MOTIVY Z PODZIMA.

Zdeněk Knittl

MOTIVY Z PODZIMA.
I.
Bože, jak tam v zápolí sežloutly ty topoly, a ta zem je holá celá, až to v srdci zabolí! Od rána až v poledne v kraj si mlha usedne, sotva, že to slunce boží na chvíli z ní vyhlédne. Mraků clona šedivá pláštěm svým je zakrývá – a přec z oka tvého hlubin celičké se usmívá! 32
II.
Kdybych věděl, jedenkrát, než má duše půjde spat, že se ke mně zase vrátí, co jsem míval rád, až zas jeseň odletí, a ta zima přeletí, že zas budu slyšet zpívat ptáče na sněti, kdybych věděl, krev mých žil že vzplá ohněm nových sil, že se přece splní jednou, o čem jsem vždy snil, chtěl bych všechno v světě nést, kdybych věděl, v říši hvězd že zas jednou sejdeme se u cíle svých cest! 33
III.
Růže odkvetly, svadly kosatce – ach, jak bylo toho léta jenom na krátce! Slunce v obzoru v mlhách zapadlo, a s ním, jak ten květ, mé štěstí rázem uvadlo. Jen ty mraky jdou v obzor daleký – vlají, jak by kdos mi dával s bohem na věky, jakby chtěly říc’ v letu závrati: „V světě to, co prchlo jednou, již se nevrátí!“ 34