To chrám je, kam jsem prchnul z ulic ruchu,
mou duši bolí všední shon a rej;
já hledám útěchu, mír svému duchu –
jest tomu dlouho, co jsem ztratil jej.
Já ztratil všecko, co se štěstím zove
a viděl blaho své, jak umírá:
tak za lodí se vlny smaragdové
a za kamenem kruh se zavírá.
Kdo azur nebes v dumách pozoruje,
v něm stezky perutnatých oblaků,
tak bílá hvězda k západu se snuje
a hasne náhle v ranním soumraku;
Kdo zachytí tón tklivé písně ptačí,
kdy neviděn ji v houští dozpívá?
tak prchlo štěstí moje v hořkém pláči,
a zbyla vzpomínka jen truchlivá.
Ta nedá klidu, zapomenout nedá,
jak bouře vlny žití vzburácí,
a krok můj unavený asyl hledá,
a sotva vím, že v chrám se potácí.
Jest klidno zde tak, a šeř tajuplná
svým mlžným křídlem všechno objímá;
jen občas v chrámu stěny vřavy vlna
sem z víru světa temně zahřímá.
Tu cítím, jak bych přestal žíti tělem,
a s ním jak zmizel z nitra tmavý stín,
jenž provázel mě přísně v žití celém,
skryt tajně srdce mého do hlubin.
Ach, jest mi, jak bych rozepjat měl prudce
své duše chvějících dvé perutí,
a zatím spínám v dumách vroucně ruce,
a oko vlhne v slzách pohnutí.
Hle, lampy kmitají se, jak by hasly,
zář jiná stříbrem kol se rozlívá,
a křídly jak by andělové třásli,
sám Kristus s oltáře se usmívá.
Na stěnách pestrých nyní oživnuly
ty světců asketické postavy
a zvolna se zdí v loď se sesunuly;
v před tiše kráčí řad jich mlhavý:
A divná píseň s retů jejich řine,
slov nemá ale srdcem zachvěje,
slasť edenu a po čem duše hyne,
v ní mluví sny a touhy, naděje;
a mládí zašlé zas se v nitro tulí,
jak žije posud ve tvé paměti;
čís rty se vroucně na tvé přižehnuly,
a cítíš matky svaté objetí.
Co bolesť jest ti, jež tě křižovala
a s květu ideálů rvala list;
na prahu věčnosti, zde, jak jest malá
ta všecka zášť a nenávisť...
A zatím světců průvod kráčí k předu,
s jich retů mocně hymnus klenbou hřmí,
a vroucí láska plá jim ve pohledu,
kdy Kristus ruce vztáhnul nad nimi.
A žehná všechněm, žehná v sladkém kynu!
já nevím, jak jsem v řad jich přiklekl;
hlas Jeho chvěl se hudbou: Doufej, synu!
a balsámem se duše dotekl...
Co cítil jsem v té chvíli v srdce nitru,
to ráje slasť se duší rozlila:
tak vůně s květů řine v kraj, když k jitru
noc v červáncích se plaše sklonila.
A tajemná zář hasla v klenbách výše,
zpěv světců v dálce touhou umíral;
a ještě zaševelil, jak když dýše,
jak za nimi by ráj se zavíral.
Já klečel dlouho, hlavu v žhavé dlani
a cítil jsem – slz v oku vlhký třpyt –
jak na práh duše anděl odříkání
slét a s ním velký cherub: nebes klid!
Teď denně vždy sem spěchám z ulic ruchu,
mou duši bolí všední shon a rej;
já hledal útěchu, mír svému duchu
a po letech zde šťasten našel jej!