J. V. SLÁDEK
Vssál do sebe dech pralesů a jeho vzdorné čelo před zlobou lidských dní ni Osudu se nezachvělo. Měl hloubku tmavých amerických jezer v dumném oku a v paži své měl neochvějnost starých českých stromů, již nezdolala bolest života ni řada roků. Tak silný vždy když vracel se zas do svých polí domů, k nimž jako skřivan z jara nedočkavým křídlem létl, při pohledu na střechy domova vzdor všechen zjihl, pták – láska k hroudě – trilkem svým se v srdci jeho mihl, a úsměv s vůní mateřidoušky mu na rtech zkvetl. V své duši, kterou tyrany i pouta ve prach deptal, soucitem teplým objal všechny trpící i bědné, šel za krásou a pravdou, zda to komu vhod, se neptal. S Hamletem v moře myšlenek se nořil nedohledné, a při tom českou mozolnou dlaň selskou vřele tiskl. Keats, Shelley, Swinburne, Byron zněli stále v jeho nitru, rád přece v humnech v podvečer si se skřivanem výskl, a s myslí zjasněnou zřel vstříc lepšímu lidstva jitru. Žil práci, sudby spár i bolesti nes’ mužně vždycky – tak vyzněl jeho žití den mu v soumrak harmonický. 5

VIKTORU DYKOVI
I.
Ostrý vichr divoce hvízdá v skalách, černá mračna kupí se na obzoru, duní bouře z daleka těžkým krokem – Ty stojíš silný! Jako maják v zpěněný hledí příboj, jenž se zkrocen u paty jeho plazí, sílu dává zbloudilým plavcům slabým – svítíš nám v srdce. Ve dnech chladu, nesváru, mdloby, zloby Ty jsi doved nadšení jiskru vzkřísit, a tak povždy zůstaneš v konec boje vítězem přece. Síla Tvá ať vleje se do všech paží, vatra žáru nechť vzplane ve všech srdcích, símě Tvé nechť nejdražší žeň svou sklidí – sta mužů dalších! 1917.
6 II.
Pad’ jsi znaven v prostřed dráhy, nedošel jsi cíle, do zpěněných moře vln Tvé křídlo kleslo bílé. Zřítil jsi se jako orel zasažený bleskem, a ty, jež jsi živil ohněm, naplnil jsi steskem. Jako pochodeň jsi nes’ vpřed ideu svou svatou, jako Mojžíš nevkročil’s v zem dávných snů svou patou. Pad’ jsi v prostřed dráhy, došel’s přece, vítěz, cíle: k metě Tvé my další ponesem’ Tvé vlajky bílé! 1931.
7

P. ANTONÍNU KOLÁŘOVI jenž vychoval Jaroslava Vrchlického.
Jak velký los, být skalou, z které živý pramen prýští, jenž bude požehnáním věkům budoucím, a světlem, vzpruhou dobám ponurým a zlým – jak úkol vznešený, tak velké připravovat příští. Být zrcadlem, kde ducha silné myšlenky se blýští, být hranicí, z níž stoupá mystický ten dým, být tichým jezerem, kde šerem tajemným na vlnách odlesk Jeho hvězdných dum a tuch se tříští. Ty šel jsi žitím s prorocky tak vážnou tváří, vždy plně vědom velikosti svého cíle, leb Tvá vždy byla sídlem hlubých meditací. Jen požehnání mohly sít Tvé ruce bílé, zřel’s šťasten, jak se Tvoje sémě stokrát vracívrací, s tím úsměvem, jenž pouze z oka svatých září. 8

PLÁČ Památce mého otce.
To bývá k půlnoci. Svit luny měkký zvolna v okna lehá, mé děcko vedle spí a z jeho tahů vane smír a něha. V tu chvíli zazní jeho pláč, jak ohlas jiných světůsvětů, a marně přemítám, když z lehka nakláním se k svému květu, co slyším v pláči tom? To není vzdor, ni drobné touhy denní, to zní jak poraněný pták kdes v mhách, jak větru ševelení. A ptám se – je-li pravdou, že se duše v nový život vrací, jak do svých starých hnízd vždy přes ocean z jihu tažní ptáci – jest tichý pláč ten echem smutků pohřbených kdes v dávném žití, či duše jeho tuchu bojů marných zas v dnech příštích cítí? – – V tom u kolébky stanul kdos, nad hlavou dítěte se shýbá, pruh světla rozlil se – to stín se usmál, na čelo je líbá, a tiše mizí jako pára z luk, by neprobudil spáče. Již vím, to mrtvý jeho očima tak tiše vždycky pláče. 1921.
9

STARÝ RUKOPIS Slečně Evě Klášterské.
Já sklonil se dnes nad ním s myslí rozechvělou. Kdos dávno touhy své na žlutých listech psal, tu zpíval, zajásal, tu se zas v bázni ptal a bytost svoji, jako v oběť, dával celou. Šel jitrem naděje i nocí pochyb stmělou, šel mezí zrosenou i chladem šedých skal, vše, co měl v srdci, dlaní štědrou tiše dal a řádky ty, v nichž skryl svou duši zkrvavělou, let řadu tajně čtla – jsou místy zašlé, smyté – a marně ptám se, zdali horkým vlhkým rtem, či slzou touhy nevyslovené a skryté. Dnes pták už jenom zpívá na rozkvetlé sněti nad jeho mrtvou hlavou a nad tichým snem. – A nevím věru, co zde více záviděti. 10

IN MEMORIAM B. Š.
Svět, který Tebe tolikrát tak tvrdě ve tvář šleh, jenž nedopřál Ti trochu tepla ani pousmání, dnes ponejprv se měkce ke Tvé mrtvé hlavě sklání, dnes je Ti snem a dozpívanou písní na Tvých rtech. Bůh v smutné jeseni Tě vlídně odved v druhý břeh, bys marně nezřela zas nových jar a žití vzplání, rej motýlů i polibků ve červencovém zrání – co mrazem sudby nezkvetlo v Tvé duše poupatech. Taj bytí, smrti je Ti dnes už knihou otevřenou, vše za Tebou, oč zde se rvem a šedých dní zvem cenou a po čem plálo též Tvé srdce horké, lačné, mladé. Bůh, který skončil zápas Tvůj tak mnohý krutý, tuhý, nad lánem polí Tvých po bouři sklenul oblouk duhy a bílou astrou na čelo smír života Ti klade. 11

NENAROZENÉMU DÍTĚTI DO PAMÁTNÍKU
Poutníku neznámý, Tvá noha nedotkla se dosud našich břehů, a přec pro jejich bolesti, pro jejich muku, i pro úsměvy země a pro její něhu dnes bratrsky a vroucně tisknem Ti již ruku. Jdeš do areny žití jeho pro údery, jdeš také lačně píti všechnu jeho krásu. Pro jitra naděje i soumrak smutku šerý buď pozdravenpozdraven, náš nový druhu ve zápasu. Snad vše už jsi to prožil v steré variaci kdys v jiném životě už dávno před tím žitém a Lethe krůpěje, v nichž vše zas v sen se ztrácíztrácí, se dosud chvějí v květu ještě nerozvitém. Ať srdce Tvé pak znova daň svou krve splatí a v cestách Tvých ať se zas někdy náhle zšeří, kdy života cíl jako slunce v mhách se ztratí, nechť duše Tvá vždy silně, neochvějně věří: pro rosu jiter v červnu, pro hvězd tiché chvění, pro hudbu veršů i pro lásky klam, byť krátký, pro činů žeň a sílu odvahy i chtěníchtění, pro slzu soucitu – jest úděl žití sladký! 12

DCEŘI ANATOMA
Tvůj otec býval tíhou myšlenek a záhad zmořen, když v nekonečnou propast vážné vědy sám jsa vnořen tak často zimních za nocí bděl nad svou velkou prací. Vždy téměř ustat musil pod jhem tichých kontemplací: zvyk po léta číst dramata z těch žlutých, sinných tváří, však zřídka zřelzřel, jak harmonický smír z nich snivě září; zkřivené viděl rty, jež nezvlnilo prosby chvění, tu pohrdání trpký úsměv, tu rys utrpení, tam valné epopeje lidské bídy, tiché strázně, zde gesta vzdoru, divé zápasy, šílené bázně, zřel pěstě častěji, než ku modlitbě spjatou ruku a marně hledal odlesk ráje, úsměv ve souzvuku. Tu zrodila jsi se Ty, jako smavý zázrak, svěží, jak lotos zářící, jenž na černavých vodách leží. Když Tvoje ruka bílá hladí jeho chmurné čelo, tu jak by trochu slunce v úbočí hor bylo sjelo, Tvůj zvonivý smích zjasní vždy hned jeho vrásek řadu, jak trilek skřivana kdes v polích ticho po západu. Já vida Tě tak často marně otázku si kladl, jak ten, kdo zřel, jak vždy jen život nerozkvet neb vadlvadl, moh dáti vzrůst tak svěžímu a zrosenému květu. Již vím, smír Tys, jejž nenalez na prahu jiných světů. 13

SONET V LISTOPADU
Tak tiše jeden po druhém se v nenávratno ztrácí, jak nebyl by zde nikdy ani žil, tak rozprchnem se v jeden mlžný cíl, jak z rozoraných polí v podzim odlétají ptáci. Zas nové boje hledá, nové sny a novou práci, kdo na života holé sněti zbyl, a v shonu denním málo je pak chvil, kdy nad mrtvými srdce zachvěje se, zakrvácí. Vždy přijdou smutné jeseně, v jichž zlatých závějích ty hroby zvolna zapadnou a zbude matný sen, vždy uloží se na nich jednou přes noc první sníh. VšeVše, proč jsme žili, oč se rvali, zmizí jednou v tmách, jak v modrém soumraku vždy schladne letní vonný den. Tak beze stopy zapadnem jak kámen v hlubinách. 14

SONET na zadní stranu podobizny.
Mé srdce ztichlé skrylo se do Tvého klína jak pták, jenž zapad v zmlklé lány po klekání, jak svlačec, který večer rosný kalich sklání, a blažené kol na svět celý zapomíná. Mé rty, jež okusily polibků Tvých vínavína, se chvějí jako motýl v slunné letní stráni, mé oči stěží se jen vděčným slzám brání a jenom dlaň se k modlitbě teď tiše spíná. Až hlava Tvá se v snění nad můj obraz naklonínakloní, nechť věčně láskou mojí ve Tvou duši dýchá jak v jarní noci větve starých jabloní. A v hrobě pod květů i sněhu závějí já věřím: naše srdce setlelá a tichá se jistě vroucně blažeností zachvějí. 17

VEČER V LESE
Den čistý v měkkém soumraku už zhas, chlad konejšivý stoupá tiše z mlází, jak mír, jejž vssál jsem z Tvojich černých řas a který v tiché moje nitro vchází. Kdes v křoví ještě tiknul slední pták, to srdce mé se štěstím pozachvělo – když zvedla jsi svůj rosou vlhký zrak a ke mně sklonila své bílé čelo. Den ztrácel se jak naše duše v snách, bez slova šli jsme v stínu starých buků, jen srdce v oparu, jenž humny táhtáh, ta bila do věčnosti ve souzvuku. 18

MODLITBIČKY
Modlitbičky staré vzala od prvního přijímání, s pohnutím v nich listovala v tichém zbožném pousmání. Obrázků tu dávných řada – její šťastné dětství celé – upomínek co se vkrádá do duše jí rozechvělé. Naději a Víru četlačetla, jak když byla kdysi malá, – ale Lásku, která zkvetla, na mých rtech už odříkala. 19

NOC V SRPNU
V setmělých korunách starých stromů zaplálo tisíce třpytných hvězd. Dlouho jsem čekal a díval tiše do dálných nebeských modrých cest. Čekal jsem dlouho a toužil marně, upíral zrak svůj v dáli tu tajemnou, při pádu hvězdy bych šeptnout moh přání, bys byla vždycky a věčně jen mou. Co na dně srdcí nám v hloubi leží, by mohlo opojně zaplát a zkvést. V tom ve Tvých polibcích do mé duše prší už tisíce třpytných hvězd. 20

RANNÍ POZDRAV
Hrst modrých čekanek, jež kvetou v slunci, prachuprachu, já věřímvěřím, důvěrně že Tobě poví, čím duše o Tebe se chvěje v lásce, strachu. Hrst modrých čekanek – můj prostý pozdrav ranní chce všecko říci Ti, co nelze slovy: mou tichou věrnost a mé celé vděčné vzdání. 21

BEZESNÁ NOC
I.
Sen ulít s víček v dáli jako motýl tiše a slyšíš jenjen, jak choré srdce těžce dýše. Noc dál se valí zvolna pustou, kalnou řekou, kam její daň, vše slzy hořké, marné tekou. Kdos tiše zasténal a dlouze po tom vzdech. Zda modlitba či kletba sjela po těch rtech, jak malá krůpěj, která zmizí v bouřném moři. Byl v bolesti to druh, či bídnější v svém hoři? Kdo uslyší jej a kdo chápe jeho muku? Přes tmu a prostor vroucně tisknu jemu ruku. NeNe, dneska nebude už možno vůbec spat. Všem snům a illusím je třeba s bohem dát, všem smělým rozletům a dávné mládí pýše. – Zas slyšíš jenjen, jak choré srdce těžce dýše. 22 II.
Po bouřné noci zase ještě kalné ráno a mlhou zahaleny okolní jsou domy, šeď nebe prosvítá jen starými kol stromy. Tys přišla s pohledem, jenž tiše říká „ano“ a poslední vše trny ještě v srdci zlomí a s úsměvem, jímž vše kol zase požehnáno. Po bouřné noci je už svěží, rosné ráno. 23

Chtěl bych, kdybych mohmoh, Ti věřit, dítě! Chtěl bych, kdybych mohmoh, Ti věřit, dítě!
V jeseni své rád bych věřil v jaro, že se vrátí. Jako v černou noc bych vnořil se v Tvých vlasů sítě, jako ten, kdo o zítřek se nemusí zas báti. Rád bych hlavu položil na Tvoje srdce mladé, chtěl bych, kdybych mohmoh, Ti věřit, dítě – zvolna babí léto na luka svůj závoj klade, v jitru Tvého dne však v svoje pouta nechytí Tě. V resignaci usmívám se, marnost všeho cítě, oko moje vlhké v západ za obzor se dívá. Chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě – marno toužit po dnu, když už pozvolna se stmívá. Marno toužit po dnu, když už pozvolna se stmívá, zvolna babí léto na luka svůj závoj klade. V jeseni své rád bych věřil v jaro, že se vrátí – chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě! 24

SLOKY
Věřím pevně: ještě jednou vkročíš do mých cest, stopy čerstvé krve zblednou, mír budu pít z hvězd. Vím, to bude v prvním jaře – hlínou voní zem, kraj se koupá v růžné páře – půjdeme tím snem. Půjdem jako děti v lese hledat zlatý květ, rosou, jež se v křoví třesetřese, zrak se bude chvět. V duši míru slavné tóny zazní z jiných sfér, jak vánoční staré zvony v tichý svatvečer. Andělé nám v cestu kladou peří z křídel svých, dávné sny jdou duší mladoumladou, blažen jsem a tich. Tuto starou melodii slyším u všech cest, jí jen dýchám a jí žijižiji, mír mi kyne z hvězd. 25

JSI SE MNOU!
Jsi se mnou! – Možno více cítit a víc chtít? Toť tichý asyl duše, která štvaná běží, toť maják spásy bouřném žití na pobřeží. Je možno více doufati a více mít? Je možno více v nejsmělejších touhách snít? Toť svatý Gral, jejž srdce v snech dnem nocí střeží a který jako perla na dně jeho leží, toť pramen pod mechem, zkad možno věčně pít. Tím chvěje se má duše jako rosa z jitra, jež květy těžké pokorně až k zemi sklání, tím žiji dnes a vím, že budu žít i zítra tak silný, odevzdaný, v nitru jedno přání: až jednou zřítím se v noc bezhvězdnou a temnoutemnou, bych mohl ještě šeptnout mroucím rtem: Jsi se mnou! 26

PŘED BOUŘÍ
Jde tiše, neodvratně, vím, že přijít musí, vše zdeptá snad a vše jí padne v plen, co mohlo žít a kvéstkvést, vše sežehne a zdusí, vše zničí: myšlenku i cit i sen. VímVím, musí přijít tam, kde před tím slunce plálo, tím víc, čím silnější byl jeho žár, a v srdce, které doufat chtělo a se smálosmálo, svůj na konec vždy vetkne zlobný spár. Já mužně dívám se v tvář její těžkou, tmavou, a neždám soucitu ni milostí a cítím již ji blízko kroužit nad svou hlavou – můj BožeBože, nedej chvět se úzkostí! SjeďSjeď, blesku – nitro moje bude klidné, jisté, tvou dýku čekám s úsměvem a rád, neb vím, že spálíš srdce spravedlivé, čisté a s čelem vzpřímeným chci tedy stát. 29

SFINX
Veliké slunce do závějí písku splývá, jak těžká krůpěj krve do obzoru skane, v rákosí Nilu bílý ibis tiše vstane a socha Memnonova jako ze sna zpívá. Kdes v žárné pláni pouště šakal nudou zívá, den dohasíná v písni mdle již dozpívané, co nebe myriadou hvězd kol zvolna vzplane – a sfinx se v neurčitou dáli dívá, dívá – – Jí úsměv záhadný bez konce v tváři hraje, jest dcerou Věčnosti a modrých nocí taje, kde pozdě k ránu se jen zvolna rozednívá. Jak dítě v její klín by srdce skrýt se chtělo, jen kdyby doufat, věřit, smát a ptát se smělo – leč sfinx se dál jen v neurčitou dáli dívá, dívá – – – 30

ZNÁMÝ KRAJ
Já přišel zase v známý kraj, kde, věř, by každá snítka hlohu, prostý květ, kde každý stinný kout i tichý keř by o Tobě moh tolik vyprávět. Jak hladilas je rukou, pohledem, cos všeptala jim touhy své i snů – jak tehdy polibkem jsi lhala, rtem. Co zbylo ze všeho do těchto dnů? Moh znít by kraj ten písní dítěte, i klidem večerů, jak humny dých, i bouří vášně stokrát prokleté i smutkem duší dávno uštvaných. Jím nezní hymnus žití jásavý, jím nehovoří ani smrti taj. Vše v divné lethargii jenom spí. – Proč mlčí neúprosně dnes ten kraj? 31

OTÁZKY
Na větvích jabloní pohádka stará, na stráních, po cestách závěje květů – proč my už nezkvetem zázrakem jara, proč my jsme musili odumřít světu? Nad mořem klasů pruh oblak jde bílý, v azur se rozplývá, za lesem mizí – chápeš tu strašnou a úzkostnou chvíli, až půjdem životem sami a cizí? Po nebi šedavém ptáků roj letí v lepší svět za hory k jihu kams dolů – proč my se neslétli na jedné sněti, proč my jsme nemohli doletět spolu? Podvečer ledna už k zemi se chýlí, krvavé slunce v mhách tratí se, mizí – cítíš v té strašné a úzkostné chvíli, že už jdem životem sami a cizí? 32

SONET
Stín jakýs mih se kolem mne a mizel v dáli, tak tiše šel, jak děcka první snění, jak smrt, jež v konec shladí vše, co v duši pálí, trud zaplaší a vnese zapomnění. Dny dávných radostí se z oka jemu smály, byl anděl to? – já slyšel křídel chvění – či žena, které na rtech duhy vášní vzplály, a které pustý život v eden mění? Sám nevím, zřím jenjen, kterak přelud stále mizímizí, a cítím, že to byl kdos blízký, čistý, ryzí, že květem byl na života pni holém. Já volal jej, on pouze rukou v pozdrav kynul, já poznal jej, když s mlhou večera teď slynul; to mládí mé šlo naposledy kolem. 33

PRO DOMO SUA
Víc křivdám neklnu, jež do cesty mi život vmet, ni utrpení, jak v mládí kdys, kdy divoce se stiskne bujný ret, krev v žilách pění. Kdy okem bleskne žár a v odvetu se zatne pěst a mračno v duši. Teď nejvýš kalným okem pohlednu do věčných hvězd, kde mír se tuší. Víc křivdám neklnu, ba dokonce jim žehnám snad, i světa zlobě, vím, každou ranou, kterou v duši zasažen jsem padpad, jsem blíž jen Tobě. 34

BOLEST
Po žáru poledne vždy noci chlad z luk vanevane, když smavý letní den už v modrý soumrak zhas, ton každý zmlkne, jenž se tmou nad vodou třástřás, a v posled jako krůpěj v moře ticha skane. Po mezi rozváty jsou bouří růže plané, na zemi leží ušlapaný plný klas, sen, motýl zlatý, za svítání prchne v ráz a echem v skalách hasne výkřik duše štvané. Co barvou hýřilo, už zvolna v šedi stmělo, co láskou křičelo a lačnou duší hřmělo, zní jenom tichou hudbou dávno zašlých jar. Tak v konec zhyne každá naděje a víra, vše v mlhu tratí se a padá v smrt a zmar. Jen bolest občas spí, však nikdy neumírá. 35

U MOŘE
Bouř doznívá nad bezútěšnou mořskou plání, jež v neurčité dáli s mraky splývá. Jen vichr mrazný bije do mých horkých skrání a do umdlené duše, kde se stmívá. Proč dálky ty jsou bez konce a bez útěchy, proč každé slovo před zrozením zmírá, proč nemá oko slzu, ústa tiché vzdechy, proč při nich hyne každá v život víra? A hlava těžká tupě bije o skaliska, jak vlna se vždy znovu o břeh láme. Dnes přec se tolik, tolik nevýslovně stýská, když srdce marně v čistou oběť dáme. Loď Tvoje pluje kol a neodvratně mizí, má duše úzkostí se o ni chvěje, kam vede cesta její, v kraje dálné, cizí, zda v světla klín či v mlhy beznaděje? Ó chtěl bych ruku vztáhnout v touze neobsáhlé, leč paže těžké jsou a zkamenělé, mé rty jsou mrtvé už a bolestí jsou zpráhlé, říct na cestu Ti jedno slovo vřelé. 36 Teď v temnou bouř cos jako naděj světlem blýsklo, Tvá plachta září zas v tom živlů hřmění: to z duše mojí smířené a tiché trysklo jak zázrak velké slunce odpuštění. 37

FINALE
Zač se ještě modlím dnes a zač se modlit budu: za klid duše Tvé a za osudu pousmání. Jenom tím se chvějí moje rty v tom tichém trudu, když se večer žití hustou mlhou ke mně sklání. V cizích polibcích bys nalezla mých zapomnění, v cizích loktech více tepla, než jsem já moh dáti, v cizích slovech nové kouzlo, hudbu nových snění, aby každý podzim moh Ti novým jarem vzpláti. A pak po letech snad jednou ve adventním šeru, když se modrý smutek rozloží nad pustou plání, abys šťastna sklonila se nad svou spící dceru – – Mé rty jsou němé už a nemají víc přání. – 38 OBSAH
STOPY DNÍ J. V. Sládek5 Viktoru Dykovi I.–II.6 P. Ant. Kolářovi8 Pláč9 Starý rukopis10 In memoriam11 Nenarozenému dítěti12 Dceři anatoma13 Sonet v listopadu14
PAPRSEK ŠTĚSTÍ Sonet na zadní stranu podobizny17 Večer v lese18 Modlitbičky19 Noc v srpnu20 Ranní pozdrav21 Bezesná noc I.–II.22 Chtěl bych24 Sloky25 Jsi se mnou2726
CISTERNA SMUTKU Před bouří3129 Sfinx3230 Známý kraj3331 Otázky3432 Sonet3533 Pro domo sua3634 Bolest3735 U moře3836 Finale4038
[39] Od téhož autora bylo vydáno: Preludia, verše 1905 (rozebráno). U břehu ztroskotaných, verše 1907 (rozebráno). Otevřený chrám, verše 1932. Některé básně z této knihy byly po prvé otištěny v časopisech: Zvon, Zlatá Praha, Národní listy, Národní Politika a Večer.
Tiskem a nákladem Edvarda Leschingra v Praze II.
E: av; 2006 [40]