještě je třeba manželem, synem či otcem platit mu daň... 80 Vítej, domove můj! – I tam však srdce mne volá, kde s kamením, větrem a mořem se bije statečný rod. I tam jsem doma, jsem doma, kde skála sirá a holá jak země poslední výkřik se zvedá z pustiny vod... Doma!... Ty tážeš se, proč? – Pohled na boží muka, jež u polní cesty tu stojí, veliké oběti znak!... Vždyť zde i tam ruku mi stiskne táž tvrdá, sedřená ruka, a v oči mi pohledí zpříma chudákův zrak... 81

S. O. S. Ladislavu Vycpálkovi
Šroub zlomen... Bouře žene nás přímo na útes... Dej signál, Derriene! Loď tone... S. O. S!... Zběsile moře vzpíná studená chapadla... Vše z kajut! – Evelyna najela na bradla... 82 Do člunů ženy, děti! My muži zemřem dnes... V noc pustou z vraku letí poslední S. O. S.... – – – – – – – – – – – – – – – –
Ty slyšíš, muži moře? Ty nasloucháš? Ty bdíš? Za vlnou vlna hoře se vzdýmá výš a výš, v hlukotu vlnobití slyš! signál S. O. S.... Je velký zákon žití: Mně zítra, tobě dnes... Ty slyšíš, muži moře? Ty nasloucháš? Ty bdíš? Za vlnou vlna hoře se v pěnách řítí blíž, 83 s východu, strany jižní, západu, půlnoci tou chvílí volá bližní k záchraně, k pomoci, snad v mlze plachých zraků lesk chorý zahlédneš, zoufalý zápas vraku, spas duši mou!, v nich čteš... Ty slyšíš, muži moře? Ty nasloucháš? Ty bdíš? Olovem dusí hoře, zalyká křivdy tíž, snad stačí jedno slovo, jediný ruky stisk, by v srdce člověkovo proud nové lásky trysk... 84 Je velký zákon žití: Mně zítra, tobě dnes... V hukotu vlnobití slyš! signál S. O. S., loď namiř paží mladou tam, v nejdravější proud... Než mrzácky žít zradou, líp láskou zahynout... Finosello, Corse.
85

DOZPĚV Elegickým distichem na motiv z „Hlubiny bezpečnosti“
Svět se točí vůkol, vůkol v světě všecko se válí, zhůru dolů, sem tam v něm všudy všecko chodí. Ač nechodí, lítá, kácí, převrací se kotrlcem, málo co svým řádem kráčeje, všecko maní... Sám jediný světa Pán, nade vším, pode vším, skrze všecko jda, světu sám věčná podpora pevně stojí... Ó blaze, kdož v Centrum věčném usadí se! Na věčnost v srdci božím svému srdci nalezne pokoj... 1633.
86

***
Temnou slz dolinou kdo jdeš, kde všecko tě šálí, Temnou slz dolinou kdo jdeš, kde všecko tě šálí,
závist, pýcha a lež blázny kruhem kde vodí, nad láskou přibitou na kříž se nakláněje srdcem v lotrů pošklebu zlém, jenž jako dýka raní: „Otče ty náš v nebesích“, i ty šeptáváš jako děcko, „přijď království tvé, jež duše bol zahojí; království pokoje, v němž lásky boží nekonečnost v záři tichou promění trýzeň, tíhu a boj...boj...“ 1933.
87 II. Z LYRIKY A. S. PUŠKINA
[89] Památce přítele doc. Dr. Milana Janů
[91] PĚVEC
Kdo slýchal z vás tam v háji v noční čas ten hlas, jenž vaši lásku pěl i žaly? Když v rose jitřní lesy procitaly, i vznešený i prostý lyry hlas kdo slýchal z vás?
Kdo vídal z vás, kdo vídal pěvce tvář, jenž vaši lásku pěl i vaše žaly? I úsměvy, jež slzu ukrývaly, i očí stesk, těch očí tesknou zář kdo vídal z vás?
93 Kdo vzdychl z vás, ten slyše dobrý hlas, jenž vaši lásku pěl i vaše žaly? Když v lese jinocha jste potkávali, v ten hledě zrak, v němž tichý zhášel jas, kdo vzdychl z vás?
1816.
94 BRYČKA ŽIVOTA
Ač náklad těžký mnohdy nese, ta bryčka jede jako ďas. Však na kozlíku nepohne se náš chlapík – vozka, šedý Čas.
Když do bryčky pán vsedl k ránu, vzal kočí řádně za otěž. To je však všecko málo pánu: „Jen do nich řež! Jen do nich řež!“
95 Je poledne. Vůz pánem hází, až nevolno je chudáku. A kolem propasti a srázy... „Dej pozor! Zvolna, hlupáku!“
A večer, když je slunce nízko, pán v bryčce klímá. Zvykl v ní. Vůz drkotá. Což! Nocleh blízko... Sám kočí práská do koní...
1823.
96 NOC
Je pozdě, temná noc. A v němé tiši její jen vroucná slova má a laskavá se chvějí. Bdí u lože svěc bledé plameny. Zurčíce tekou lásky prameny, jež tebe plny jsou; mé verše tiše kanou, jak hvězdy přede mnou tvé oči ve tmě planou, jich šťastný úsměv zřím a šepot slyším tvůj: „Bud něžný... miluji... jsem tvá... jsem tvá... tys můj“...
1823.
97 EX UNGUE LEONEM...
Já ondy kohosi jsem verši zválel, jich schválně neoznačiv jménem svým. Kýs šašek v novinách pak na mne kálel a rovněž bez podpisu – anoným. Ač oba chtěli jsme tak dozajista, my neutajili jsme kousků svých: mne po spáru hned poznal žurnalista, tak jako já ho poznal – po uších.
1825.
98 SLAVÍK
Nad jarní zahradou se noční soumrak chvěl, svou píseň o lásce když slavík růži pěl. Než růže neslyší, zpěv jeho sotva vnímá, jen v hymně milostné se kolébá a dřímá. Pro krásu studenou i ty zda nepěješ? Ó pěvče, pozor dej! Kam směřuješ? Kam jdeš? Ne, nechápe ni slov, ni srdce básníkova. Hleď na ni – rozkvétá; pros, vzývej – nemá slova...
1827.
99 TŘI PRAMENY
Ze stepi světa, nekonečné, smutné, tři vydraly se tajně prameny. Pramének mladosti, jenž vody rmutné divoce valí mezi kameny. Kastalský pramen vlnu opojení dá píti štvancům v stepi vezdejší; a pramen poslední – chlad zapomnění – všech sladčeji žár srdce zkonejší...
1827.
100 *** Já měl vás rád: ta láska ještě zcela v mém srdci dosud neuhasla snad... Slov dosti však, jež vás by zabolela; chci mlčet již a klid vám zachovat.
Já měl vás rád: tu žárle nemohoucně, tu drcen ostychem, tu vnořen v němý žal... Já měl vás rád: tak upřímně, tak vroucně, jak dej bůh, by vás jiný miloval...
1827.
101 *** Ó krasavice, písní těch o Gruzii mi nepěj žalné! Mně připomenou dálný břeh a života dny zašlé, marné...
Mně připomenou luny zář tvé podivné a kruté zpěvy, i step i noc a bílou tvář již daleké a bědné děvy...
102 Když tebe zřím, lze nemyslet, lze zapomenout, nevzpomínat... Jen zazpíváš – a mrtvých let zas vidím přízrak ruce spínat...
Ó krasavice, písní těch o Gruzii mi nepěj žalné! Mně připomenou dálný břeh a života dny zašlé, marné...
1828.
103 POSLEDNÍ KVĚTY
Snad milejší než jarní snítky jsou leckdy poslední nám kvítky. Snů, vzpomínek a tužeb vlání jak dovedou v nás oživit!... Tak někdy výš se vzedme cit v čas rozluky, než při shledání...
1828.
104 VZPOMÍNÁNÍ
Když pro sluch smrtelných již zmlká hlučný den a k města věžím v mlžném stínu po denní lopotě se snáší blahý sen a kolébá je na svém klínu,
já v nočním tichu bdím; tu hodin teskný řad se vleče přede mnou a válí, víc tíží nečinnost, víc hryze v srdci had, víc každá rána žhne a pálí...
105 Roj víří myšlenek; dum těžkých tvrdý kruh víc unavený mozek svírá... Tu dlouhý svitek svůj jak mlčelivý duch přede mnou paměť rozestírá,
i čtu jej s odporem; svým zhnusen životem já sebeobžaloby vedu, já klnu, chvěji se a zmítám vzlykotem... Ty řádky smýt však nedovedu...
1828.
106 ZAKLÍNÁNÍ
Ó pakli vskutku v onen čas, kdy v sen jsou pohříženi živí, v ten čas, kdy zmlká lidský hlas a na hroby zrak luny civí, v ten čas-li vskutku mrtvých říš se probouzí a z hrobů zvedá, pak volám tě, má Lejlo bledá: Vstaň z mohyly, pojď ke mně blíž!
107 Vstaň z mohyly, svůj přeruš sen, sem přijď, jak bylas před rozlukou, či chladna jako zimní den a s tváří znetvořenou mukou, jsi-li však hvězdou, opusť výš, a jsi-li stínem, přervi spánek, jak strašný zjev, či zvuk, či vánek, vše jedno mi, pojď ke mně blíž!
Já volám tě, ne abych mstil se za vražednou lidskou zlobu, jed záští jenž tě zahubil, a v tajemství bych vnikl hrobu, ne proto, hořkou pochyb číš že musím pít... Chci na tvém hrobě ti říci jen, že patřím tobě, že miluji... Pojď ke mně blíž!...
1828.
108 TY A VY
Srdečným ty to chladné vy přeřeknuvši se zaměnila a všecky blahé představy tím slůvkem v srdci probudila. K ní vroucně vzhlížím, naslouchám zamyšlen jejím slovům hravým. „Jak milá jste,“ jí ústy pravím a v myšlenkách: „Jak rád tě mám!“...
1829.
109 SKOTSKÁ PÍSEŇ
Letí havran k havranu: „Kde dnes oběd dostanu? Nevíš, zdali kde co zbylo, co by hlad můj utišilo?“
Volá havran k havranu: „Levou dej se na stranu! U močálu na pobřeží mrtvý bohatýr tam leží.
110 Kdo ho zabil, hodil v tůň, ví jen jeho vraný kůň, sokol, jenž mu zobal z dlaní, a tam v zámku mladá paní.
Sokol k lesu dal se v let, na koně už jiný vsed, paní čeká na milého, živého, ne zabitého“...
1828.
111 DO PAMÁTNÍKU
Sem jméno své mám psáti dnes?... Vždyť zemře jak šum vlny žalné, jež o břeh tříští vody kalné, jak zvuk, jejž zhltil noční les...
List čistý kazit jménem tím? Vždyť v řadě jiných zajde, zmizí jak zašlý nápis v řeči cizí nad hrobem zapomenutým...
112 A dávno mrtvo v paměti, nic nedovede tvému duchu dát v nových citů novém vzruchu, ni ve vzpomínce zjasněti...
Jen v den, kdy dotkne se tě osud, je teskně vyslov tichým rtem a řekni: Bije srdce dosud, jež vzpomíná, kde živa jsem...
1829.
113 ÚRYVEK
Již hory Gruzie mrak noční obepjal, Aragvy v hloubce hučí vlny. Mé srdce smutek jal; je světlý však můj žal a touhy mé jsou tebe plny. Jen tebe plny jsou; ni muky hlodání již není v nich, ni nepokoje. Já zase miluji; vždyť bez milování žít nedovede srdce moje...
1829.
114 BÁSNÍKU
Svou přízeň dal ti dav? Znej cenu její pravou! Šum přejde nadšený i pochval krátký vzruch, soud hlupců uslyšíš i chladný posměch sluh. Dál tvrdý, nedotčen, jdi se vztyčenou hlavou!
Jsi král: žij v samotě! Jdi s myslí usměvavou svou cestou svobodnou, již volný razil duch! Hřej plody myšlenek, třiď zrna drahých tuch a zhrdej odměnou za práci namáhavou!
115 Ta v nitru skryta jest. Sám nejpřísnější soud ty vedeš nad sebou, sám nejlíp odhadnout svou práci umí duch, jenž hledá, tvoří, zkoumá.
Jsi spokojen? Nuž dav nechť na ni kydá hnůj, nechť plivá na oltář, kde hoří oheň tvůj a v dětské svévoli tvou trojnoží ať cloumá!...
1830.
116 ROZUM A LÁSKA
Za sličnou Doridou se žena lukou: „Stůj!“ volal Dafnis, „postůj! Posečkej! Že máš mne ráda, znamení mi dej, a přisahám, že netknu se tě rukou.“ „Ni slova!“ rozum dívce radu dával. „Mně milý jsi,“ jí Eros našeptával.
„Mně milý jsi,“ ret dívčin maní hlesl a jejich srdce ohněm vzplanula. Zrak temný klopíc dívka stanula a k jejím nohám pastýř mladý klesl. „Běž! Utec!“ rozum výstrahu jí dával, a „zůstaň,“ šibal Eros našeptával...
117 I zůstala... A její ruce obě hoch uchopí a k ní se nakloní. „Hle,“ praví, „v temném stínu jabloní dva holoubci jak přitiskli se k sobě“... „Ach! Utec! Utec!“ rozum na ni mával. „Od nich se uč,“ jí Eros našeptával.
Ó běda! Od nich pastýřka se učí, jí úsměv něžný zkvetl na ústech, dlaň útlá ňader zkouší ztlumit vzdech a Doris hochu padá do náručí... „Buď šťastna!“ slyší slova Erotova... A rozum? Ten už neřekl ni slova...
1830.
118 POMNÍK
Svůj pomník vztyčil jsem, a nezaroste travou ta k němu pěšina, jíž chodí ruský lid. Nad sloupy císařů se vznáší vzdornou hlavou až v nebes jas a klid.
Vím, zajde tělo mé: dál duše, v lyru vkleta, však bude zpívati, až tělo bude tlít. Ctěn budu, dokavad zde na prostranstvích světa jediný básník bude žít.
119 Rus širá, nesmírná, v ní každý jazyk živý mé jméno vysloví, mé lyry pozná zvuk. I Kalmyk, stepí syn, i Čud i Tunguz divý, i Slovan, předků hrdý vnuk.
A dlouho milovat mne bude národ vděčný, jejž dobrým citům jen jsem učil zpěvem svým. Vždyť krásou veršů svých jsem byl mu užitečný a soucit budil k ubohým.
Jen vůle boží dbát je povinností Musy. Nebát se urážek a slávy nežádat. Být k chvále lhostejna i ke klevetám luzy a s hlupákem se nehádat.
1836. 120 OBSAH
I.
K západu7 Podzim9 Své ovečky...12 Při pohřbu malíře Josefa Hubáčka14 5. IV. 192717 Angelus19 Osud21 V Praze na podzim 192623 Hrdinovi24 Chudým dětem26 Josef Kajetán Tyl28 Sochař Štursa30 Pohádka o Honzovi33 Starosta Stach36 Koleda40 Stolečku, prostři se!44 Koledníci z Horácka49 Nostická zahrada51 Jedna, lomená jednou54 Aleškovo přání tátovi58 Valašská muzika60 Chléb a sůl62 Bratru k 27. VIII. 193267 Při vejslechu69 Robinson Crusoe71 [121] Šaty dělají člověka75 Doma78 S. O. S.82 Dozpěv86
II. Z LYRIKY A. S. PUŠKINA.
Pěvec93 Bryčka života95 Noc97 Ex ungue leonem...98 Slavík99 Tři prameny100 Já měl Vás rád...101 Ó krasavice...102 Poslední květy104 Vzpomínání105 Zaklínání107 Ty a vy109 Skotská píseň110 Do památníku112 Úryvek114 Básníku115 Rozum a láska117 Pomník119
[122] Nová bibliotéka svazek XLIV. Pořádá Dr. Miloslav Novotný
Petr Křička: Chléb a sůl
Úprava, obálka a vazba Jaroslava Švába Tiskla Průmyslová tiskárna v Praze Nakladatelé Kvasnička a Hampl v Praze 1933
E: mk; 2005 [123]