POHÁDKA O HONZOVI
Památce přítele Jana Štursy
Jak ptáček nebeský byl chud...
Je chudý, tolik dát kdo může?
Skřivánek vylít’ kdesi z hrud,
a chytej! – Démanty a růže...
A jak to boží ptáče prost
byl srdcem dítěte i reka:
je celé – sama poctivost
a celé dá je za člověka. – – –
33
Na svatou Maří k půlnoci
tam pod Plačkovcem tančí víly...
Té duši není pomoci,
jež zabloudí sem v onu chvíli.
Snem těžkým bude chořeti,
tajemným křižmem znamenána,
a jako svíce hořeti,
nezemským ohněm spalována.
Hoho! Což nemá ze žuly
náš chlapec odvahu a vůli?
Spíš hory by se zesuly,
než jejich syn by couvl v půli.
A šel... Jak hora těžký byl
ten život snu, ten život díla...
Pak zrakem sochy políbil...
A pak? – – – Pak unesla ho víla...
34
Teď jak ty hory věčný je...
Honzíčku! Honzo! Naše stráně
šípky a polní lilije
strou na Tvé zkrvácené skráně...
35