J. V. SLÁDEK
Vssál do sebe dech pralesů a jeho vzdorné čelo
před zlobou lidských dní ni Osudu se nezachvělo.
Měl hloubku tmavých amerických jezer v dumném oku
a v paži své měl neochvějnost starých českých stromů,
již nezdolala bolest života ni řada roků.
Tak silný vždy když vracel se zas do svých polí domů,
k nimž jako skřivan z jara nedočkavým křídlem létl,
při pohledu na střechy domova vzdor všechen zjihl,
pták – láska k hroudě – trilkem svým se v srdci jeho mihl,
a úsměv s vůní mateřidoušky mu na rtech zkvetl.
V své duši, kterou tyrany i pouta ve prach deptal,
soucitem teplým objal všechny trpící i bědné,
šel za krásou a pravdou, zda to komu vhod, se neptal.
S Hamletem v moře myšlenek se nořil nedohledné,
a při tom českou mozolnou dlaň selskou vřele tiskl.
Keats, Shelley, Swinburne, Byron zněli stále v jeho nitru,
rád přece v humnech v podvečer si se skřivanem výskl,
a s myslí zjasněnou zřel vstříc lepšímu lidstva jitru.
Žil práci, sudby spár i bolesti nes’ mužně vždycky –
tak vyzněl jeho žití den mu v soumrak harmonický.
5