I.

Za trochu hudby, za ten akkord sladký, Za trochu hudby, za ten akkord sladký,
jenž z nitra tvého do mé duše pad, za vše, co dal mi život tvůj tak krátký, za to, že měl’s mne z celé duše rád, za pravdu, poctivost, za něhu matky, za lásku k vlasti až ve hrobu chlad, za vše, co mohu vzpomenouti zpátky, já děkuji ti, otče, nastokrát! Můj přijmi dík. Vše, co jen mohu dáti, to přináším na předčasný tvůj hrob: Pár písní jen. Žel, tebe nenavrátí vzpomínky z dávno uplynulých dob, jež kladu na tvůj rov jak svěží kvítí. – – Však duše tvá, ó, jistě že to cítí! 7

II.

Ty’s umíral. Byl večer. Mlhy skryly Ty’s umíral. Byl večer. Mlhy skryly
svým temným pláštěm širé dálavy, a první hvězdy nebem zazářily skrz jarní noci závoj mlhavý. Ty’s umíral. Již smrti anděl bílý pozvolna skláněl tobě u hlavy své peruti, by skončil v krátké chvíli života tvého zápas krvavý. Teď z prsou těžký vydral se ti vzdech – a nebem slétla hvězda – rudý svit – a v pádu jasnou stopu zůstavila. S ní duch tvůj odlét vzdušných na křídlech, ten meteor, jenž nebem v temno vlít – však jasná stopa dobra po něm zbyla! 8

III.

Ty’s ležel v rakvi. Úsměv blažený Ty’s ležel v rakvi. Úsměv blažený
ti na rtu hrál a mír a uklidnění. Osudu ranou krutě stižený jsem u tvé rakve stanul v roztesknění. Tak mladý, činný život zmařený! Ten krutý osud rázem, bez shovění od dětí oderval tě, od ženy – Proč?! Je-li spravedlnost? Bůh? Ne, není! Ne, nemůž’ být! To v duši mojí znělo, ne, není v světě spravedlnosti! V tom pohlédl jsem na tvé bledé čelo a zřel ten úsměv, odlesk věčnosti, ten úsměv blaha, jenž ti zlatil líce – A já se modlil. Co jen činit více?! 9

IV. (Interieur).

Klid hluboký jak věčnost kolem dřímá, Klid hluboký jak věčnost kolem dřímá,
a vše se halí v tajný smutku šer. – Smrt rukama se dotkla ledovýma zde všeho kol, jak šla tu v podvečer. Stich klavír. Pust je stůl. Jen chladná zima kol vane dechem nadpozemských sfér, kam hledneš, všechno tajné šero jímá – – Den pozvolna se chýlí na večer. Krvavé slunce z dáli od západu svou rudou záři vrhá do oken na černou rakev, matných světel řadu, kde nerušený, klidný, věčný sen obsypán květy, s rtoma ledovýma, s poklidem v tváři mrtvý mistr dřímá. – 10

V.

Spustili rakev. V hrobu tiš Spustili rakev. V hrobu tiš
poslední hozen květ – poslední pozdrav k tobě níž tam od nás, otče, slét! Poslední zpěvy zmlkly již – Nuž, s bohem naposled! Ty duše drahá, klidně spíš – Ó, jak je prázdný svět! Nuž s bohem! Dřímej tichý sen, spi sladce! Nechať zdá se ti, že po práci spíš unaven u ženy doma, u dětí – S velebným klidem v líci spi, jak spí pracovníci! 11

VI.

Tak rád měl’s růže, jež se rdívaly Tak rád měl’s růže, jež se rdívaly
před naším domem krvavě a žhavě – a v samých růžích jsme ti ustlali, by měkce spalo se tvé drahé hlavě. By aspoň ve snění ti zkvétaly ty růže zas tak purpurově, tmavě, a klid a mír ti do snů dýchaly, bys dřímal sladce žití po únavě. By jejich dech tak opojný a sladký vzpomínkou život navrátil ti zpátky a všechny duše tebe milující – a sen tvou hlavou někdy zavane-li, by v něm ty růže tobě pověděly, co v životě my nemohli si říci! 12

VII.

Již slunce shaslo v rudém zákmitu, Již slunce shaslo v rudém zákmitu,
a letní večer zvolna k zemi pad. U hrobu tvého v tichém soucitu jsem pochmurného muže viděl stát. Tvůj nepřítel to byl, jenž bez citu v tvou dráhu jenom překážky ti klad; teď stál zde smuten, v bolném pocitu. Jak, v čem ti křivdil, odčinil by rád! A bez pohnutí dlel tak ještě chvíli. Pak zamyšlen když zvolna odcházel, já zřel, jak zraky se mu zarosily, a slza, kterou žal mu v oku vznítil, na hrob tvůj padla, jenž se v šeru tměl. – Ó, co’s v té chvíli, otče, v hrobě cítil!! 13

VIII.

Tvůj celý život – práce, krev a pot. Tvůj celý život – práce, krev a pot.
Svět dal ti v úděl úhor v rodném lánu, bys vzdělával jej v boji o život od jitra k noci, od večera k ránu. Ty’s vytrval v tom moři běd a slot, ty’s vytrval v tom světa okeanu, ty’s klidně snášel lidské zloby hrot, ty’s mužně přijal každou žití ránu. Svůj úkol vykonal’s. Máš dokonáno. Však za práci, co odměnou ti dali? Jen hanu, potupu. Však vím, že rád jsi v hrobě tam, kde spočinout ti přáno, že v zemi, kterou šlape svět náš malý, ty sám a sám tak můžeš klidně spát. – 14

IX.

Jak těšil se’s, až jaro přijde zase, Jak těšil se’s, až jaro přijde zase,
až nebem vzplane první jarní den, až celá zem se stopí v slunce jase, jen ven, tam do kraje, pryč z města, ven! Jak rád jsi měl ty květy v jarním čase, kdy jejich vůní vzduch je prosycen a celá země božím rájem zdá se,se. – – Žel, všechno bylo to jen krátký sen! Teď v květech tone dávno země celá, již dávno chladná zima odletěla, před písní ptáků prchla do dálky – sám kráčím cestou tebou posvěcenou a ve vzpomínkách, s myslí rozechvěnou na hrob tvůj trhám první fialky. – – V Tupadlech, máj 1907.
15

X.

Jde na večer. Kraj pozvolna se stmívá Jde na večer. Kraj pozvolna se stmívá
ve sladké vůni růží, jasmínů, a letní noc, tak vábná, opojivá, jej lehce, tiše jímá do klínu. l pásmo hor tam v dáli v jedno splývá, i Řip se zvolna halí do stínu. – – S temného nebe hvězda níž se dívá podivným svitem v světa hlubinu. Tak jasně shlíží s temných výšin ke mně, kam ohlédnu se, všude zřím ji plát tak hluboce, tak mile, přetajemně, tak laskavě – ten pohled měl bych znát! Ó, vím již, otče, tvá duše snivá se okem hvězdy na své drahé dívá! 16

XI. (PO ROCE.)

Již rok. Ba, málem nevěřil bych ani – Již rok. Ba, málem nevěřil bych ani –
již rok, co osud nám tě oderval, co anděl smrti v tichém pousmání v svou chladnou náruč měkce tebe jal. Rok těžký byl to. Matčiných kol skrání žal nezmírněný zvolna stříbro stkal, a já – co tužeb, radostí a přání, co nadějí jsem skrytých pochoval! A jakby prchla ona shoda milá, jak shas by žár, jenž kruh náš ozařoval, a jakby zima krbem naším létla. – – Jen přece stále nezměněna zbyla ta láska, již jsem k tobě vždycky choval, a v duši mojí památka tvá světlá! 17

XII. (EPILOG.)

Až jednou, otče drahý, po let sklonu Až jednou, otče drahý, po let sklonu
můj úkol v světě bude dokonán, a Bůh, ten věčný vládce milionů, mne vlídnou rukou povolá v svůj stan, až duše má se vznese z žití honu do říše věčna, tam, kde sídlí Pán, kéž lehka mně, jak tobě, chvíle skonu, kéž lehký odchod v úděl jest mi dán! Jak ty jsi šel, kéž moh bych odejíti! Se slunce západem, ve středu svých, jít s čistou duší, vzdálen ruchu žití, po práci usnout spokojen a tich, slz nezřít proud, jenž dětem tváří kane. – I v smrti tak se člověk šťastným stane! 18

PÍSEŇ.
Hledal jsem štěstí v dalekých krajích, za ním se řítil ve světa vír, hledal jsem v polích, hledal jsem v hájích, nenašel štěstí, nenašel mír. Až na té pouti ku tvojim dveřím bludné mne kroky přivedly v sled, a od té chvíle ze srdce věřím v lidského štěstí zázračný květ! 21

VEČER.
Je večer v podjeseni, chlad stoupá z lučiny, a lesů píseň splývá ve souzvuk jediný, a v tichém květů chvění déšť chladné rosy padá na spící háj i lada, a když se kvítek kývá, se skví jak rubíny. Samoten stojím v stráni, jež mhou se halí již, a krajem vane chvílí tak tajné touhy tíž. Mír s nebe níž se sklání, s ním klid mi splývá v duši, i cítím v noční hluši hřát v srdci pocit milý, jak stál bych tobě blíž! 22

PŘÁNÍ.
Šeříkem vonným chtěl bych být, k oknu jenž tobě splývá, měsícem bledým chtěl bych být, jenž se v tvou jizbu dívá, slavíkem v šeru chtěl bych být, v zahradě tvé jenž zpívá, krvavou růží chtěl bych být, jež se v tvém vlasu skrývá. Pramenem čistým chtěl bych být, k němuž se ret tvůj nahne, bolestnou slzou chtěl bych být, kterou tvé oko vláhne, nejkrasším snem tvým chtěl bych být, po němž tvá duše prahne, vzpomínkou tichou chtěl bych být, která tvou hlavou táhne. 23

TAJEMSTVÍ.
Proč skřivan, když jitro se zadívá svým zářivým úsměvem v svět, než první svou píseň si zazpívá, výš k slunci svůj obrací let, jak nadšení k písni tam hledal by snad – to tajemství sladké bych věděl tak rád! A proč, než si ze srdce zazpívám, já, znavený, zemdlený pták, tak často pln touhy se zadívám v tvůj zářivý, úsměvný zrak, jak skřivan, jenž v slunci zří sílu svou plát, to tajemství sladké bych věděl tak rád! 24

MY ŠLI JSME – –
My šli jsme za večera, kraj tměl se do dáli – Ty’s děla: „Širým nebem dvě hvězdy zaplály.“ A já: „Teď jedna shasla a v prostor sletěla –“ Proč ruka tvá se v mojí tak mocně zachvěla?! 25

IMPROMPTU.
V hlubokém, zamlklém údolu sami jsme kráčeli pospolu. Kolkolem kraj se skvěl poupaty, nad hlavou kvetly nám akáty. Na nebi zářivém ani mrak, hořelo slunce, a zpíval pták. A jak by v duši svit náhlý jas – víš-li, že štěstí šlo kolem nás?! 26

HROB V LESE.
Hrob tichý tmí se v šeru, kde šumí doubrava, na hrobě lilje bílá a růže krvavá. Když po západu táhne večerní krajem chlad, růže se k lilji sklání, ji líbá nastokrát. A zdá se, tma když čirá se snáší dálavou, že ti, jež hrob ten skrývá, v těch květech šťastni jsou. – – Až nás i jednou spolu smrt pojme v objetí, až všechno světa štěstí jak přelud odletí, 27 v tom hrobě, tam chci dřímat, kde šumí doubrava; z tvé duše lilje vzroste, z mé – růže krvavá. A vždy, když noční chmury kraj celý zakryjí, ret můj, ta růže, zlíbá tě – bílou liliji! 28

PŘI ZÁPADU.
Ó, zahleď se v tu dálku mlhavou, a upři zrak svůj k modrým horám oněm, ať slunce, které vidíš klesati, tvou duši celou jasem vyzlatí, by nikdy se ti nezastesklo po něm! Ó, zahleď se v tu dálku modravou, by sluncem vzplálo celé tvoje žití, ať kamkoli se krok tvůj obrátí, všem duši celou jasem vyzlatí, bys klidně jednou v západ mohla zříti! 29

SERENADA MELANCHOLICKÁ.
Buď tvojí duši mír, jak na vodách, než nad horami zlaté jitro vzplane, kde bílý leknín kolébá se v snách, kde ani vánek nezavane. Buď tvojí duši mír – a zapomeň na všechny chmury, jež tvou mysl tíží, svět aspoň ve snu v ráj se tobě změň, kam žádný stesk se nepřiblíží. Buď tvojí duši mír. A provázej tě na všech cestách, až se vzbudíš z rána, pod kroky tvými zem se zlatem skvěj a duhou budiž obetkána. Buď tvojí duši mír. A jedenkrát, až pusta bude tobě země širá, pak pomysli, že všechno musí spat – jen láska nikdy neumírá! 30

NA LESNÍ CESTĚ.
Kol ticho. Jen pták si chvílemi v snu zasteskne, když měsíc nad stromů větvemi se zaleskne. A lesy šumí tak z hluboka – ó slyš, ó slyš! Proč slza ti vhrkla do oka, zda víš, zda víš?! 31

MOTIVY Z PODZIMA.
I.
Bože, jak tam v zápolí sežloutly ty topoly, a ta zem je holá celá, až to v srdci zabolí! Od rána až v poledne v kraj si mlha usedne, sotva, že to slunce boží na chvíli z ní vyhlédne. Mraků clona šedivá pláštěm svým je zakrývá – a přec z oka tvého hlubin celičké se usmívá! 32 II.
Kdybych věděl, jedenkrát, než má duše půjde spat, že se ke mně zase vrátí, co jsem míval rád, až zas jeseň odletí, a ta zima přeletí, že zas budu slyšet zpívat ptáče na sněti, kdybych věděl, krev mých žil že vzplá ohněm nových sil, že se přece splní jednou, o čem jsem vždy snil, chtěl bych všechno v světě nést, kdybych věděl, v říši hvězd že zas jednou sejdeme se u cíle svých cest! 33 III.
Růže odkvetly, svadly kosatce – ach, jak bylo toho léta jenom na krátce! Slunce v obzoru v mlhách zapadlo, a s ním, jak ten květ, mé štěstí rázem uvadlo. Jen ty mraky jdou v obzor daleký – vlají, jak by kdos mi dával s bohem na věky, jakby chtěly říc’ v letu závrati: „V světě to, co prchlo jednou, již se nevrátí!“ 34

NEMOHL BYCH ZAPOMENOUT...
Nebetyčné, modré hory kdyby stály mezi námi, nemohl bych zapomenout ani v dálce za horami. Ani za mořem, kam ptáče lehké křídlo k letu vzpíná – Vždyť jsou chvíle, na něž v žití se tak těžko zapomíná! 35

DO PAMÁTNÍKU.
Až po roce tam zase v údolí, kde pospolu jsme v šeru chodívali, se v zeleň ošatí ty topoly a v hnízda svá se vrátí z dáli, až vesna přijde zas tak svěží, mladá, ó, vzpomeň aspoň chvíli, vzpomeň ráda! Však v jeseň dumavou až z květů všech nic nezbude již, než to pýří chudé, až místo písní ptáků v topolech jen chladný vítr krutě hýřit bude, pak vzpomínej si ve bdění i v snění, ó, vzpomínej, jak osud všechno mění. – – 36

IN MEMORIAM.
Dnes vzpomínám. To dávno. Úsvit vzplál, a slunce vzešlo noci mlhou temnou, a v jeho záři ruku jsem ti dal, bys cestou života šla se mnou. Dnes vzpomínám. Ty’s vzala ruku mou, ó, co se něhy ve tvém oku smálo! a sami šli jsme širou krajinou, a slunce výš a výše plálo. Dnes vzpomínám. My dál tak chtěli jít a spolu nésti neštěstí i štěstí – však náhle v mrak se stajil slunce svit, a my jsme stáli na rozcestí. A cesty naše rozešly se v dál, já hleděl za tebou, jak mizíš v šeru – – Dnes vzpomínám. Proč osud nepopřál mi s tebou jít až ku večeru!? 37

KDYŽ SVOJÍ TĚ NEMOHU ZVÁT...
Co slyším, že luhy jsou zkvetlé, a písněmi oživen sad? Ach, co je mi po jaru, světle, když svojí tě nemohu zvát! Co slyším to, léto že je tu, a osení počíná zrát? Ach, co je mi po celém létu, když svojí tě nemohu zvát! A podzimní mlhy že padly, a země už chystá se spat –? Mně jedno, že květy už svadly, když svojí tě nemohu zvát! A vichru že hýří kol nával, a k zemi sníh první že pad? Ó, kéž by i hlavu mou zavál, když svojí tě nemohu zvát! 38

SLOKY.
Až v podjeseň se žlutě zbarví sad a všechny květy zblednou, ó, zapomeň, že sešli jsme se jednou, ó, zapomeň, že měl jsem tě tak rád, že světlá přešla jsi mou cestou bědnou. Až všechny růže budou v odkvětě a nebe zamlžené, ó, zapomeň! Ať duha míru sklene se duší tvou. Vždyť víš, že ve světě jsou propasti, jichž nikdo nepřeklene! 39

PŘIJĎ!
Až večer kraj se setmí a zašeří se mhou, přijď aspoň ve vzpomínce, přijď v tichou jizbu mou. Svou měkkou ruku bílou vlož zlehka v moji dlaň a schyl svou hlavu zvolna na horkou moji skráň. A nech mne v nočním tichu jen aspoň chvíli snít, že zapomněl jsem všechno, co nelze zapomnít! 40

POSLEDNÍ LIST.
Vy píšete mi: „Když to není možná nám spolu jít, když jiný los nám pad, ať zbude aspoň upomínka zbožná, že cestu mou jste přešel jedenkrát. A prosím snažně: Svatou pro památku na onen cit, jenž blažil srdce nám, ó, napište mi alespoň pár řádků v můj památník, jejž spolu posílám!“ Teď píši Vám: Vy nevíte to ani, čím v mojí cestě Vy jste byla mi, a jak mne blaží tiché vzpomínání na všechno to, co již – je za námi. Však co mám psáti? Aby samé květy Vám šťastný osud v cestu nasypal, by nevyhasly čisté vaše vzněty, by ani vašich snů se netknul žal? 41 Či mám Vám psáti: Byste věčně mladá tak zůstala a s duší netknutou, by rád Vás měl ten, koho máte ráda –? Ne, řekla byste, že to frase jsou. Však vzpomínám si: Než se rozloučíme, bych jedno přání rád Vám říci chtěl, jen jediné, však přátelské a přímé – snad vaší prosbě jím bych vyhověl. Nuž, slyšte přání to, jež vstříc Vám letí: Ba život Váš byl láskou k lidem všem, a byste dovedla vždy odpouštěti. – – Pak, věřte, v ráj že změní se Vám zem! 42

PORTRAIT MÉ MATKY.
Jí mnohá vráska v čelo vyryla se, co otec navždy odešel, tak mlád – a v jejím pohledu v tom krátkém čase jak všechen žár by vyhasnul a schlad. – Jak ráno svitne, zvolna ubírá se na svěží jeho hrob se vyplakat, neb někdy večer chodívá tam zase, než slunce shasne, „dobrou noc“ mu dát. Když slyší klavír, jejž tak často hrával, vždy pláče zticha. A jak noc se sklání, když temnem záře hvězd už prokmitá, u knihy sedá, jak on usedával, však nečte – – vzpomíná – – a neví ani, že její vlas už stříbrem prokvítá – – –. 45

LOĎ MRTVÝCH.
Loď černá letí po moři, jak duch se mihne tmou. Při západu se vynoří, a když zas východ zahoří, již mizí pod vodou. Loď černá jako ďábel sám se táhne obzorem, bez klidu prchá v náruč tmám a mihne se zas jako klam, jí věčný cíl je zem. Jak myšlenek se řítí roj loď s černým plachtovím, dál vrhá se vln ve příboj na věčnou pouť, ve věčný boj,boj. Kam letí?! – – Nepovím. 46 Na lodi zástup lidí zřít, když letí podél skal – hruď mnohou zříš se touhou chvít; však břeh se zase bleskem kmit, loď mrtvých jede dál. Tak hluboko ta stará báj nás v mysli dotkne se. Jdem’ za svým cílem světa kraj – když blízek jest nám štěstí ráj, proud zpět nás zanese – –. Loď černá letí po moři, jak duch se mihne tmou; při západu se vynoří, a když zas východ zahoří, v ráz mizí pod vodou. 47

ÚSMĚV. J. V.Sládkovi.
Když děcko, jehož duši nic ještě netrudí, se z hlubokého spánku v kolébce probudí, tak mile a tak šťastně se kolem zadívá, jak svěží poupě jara kdy v svět se usmívá. A ohnivě tak plane těch očí jasný svit – na prahu žití člověk to hlásí se: „Chci žít!“ – Než časem starost, vášeň v skráň vrásky zatíná, ba i ten plamen v oku mu zvolna shasíná. 48 Až v nitru jeho žhavém žár schladne poslední, a člověk shasne jednou jak hvězda v přededni. – Však když ho v rakev kladou, tvář jeho neživá se pobledlá a chladná zas vlídně usmívá. Jas nového zda žití, či je to věčný klid, jímž usmívá se v smrti?! Kdo můž’ to rozřešit! – – 49

PODZIMNÍ.
Mám rád, když podjeseň jde krajem zádumčivá, na dálném obzoru ty rudé západy, kdy slunce vychladlé tak tesklivě se dívá přes lány požaté a pusté zahrady. Kdy v celý širý kraj stesk divný ulehne si, že chodci pozdnímu až srdcem zachvěje, kdy v ticho hrobové se halí černé lesy a listím zaváty jsou stmělé aleje. A stromů větvemi jen někdy slabě svitne zář slunce krvavá, než shasne naposled, jak tichá vzpomínka, jež časem hlavou kmitne, na to, co bylo kdys – a nevrátí se zpět. 50

BEZ NADPISU.
Tak mladá umřela. Spí v míru, jako květ, když slunce v červáncích se kloní za horami, ta dívka, nedávno již ještě naposled na rohu ulice jsem viděl s květinami. Tak mladá umřela. Fialek plný klín, a růží krvavých, jež do tmava se rděly – však na skráň pobledlou jí uleh’ smrti stín a oči chrpové se navždy uzavřely. Tak mladá umřela – jak hvězda v přededni, když s tichým úsměvem se ztají v mlze ranní – Ó, zda to tušila v své chvíli poslední, že někdo v světě jest, kdo chtěl by umřít za ni! 51

TOUHA.
Do dravých proudů řeky jsem hodil svadlý květ, a odnesly ho vlny v daleký, širý svět. A vzal jsem v ruku kámen a hodil ve vln stín, a v ráz na věčné časy se stajil do hlubin. Ó, srdce! Plynout proudem za obzor daleký! – Ó, duše! Klesnout v hloubku a usnout na věky! – 52

PO SMRTI.
Když shasne plamen žití na světě člověku a duše vzlétne k bohu, kde mír dlí od věků, kde pravé sídlí štěstí u věčném rozkvětě, prý člověk zapomene, co prožil ve světě. Prý duše jeho volná tam v božském blahu sní, a každá chmura v tváři se v úsměv promění. – – Já nevěřím, že člověk tam vyjasní svou líc, že na ten prchlý život již nevzpomíná víc. l kdyby nevzpomínal již na bolest a žal – jak moh by zapomenout na ty, jež miloval?! 53

VÁNOČNÍ SLOKY.
Slyš, jak táhne nad závějí hlahol vánoční! Někde v dálce vyzvánějí zvony k půlnoční. Zněte, zvony, po údolí, jež se halí v šer, vneste všem, jež srdce bolí, v duši svatvečer. Ať dnes každý cítí radost, cítí štěstí jas, ve vzpomínkách v svoji mladost nechť se vrátí zas. Zněte, zvony, v chýši chudou v sněžné závěji, že zas lepší časy budou, neste naději! 54 Zněte, zvony, zněte, zněte, v celou českou zem, svornost nechať zase zkvete všude kolkolem. Ať zas vzplane láska znova lidu ve hrudi, ať se v jeho žilách nová síla probudí. A pak zněte za hranice do nepřátel řad – zvěstujte jim, hlaholíce, že jsme posavád! 55

MODLITBA NA BLATECH.
Již na kraj celý soumrak pad, kol mír se uklání – jen zvonce stád zní z širých Blat, jak tiché klekání. A v jeho znění usíná les, pole, luh i stráň, ta krajina, má otčina – ó, chraň ji, Bože, chraň! Hle, nepřátelé stahují se blíž, a hrozí zmar – jak krahuji se sletují, by v kořist zatkli spár. 56 Ó, neopusť nás v boji zlém, nám sílu předků dej a proti všem za českou zem nám, Bože, pomáhej! A nechce-li tak vůle tvá: za vlast svou každý rád – jak Kubata mřel za Blata – my chceme umírat! 57

ČESKÝ SONET.
Ten lid náš, to je Kristus umučený, osudem krutým na kříž věčně vbitý a od celého světa opuštěný, dlaň zbodenou má, trny v čelo vryty. K posměchu všem jsou naše svaté city, i otčina i rodné naše stěny, i jazyk otců jimi zneuctěný. jejž ceníme si jako poklad skrytý. Jen málokdy nám zasvitne den míru jak zlaté slunce skrze bouřné mraky – dál prázdníme ten trpký sudby kalich. Lid marně k nebi pozvedá své zraky, jak tázal by se: „V bojích neustálých kdy nad námi se sklene duha smíru?!“ 58

SONET O SV. VÁCLAVU.
Já vídával tě často v dětských snech, jak v zápas vedeš reků tisíce – vítězný úsměv hrál ti na ústech, tvůj štít se zlatem skvěl i přílbice. Tak vídal jsem tě, na obranu Čech jak jedeš v boj. A svatí, světice šli za tebou a s nimi v zástupech se brala pestrá vojska směsice. – – Václave, kníže! Žití ledný dech mi shasil v srdci onu víru v tebe – teď, vidím-li tě někdy ve svých snech, již nezřím v tobě posla spásy s nebe, leč vždy tě vídám, hlavu kloně v dlaň pln pokory jak Němcům sháníš daň... 59

UKOLÉBAVKA.
Stmívá se nebe, na sta hvězd z oblaků na zem zří skrytě, po celém kraji mrtvo jest – – dřímej, spi sladce, ó, dítě! Měsíček září do oken smutně tak s temného nebe, zvědavě shlíží ve tvůj sen, jakoby tázal se tebe: Co duch tvůj na zemi hledá? Štěstí? To život ti nedá! Nezbloudíš v žití zápasu v štěstěny zářivé sítě, život ti trn dá do vlasu – dřímej, spi sladce, ó, dítě! Blažené chvíle dětských let nikdy se nevrátí zpátky, provázej tebe v širý svět alespoň dětský sen sladký, v snech se duch za štěstím zvedá – Štěstí? To život ti nedá! 60 Nedá je, nedá! Jeho spár zatkne se v duši tvou lítě, uhasí oheň, shasí žár, dřímej, spi sladce, ó, dítě! Ze snů, z těch zbude jenom troud, hlava níž skloní se tobě, smrt tebe sprostí žití pout, v otců svých spočineš hrobě – Tam snad mír najde skráň bledá – Štěstí?! To život ti nedá! – 61

VEČER NA HRANICÍCH.
Nad lesy stmívá se i nad horami – noc klesá zvolna v celý kraj ten známý, jenž v tajemném se ztrácí pološeru. Bouřlivé mraky plují od severu, a chladný vítr oblohou je honí – – – A někde v dálce umíráčkem zvoní – – V Liberci 190*
62

ROMANCE.
Tři bratři si vyjeli pro štěstí do světa z rodného lánu. Však za krátko na prvním rozcestí dal každý v jinou se stranu. Ten první jel válečném na oři, kam slavná vedla ho cesta, zem podmanil od moře ku moři a stavěl hrady a města. Ten druhý z nich zaměřil do polí, kam oči vedly ho marně, dvůr bílý si zakoupil s topoli a v žírném pracoval láně. Však třetí jel přes pole, přes lesy – den jarní smál se tak světlý, a kudy jel, i ty skal útesy jak samou růží by zkvetly. 63 Kraj v šíři i v dáli se v slunci skvěl, plál zlatem, kam zrak se díval, a třetí z těch bratří jel a jel a zpíval a zpíval a zpíval. A léta přešla. Ten první z nich stal dávno se obětí zrady, říš mocnou mu zpustošil nepřátel pych a zbořena města i hrady. A v krátku i druhého z bratří všech zlá osudu zastihla kletba: dvůr bílý lehl mu v plamenech, a přívaly zničena setba. Však kudy ten třetí jel před léty přes pole, tišinou hvozdů, kraj celý jak v pohádce zakletý zní písněmi pěnkav a drozdů, a v jedinou hymnu jásavou ta hudba přírody splývá, a poutníku zemdlenou nad hlavou zpívá a zpívá a zpívá. 64

PO LÉTECH.
Setmělou bloudě přírodou, unaven hledaje vzpruhu, potkal jsem po létech náhodou jednoho z bývalých druhů. On vždycky mi dobrým přítelem byl, vždy tytéž měl tužby i snahy – však života nestejný běh i cíl nás rozdělil oba tak záhy. Teď po létech, když jsem jej zase zřel, tak teplo cítil jsem v hrudi, a jako kdys, jsem mu sdělit spěl vše, co mne tíží i trudí. Já těšil se, že jako před léty zas jak bratr mi v objetí padne – však jeho pozdrav, pohled i hlas, stisk ruky – vše bylo tak chladné. 65 A zřel jsem, že zapomněl za roků pár na všechno, o čem jsme snili, na tužby, snahy a mladistvý žár, i na ty, kdo byli mu milí. – A vzdech jsem si: My, již v společných snech jdem’ cestou života posud, až do světa širého po létech nás jednou roznese osud, což také nám za léta nemnohá sny dnešní ze srdce zmizí, což jednou si budeme, pro boha, všichni tak cizí, tak cizí?! 66

NA STARÉ THEMA.
Kdes v dálce za horami, kam slunce chodí spat, na strmé, pusté skále ční starý, pevný hrad. Zdi mohutné a šedé se výše k nebi pnou – král stařičký tam chová si krásnou dceru svou. A v noc když den se chýlí a kraj se tají v šer, pod okny zámku bloudí hoch bledý v podvečer. 67 Sám bloudí kol a v okna zří denně poznovu, zda nespatří v jich světle stát dceru královu. – A časy běží letem, vše plyne jako v snách, a v hradní kapli leží princezna na marách. V tom rozletí se dvéře tak tiše, potají, a k mrtvé hoch jde bledý a v čelo líbá ji. A noc jak přejde tmavá a svitne druhý den, u rakve mrtvý jinoch již chladný nalezen. – – Ó, štěstí, jež svým svitem nás vábíš přesladce, ty’s královská ta dcera v té staré pohádce. My marně hledáme tě v své pouti nocí, dnem, 68 a marně z tvojí číše pít chceme zprahlým rtem. A někomu-li přece tě stihnout osud přál, proč uvadneš mu dříve, než v náruč tebe jal?! 69

ADAGIO.
Když slunce shasíná, a zvolna do krajiny v mlčení hlubokém se dlouhé kladou stíny, než mlha houstnoucí zem spící skryje cele, rád lesy jezdívám, jež pusté jsou a stmělé. Kdy ticho posvátné, jež s nebe níž se sklání, nic více neruší, než někdy koní ržání, neb vyplašený pták se v houšti vzbudí časem a jeho teskný hlas tak jemně doléhá sem. A v svitu měsíce, jenž mlhami se dívá, cos jako božský mír až ke dnu duše splývá, jež jindy zmítaná, teď v blahé padá snění o klidu, souzvuku a věčném utišení. – – 70

NALADĚNÍ.
Do kraje padá těžká mlha šerá a ulehá po holých strništích – jen okna chatek jasně planou z šera, a spokojenost, štěstí září z nich. A do údoluúdolu, kde se cesta stáčí, jak tmou se halí celá krajina, noc zvolna tak od chatky k chatce kráčí a v oknech tiše světla shasíná – – – 71

NA ODCHODU.
Z divokých strží a dumavých lesů, z hlubokých tišin, jež měl jsem tak rád, na cestu památku s sebou si nesu, všechno, co podjeseň mohla mi dát: kytici vřesu. Ó, zda mi vydrží květy ty rudé?! Uvadnou, opadnou, než přejde den. – A jenom jedno mi ze všeho zbude, jedno si do světa ponesu jen: vzpomínky chudé. Liběchov, září 1908.
72

PÍSEŇ PRÁCE. Otcovu dílu.
V kovárně setmělé zvoní to vesele, perlíky hřímají do tvrdé ocele. A jizba čadivá hromem se ozývá, že dech se zatají při ráně kladiva. Ruch, jenž kol burácí, v souzvuku splývá s písní, již při práci kovář si zpívá: 73 „Práce, toť odvěká sudba je člověka, a muž – ten ničeho v světě se neleká. Zbyl jsi mi k pomoci perlíku, po otci – od rána bílého zni mi až do noci! Budiž mi ochranou v trudu a stesku, rána spěj za ranou v hromovém třesku! V ranním zni zášeru lomoz tvých úderů, zvuč, když kraj temnota zahalí k večeru. V mohutném hřímání děcku zni do hraní, uč je znát života budoucí poslání. Ženě když nad hlavou starost se snáší, 74 potěš ji písní svou o lásce naší. Nechať jen slyší tě, ať zví, již v úsvitě, v potu že pracuji pro ni a pro dítě. Vírou je zkonejši, z práce své někdejší že snad jim ukuji budoucnost šťastnější. Modli se ranami: na pouti světem nechať bůh žehná mi i mojim dětem! Práce a pokroku, stůj nám vždy po boku, rameno síliž nám nadšením proroků. Vtiskni nám do dlaně kladivo k obraně, povznes je k výšinám mohutné ku ráně! 75 Ať aspoň do hrobu zazní k nám jednou, že nad svou porobu děti se zvednou!“ 76 OBSAH. Strana NA OTCŮV HROB. Cyklus XII. Sonetů45
LISTY Z DENNÍKU. Píseň21 Večer22 Přání23 Tajemství24 My šli jsmejsme – –25 Impromptu26 Hrob v lese27 Při západu29 Serenada melancholická30 Na lesní cestě31 Motivy z podzima32 Nemohl bych zapomenoutzapomenout...35 Do památníku36 In memoriam37 Když svojí tě nemohu zvátzvát...38 Sloky39 PřijďPřijď!40 Poslední list41
[77] Strana NA RŮZNÝCH CESTÁCH. Portrait mé matky45 Loď mrtvých46 Úsměv48 Podzimní50 Bez nadpisu51 Touha52 Po smrti53 Vánoční sloky54 Modlitba na Blatech56 Český sonet58 Sonet o sv. Václavu59 Ukolébavka60 Večer na hranicích62 Romance63 Po létech65 Na staré thema67 Adagio70 Naladění71 Na odchodu72 Píseň práce73
E: jf; 2006 [78]