STOLEČKU, PROSTŘI SE!
Žes prý už navždy dala světu
vale, pohádko!
Nedbejte, pane, na klevetu!
Povím Vám něco na odvetu.
Slyšte drobátko!...
Kdys o peníze řekla synu
stará matička:
„Jen k tobě, hochu můj, se vinu,
už jaksi slábnu, chřadnu, hynu
jak v zimě travička...
44
Pan Bůh ti stokrát vynahradí,
co dáš mateři“...
Ale syn mlčí, z lulky čadí,
tu drbe týl, tu bradu hladí
a v duchu láteří:
„Sama si do úst nedopřeje,
zlob se, nebo pros!...
Co za zády však se tu děje,
o tom už cvrliká a pěje
kdejaký ve vsi kos...
Na míle kolem děcka šatí,
krmí dareby...
Jo, na tohle když člověk platí,
ký div, že trpělivost ztratí,
Pane na nebi!...
45
Kluk Mařčin sláb je po té spále...
Hluchý Homola...
Z pazderny Tonka... a tak dále...
Ta banda k boží cti a chvále
mne svlíkne do hola“...
Zrak chmurný po matce syn točí:
„Aby spral to kat!“...
Jen shléd’ však zář dvou tichých očí,
po drahé ruce svadlé skočí
ji hladit, celovat...
Tak vykoupen – a ne zvlášť draze –
mžikem svatý klid...
A nazítří když jechá k Praze,
je kapse lehko, srdci blaze –
jen si poskočit!...
46
Ale zde teprv počíná se
pohádka a div...
Co pohádkou však Vám jen zdá se,
v tom smysl hlubší ukrývá se;
toť vlastně logogrif...
Nuž tedy: z rána, v kanceláři.
Klepe listonoš:
„Má služba pane sekretáři!“
Ach, nečekaný honoráři,
tož tys ten vdovin groš!...
A tak to šlo jak na komando...
Inu, pohádka!
Dej matce pětku – pede štando
je desítek tu rekomando
hned celá hromádka...
47
Usmíváte se? Nevěříte?
Pak, pane, zkuste sám!...
Maminku máte?– Ano, dítě...
Tož myslet na ni! Uvidíte,
že pravdu mluvím vám.
Ač přítel symbolu a zkratky,
básník není lhář...
„Jen myšlenkou se dotkni matky,
sypou se korunky a zlatky“...
Hned malý exemplář:
verš k verši, ajta, z nenadání
celá básnička...
Divy se dějí bez ustání...
Hoj, zase klopit budou páni
Hampl a Kvasnička...
Ať žije matička!!!
48