PO LÉTECH.

PO LÉTECH.
Setmělou bloudě přírodou, unaven hledaje vzpruhu, potkal jsem po létech náhodou jednoho z bývalých druhů. On vždycky mi dobrým přítelem byl, vždy tytéž měl tužby i snahy – však života nestejný běh i cíl nás rozdělil oba tak záhy. Teď po létech, když jsem jej zase zřel, tak teplo cítil jsem v hrudi, a jako kdys, jsem mu sdělit spěl vše, co mne tíží i trudí. Já těšil se, že jako před léty zas jak bratr mi v objetí padne – však jeho pozdrav, pohled i hlas, stisk ruky – vše bylo tak chladné. 65 A zřel jsem, že zapomněl za roků pár na všechno, o čem jsme snili, na tužby, snahy a mladistvý žár, i na ty, kdo byli mu milí. – A vzdech jsem si: My, již v společných snech jdem’ cestou života posud, až do světa širého po létech nás jednou roznese osud, což také nám za léta nemnohá sny dnešní ze srdce zmizí, což jednou si budeme, pro boha, všichni tak cizí, tak cizí?! 66