Sňav bílé roucho s mrtvoly
jsem v její tvář se zahleděl
a ruce sepjav bezděky,
jsem stanul pravdou přimrazen.
Než vkročil jsem, ach, pro slzy
jsem jedva cestu nalezl,
když vkročil jsem – jak hořký los! –
zaplakat nemoh, nemoh jsem.
Chtě modlitbou se posilnit,
jsem slova její mátl si,
a žití mého génius
mi v útrob temnu zahřímal:
Zříš tuto hlavu studenou,
již někdys tolik miloval?
Vlož ve svatyň své duše ji
a života slyš zákony.
Kdy krásy dítko zabloudí
do všední lidí směsice:
los jeho los je sirotka,
jenž matku hledá v maceše;
los jeho los je studánky,
již příval blátem zanáší,
los jeho los jest poupěte,
jež oblézají červové.
Cit dřímá v srdci lidí všech,
však rána svit kdy pozdraví,
tma hledá si jen novou vlast,
kde otvírá se brána mu.
Však krásy dítko na světě
se tulí v háv své něžnosti
a nezná hledat novou vlast
zříc kolem chlad a cizinu...
Zda zříš tu hlavu studenou,
již někdys tolik miloval?
Kdo sečte vzácné perly slz,
jež v bláto žití ronila?
Kdo rozuměl těm srdce tlukům,
jež v bědnu ňader klepaly,
kdo myšlenky si v paměť složil,
jež vznášely se z duše jí?
Ba nikdo v šírém světa poli,
i ty ne, jenž ses setkal s ní,
jenž z lásky v zracích naleznuv ráj,
jsi v nebe duše nevkročil.
Klín pravdy zrodil slova pěvce:
„Kdo všední, růží dochází,
kdo vzácný, z trnův koruny
ve dnův svých řadě na zemi!“ –
To čelo bílé jako mramor,
ten zvadlý v vlasech barvínek,
ty oči v strasti zapadlé
a v tvářích vážný mrtvých stín;
tu blahost klidné věčnosti
z úst němých ke mně mluvící:
vše hledem jedním objal jsem
a ukryl v duše perutích.
„Buď s bohem!“ zašept její ret,
ret mrtvý k duši zkalené –
já požehnal jsem křížem ji
a přikryl rouchem mrtvolu.