ADAGIO.

Zdeněk Knittl

ADAGIO.
Když slunce shasíná, a zvolna do krajiny v mlčení hlubokém se dlouhé kladou stíny, než mlha houstnoucí zem spící skryje cele, rád lesy jezdívám, jež pusté jsou a stmělé. Kdy ticho posvátné, jež s nebe níž se sklání, nic více neruší, než někdy koní ržání, neb vyplašený pták se v houšti vzbudí časem a jeho teskný hlas tak jemně doléhá sem. A v svitu měsíce, jenž mlhami se dívá, cos jako božský mír až ke dnu duše splývá, jež jindy zmítaná, teď v blahé padá snění o klidu, souzvuku a věčném utišení. – – 70