Život mnou smýkal, rval mne a sápal,
tvář hrozná, pravda i lež.
To srdce, sladké kdys dítěte srdce,
v prsou teď zvučí jak spěž.
Člověka hledal jsem, vážil a zkoumal,
sebe i lidský svůj rod.
Nejeden hrob mi vykopal v hrudi
studu a bolesti hlod.
Nevinným stromům jsem záviděl, zmlklý.
Modlil se: Kamenem být!
Jak šakala v poušti steskem a děsem
noc němá mne slyšela výt.
Na cestě, kterou jsem životem kráčel,
hle, má i jiných je krev.
Vše bylo mi vzato. I smysl a radost
života mého, můj zpěv.
Tu zemřela láska, zemřela v srdci,
v něm dobra sesul se chrám.
I řekl jsem: V životě, tak jako v smrti,
jsem sám.
Sám? – Tak v tišině, věrný a drahý,
Hlas opáčil ze hlubin.
A na lůno Tvoje se vzlykem těžkým
hle, bědný tulí se syn.
Pohledem nesmírné něhy jsi objal
srdce, jež jediný znáš.
Duši, jaks v matčiny ruce ji svěřil,
Tobě zas vrátit mi dáš?
Z rozvalin malého lidského štěstí
jak velels, já vstal.
Býlí jalové ohni jsem hodil:
svůj bídný, svůj nicotný žal.
Na kříži rozpiata, za smíchu luzy
Tvá svatá krvácí zem.
Vstříc přesmutným srdcím Tvých dětí, ó Lásko,
hřmí, jásá mé srdce: Zde jsem!
Ohnivou korouhev Anděla Tvého
slyším nad hlavou vlát.
Otče, Tvým dětem v temnoty světa
jdu říci,... že mám je rád.