ÚSMĚV.
J. V.Sládkovi.
Když děcko, jehož duši
nic ještě netrudí,
se z hlubokého spánku
v kolébce probudí,
tak mile a tak šťastně
se kolem zadívá,
jak svěží poupě jara
kdy v svět se usmívá.
A ohnivě tak plane
těch očí jasný svit –
na prahu žití člověk
to hlásí se: „Chci žít!“ –
Než časem starost, vášeň
v skráň vrásky zatíná,
ba i ten plamen v oku
mu zvolna shasíná.
48
Až v nitru jeho žhavém
žár schladne poslední,
a člověk shasne jednou
jak hvězda v přededni. –
Však když ho v rakev kladou,
tvář jeho neživá
se pobledlá a chladná
zas vlídně usmívá.
Jas nového zda žití,
či je to věčný klid,
jímž usmívá se v smrti?!
Kdo můž’ to rozřešit! – –
49