BOLEST

Vladimír Frída

BOLEST
Po žáru poledne vždy noci chlad z luk vanevane, když smavý letní den už v modrý soumrak zhas, ton každý zmlkne, jenž se tmou nad vodou třástřás, a v posled jako krůpěj v moře ticha skane. Po mezi rozváty jsou bouří růže plané, na zemi leží ušlapaný plný klas, sen, motýl zlatý, za svítání prchne v ráz a echem v skalách hasne výkřik duše štvané. Co barvou hýřilo, už zvolna v šedi stmělo, co láskou křičelo a lačnou duší hřmělo, zní jenom tichou hudbou dávno zašlých jar. Tak v konec zhyne každá naděje a víra, vše v mlhu tratí se a padá v smrt a zmar. Jen bolest občas spí, však nikdy neumírá. 35