***
Temnou slz dolinou kdo jdeš, kde všecko tě šálí,
Temnou slz dolinou kdo jdeš, kde všecko tě šálí,
závist, pýcha a lež blázny kruhem kde vodí,
nad láskou přibitou na kříž se nakláněje srdcem
v lotrů pošklebu zlém, jenž jako dýka raní:
„Otče ty náš v nebesích“, i ty šeptáváš jako děcko,
„přijď království tvé, jež duše bol zahojí;
království pokoje, v němž lásky boží nekonečnost
v záři tichou promění trýzeň, tíhu a boj...boj...“
1933.
87
II. Z LYRIKY A. S. PUŠKINA
[89]
Památce přítele
doc. Dr. Milana Janů
[91]
PĚVEC
Kdo slýchal z vás tam v háji v noční čas
ten hlas, jenž vaši lásku pěl i žaly?
Když v rose jitřní lesy procitaly,
i vznešený i prostý lyry hlas
kdo slýchal z vás?
Kdo vídal z vás, kdo vídal pěvce tvář,
jenž vaši lásku pěl i vaše žaly?
I úsměvy, jež slzu ukrývaly,
i očí stesk, těch očí tesknou zář
kdo vídal z vás?
93
Kdo vzdychl z vás, ten slyše dobrý hlas,
jenž vaši lásku pěl i vaše žaly?
Když v lese jinocha jste potkávali,
v ten hledě zrak, v němž tichý zhášel jas,
kdo vzdychl z vás?
1816.
94
BRYČKA ŽIVOTA
Ač náklad těžký mnohdy nese,
ta bryčka jede jako ďas.
Však na kozlíku nepohne se
náš chlapík – vozka, šedý Čas.
Když do bryčky pán vsedl k ránu,
vzal kočí řádně za otěž.
To je však všecko málo pánu:
„Jen do nich řež! Jen do nich řež!“
95
Je poledne. Vůz pánem hází,
až nevolno je chudáku.
A kolem propasti a srázy...
„Dej pozor! Zvolna, hlupáku!“
A večer, když je slunce nízko,
pán v bryčce klímá. Zvykl v ní.
Vůz drkotá. Což! Nocleh blízko...
Sám kočí práská do koní...
1823.
96
NOC
Je pozdě, temná noc. A v němé tiši její
jen vroucná slova má a laskavá se chvějí.
Bdí u lože svěc bledé plameny.
Zurčíce tekou lásky prameny,
jež tebe plny jsou; mé verše tiše kanou,
jak hvězdy přede mnou tvé oči ve tmě planou,
jich šťastný úsměv zřím a šepot slyším tvůj:
„Bud něžný... miluji... jsem tvá... jsem tvá... tys můj“...
1823.
97
EX UNGUE LEONEM...
Já ondy kohosi jsem verši zválel,
jich schválně neoznačiv jménem svým.
Kýs šašek v novinách pak na mne kálel
a rovněž bez podpisu – anoným.
Ač oba chtěli jsme tak dozajista,
my neutajili jsme kousků svých:
mne po spáru hned poznal žurnalista,
tak jako já ho poznal – po uších.
1825.
98
SLAVÍK
Nad jarní zahradou se noční soumrak chvěl,
svou píseň o lásce když slavík růži pěl.
Než růže neslyší, zpěv jeho sotva vnímá,
jen v hymně milostné se kolébá a dřímá.
Pro krásu studenou i ty zda nepěješ?
Ó pěvče, pozor dej! Kam směřuješ? Kam jdeš?
Ne, nechápe ni slov, ni srdce básníkova.
Hleď na ni – rozkvétá; pros, vzývej – nemá slova...
1827.
99
TŘI PRAMENY
Ze stepi světa, nekonečné, smutné,
tři vydraly se tajně prameny.
Pramének mladosti, jenž vody rmutné
divoce valí mezi kameny.
Kastalský pramen vlnu opojení
dá píti štvancům v stepi vezdejší;
a pramen poslední – chlad zapomnění –
všech sladčeji žár srdce zkonejší...
1827.
100
***
Já měl vás rád: ta láska ještě zcela
v mém srdci dosud neuhasla snad...
Slov dosti však, jež vás by zabolela;
chci mlčet již a klid vám zachovat.
Já měl vás rád: tu žárle nemohoucně,
tu drcen ostychem, tu vnořen v němý žal...
Já měl vás rád: tak upřímně, tak vroucně,
jak dej bůh, by vás jiný miloval...
1827.
101
***
Ó krasavice, písní těch
o Gruzii mi nepěj žalné!
Mně připomenou dálný břeh
a života dny zašlé, marné...
Mně připomenou luny zář
tvé podivné a kruté zpěvy,
i step i noc a bílou tvář
již daleké a bědné děvy...
102
Když tebe zřím, lze nemyslet,
lze zapomenout, nevzpomínat...
Jen zazpíváš – a mrtvých let
zas vidím přízrak ruce spínat...
Ó krasavice, písní těch
o Gruzii mi nepěj žalné!
Mně připomenou dálný břeh
a života dny zašlé, marné...
1828.
103
POSLEDNÍ KVĚTY
Snad milejší než jarní snítky
jsou leckdy poslední nám kvítky.
Snů, vzpomínek a tužeb vlání
jak dovedou v nás oživit!...
Tak někdy výš se vzedme cit
v čas rozluky, než při shledání...
1828.
104
VZPOMÍNÁNÍ
Když pro sluch smrtelných již zmlká hlučný den
a k města věžím v mlžném stínu
po denní lopotě se snáší blahý sen
a kolébá je na svém klínu,
já v nočním tichu bdím; tu hodin teskný řad
se vleče přede mnou a válí,
víc tíží nečinnost, víc hryze v srdci had,
víc každá rána žhne a pálí...
105
Roj víří myšlenek; dum těžkých tvrdý kruh
víc unavený mozek svírá...
Tu dlouhý svitek svůj jak mlčelivý duch
přede mnou paměť rozestírá,
i čtu jej s odporem; svým zhnusen životem
já sebeobžaloby vedu,
já klnu, chvěji se a zmítám vzlykotem...
Ty řádky smýt však nedovedu...
1828.
106
ZAKLÍNÁNÍ
Ó pakli vskutku v onen čas,
kdy v sen jsou pohříženi živí,
v ten čas, kdy zmlká lidský hlas
a na hroby zrak luny civí,
v ten čas-li vskutku mrtvých říš
se probouzí a z hrobů zvedá,
pak volám tě, má Lejlo bledá:
Vstaň z mohyly, pojď ke mně blíž!
107
Vstaň z mohyly, svůj přeruš sen,
sem přijď, jak bylas před rozlukou,
či chladna jako zimní den
a s tváří znetvořenou mukou,
jsi-li však hvězdou, opusť výš,
a jsi-li stínem, přervi spánek,
jak strašný zjev, či zvuk, či vánek,
vše jedno mi, pojď ke mně blíž!
Já volám tě, ne abych mstil
se za vražednou lidskou zlobu,
jed záští jenž tě zahubil,
a v tajemství bych vnikl hrobu,
ne proto, hořkou pochyb číš
že musím pít... Chci na tvém hrobě
ti říci jen, že patřím tobě,
že miluji... Pojď ke mně blíž!...
1828.
108
TY A VY
Srdečným ty to chladné vy
přeřeknuvši se zaměnila
a všecky blahé představy
tím slůvkem v srdci probudila.
K ní vroucně vzhlížím, naslouchám
zamyšlen jejím slovům hravým.
„Jak milá jste,“ jí ústy pravím
a v myšlenkách: „Jak rád tě mám!“...
1829.
109
SKOTSKÁ PÍSEŇ
Letí havran k havranu:
„Kde dnes oběd dostanu?
Nevíš, zdali kde co zbylo,
co by hlad můj utišilo?“
Volá havran k havranu:
„Levou dej se na stranu!
U močálu na pobřeží
mrtvý bohatýr tam leží.
110
Kdo ho zabil, hodil v tůň,
ví jen jeho vraný kůň,
sokol, jenž mu zobal z dlaní,
a tam v zámku mladá paní.
Sokol k lesu dal se v let,
na koně už jiný vsed,
paní čeká na milého,
živého, ne zabitého“...
1828.
111
DO PAMÁTNÍKU
Sem jméno své mám psáti dnes?...
Vždyť zemře jak šum vlny žalné,
jež o břeh tříští vody kalné,
jak zvuk, jejž zhltil noční les...
List čistý kazit jménem tím?
Vždyť v řadě jiných zajde, zmizí
jak zašlý nápis v řeči cizí
nad hrobem zapomenutým...
112
A dávno mrtvo v paměti,
nic nedovede tvému duchu
dát v nových citů novém vzruchu,
ni ve vzpomínce zjasněti...
Jen v den, kdy dotkne se tě osud,
je teskně vyslov tichým rtem
a řekni: Bije srdce dosud,
jež vzpomíná, kde živa jsem...
1829.
113
ÚRYVEK
Již hory Gruzie mrak noční obepjal,
Aragvy v hloubce hučí vlny.
Mé srdce smutek jal; je světlý však můj žal
a touhy mé jsou tebe plny.
Jen tebe plny jsou; ni muky hlodání
již není v nich, ni nepokoje.
Já zase miluji; vždyť bez milování
žít nedovede srdce moje...
1829.
114
BÁSNÍKU
Svou přízeň dal ti dav? Znej cenu její pravou!
Šum přejde nadšený i pochval krátký vzruch,
soud hlupců uslyšíš i chladný posměch sluh.
Dál tvrdý, nedotčen, jdi se vztyčenou hlavou!
Jsi král: žij v samotě! Jdi s myslí usměvavou
svou cestou svobodnou, již volný razil duch!
Hřej plody myšlenek, třiď zrna drahých tuch
a zhrdej odměnou za práci namáhavou!
115
Ta v nitru skryta jest. Sám nejpřísnější soud
ty vedeš nad sebou, sám nejlíp odhadnout
svou práci umí duch, jenž hledá, tvoří, zkoumá.
Jsi spokojen? Nuž dav nechť na ni kydá hnůj,
nechť plivá na oltář, kde hoří oheň tvůj
a v dětské svévoli tvou trojnoží ať cloumá!...
1830.
116
ROZUM A LÁSKA
Za sličnou Doridou se žena lukou:
„Stůj!“ volal Dafnis, „postůj! Posečkej!
Že máš mne ráda, znamení mi dej,
a přisahám, že netknu se tě rukou.“
„Ni slova!“ rozum dívce radu dával.
„Mně milý jsi,“ jí Eros našeptával.
„Mně milý jsi,“ ret dívčin maní hlesl
a jejich srdce ohněm vzplanula.
Zrak temný klopíc dívka stanula
a k jejím nohám pastýř mladý klesl.
„Běž! Utec!“ rozum výstrahu jí dával,
a „zůstaň,“ šibal Eros našeptával...
117
I zůstala... A její ruce obě
hoch uchopí a k ní se nakloní.
„Hle,“ praví, „v temném stínu jabloní
dva holoubci jak přitiskli se k sobě“...
„Ach! Utec! Utec!“ rozum na ni mával.
„Od nich se uč,“ jí Eros našeptával.
Ó běda! Od nich pastýřka se učí,
jí úsměv něžný zkvetl na ústech,
dlaň útlá ňader zkouší ztlumit vzdech
a Doris hochu padá do náručí...
„Buď šťastna!“ slyší slova Erotova...
A rozum? Ten už neřekl ni slova...
1830.
118
POMNÍK
Svůj pomník vztyčil jsem, a nezaroste travou
ta k němu pěšina, jíž chodí ruský lid.
Nad sloupy císařů se vznáší vzdornou hlavou
až v nebes jas a klid.
Vím, zajde tělo mé: dál duše, v lyru vkleta,
však bude zpívati, až tělo bude tlít.
Ctěn budu, dokavad zde na prostranstvích světa
jediný básník bude žít.
119
Rus širá, nesmírná, v ní každý jazyk živý
mé jméno vysloví, mé lyry pozná zvuk.
I Kalmyk, stepí syn, i Čud i Tunguz divý,
i Slovan, předků hrdý vnuk.
A dlouho milovat mne bude národ vděčný,
jejž dobrým citům jen jsem učil zpěvem svým.
Vždyť krásou veršů svých jsem byl mu užitečný
a soucit budil k ubohým.
Jen vůle boží dbát je povinností Musy.
Nebát se urážek a slávy nežádat.
Být k chvále lhostejna i ke klevetám luzy
a s hlupákem se nehádat.
1836.
120
OBSAH
I.
K západu7
Podzim9
Své ovečky...12
Při pohřbu malíře Josefa Hubáčka14
5. IV. 192717
Angelus19
Osud21
V Praze na podzim 192623
Hrdinovi24
Chudým dětem26
Josef Kajetán Tyl28
Sochař Štursa30
Pohádka o Honzovi33
Starosta Stach36
Koleda40
Stolečku, prostři se!44
Koledníci z Horácka49
Nostická zahrada51
Jedna, lomená jednou54
Aleškovo přání tátovi58
Valašská muzika60
Chléb a sůl62
Bratru k 27. VIII. 193267
Při vejslechu69
Robinson Crusoe71
[121]
Šaty dělají člověka75
Doma78
S. O. S.82
Dozpěv86
II.
Z LYRIKY A. S. PUŠKINA.
Pěvec93
Bryčka života95
Noc97
Ex ungue leonem...98
Slavík99
Tři prameny100
Já měl Vás rád...101
Ó krasavice...102
Poslední květy104
Vzpomínání105
Zaklínání107
Ty a vy109
Skotská píseň110
Do památníku112
Úryvek114
Básníku115
Rozum a láska117
Pomník119
[122]
Nová bibliotéka svazek XLIV.
Pořádá Dr. Miloslav Novotný
Petr Křička: Chléb a sůl
Úprava, obálka a vazba Jaroslava Švába
Tiskla Průmyslová tiskárna v Praze
Nakladatelé
Kvasnička a Hampl v Praze
1933
E: mk; 2005
[123]