J. V. SLÁDEK

Vladimír Frída

J. V. SLÁDEK
Vssál do sebe dech pralesů a jeho vzdorné čelo před zlobou lidských dní ni Osudu se nezachvělo. Měl hloubku tmavých amerických jezer v dumném oku a v paži své měl neochvějnost starých českých stromů, již nezdolala bolest života ni řada roků. Tak silný vždy když vracel se zas do svých polí domů, k nimž jako skřivan z jara nedočkavým křídlem létl, při pohledu na střechy domova vzdor všechen zjihl, pták – láska k hroudě – trilkem svým se v srdci jeho mihl, a úsměv s vůní mateřidoušky mu na rtech zkvetl. V své duši, kterou tyrany i pouta ve prach deptal, soucitem teplým objal všechny trpící i bědné, šel za krásou a pravdou, zda to komu vhod, se neptal. S Hamletem v moře myšlenek se nořil nedohledné, a při tom českou mozolnou dlaň selskou vřele tiskl. Keats, Shelley, Swinburne, Byron zněli stále v jeho nitru, rád přece v humnech v podvečer si se skřivanem výskl, a s myslí zjasněnou zřel vstříc lepšímu lidstva jitru. Žil práci, sudby spár i bolesti nes’ mužně vždycky – tak vyzněl jeho žití den mu v soumrak harmonický. 5