PLÁČ
Památce mého otce.
To bývá k půlnoci. Svit luny měkký zvolna v okna lehá,
mé děcko vedle spí a z jeho tahů vane smír a něha.
V tu chvíli zazní jeho pláč, jak ohlas jiných světůsvětů,
a marně přemítám, když z lehka nakláním se k svému květu,
co slyším v pláči tom? To není vzdor, ni drobné touhy denní,
to zní jak poraněný pták kdes v mhách, jak větru ševelení.
A ptám se – je-li pravdou, že se duše v nový život vrací,
jak do svých starých hnízd vždy přes ocean z jihu tažní ptáci –
jest tichý pláč ten echem smutků pohřbených kdes v dávném žití,
či duše jeho tuchu bojů marných zas v dnech příštích cítí? – –
V tom u kolébky stanul kdos, nad hlavou dítěte se shýbá,
pruh světla rozlil se – to stín se usmál, na čelo je líbá,
a tiše mizí jako pára z luk, by neprobudil spáče.
Již vím, to mrtvý jeho očima tak tiše vždycky pláče.
1921.
9