STARÝ RUKOPIS

Vladimír Frída

STARÝ RUKOPIS Slečně Evě Klášterské.
Já sklonil se dnes nad ním s myslí rozechvělou. Kdos dávno touhy své na žlutých listech psal, tu zpíval, zajásal, tu se zas v bázni ptal a bytost svoji, jako v oběť, dával celou. Šel jitrem naděje i nocí pochyb stmělou, šel mezí zrosenou i chladem šedých skal, vše, co měl v srdci, dlaní štědrou tiše dal a řádky ty, v nichž skryl svou duši zkrvavělou, let řadu tajně čtla – jsou místy zašlé, smyté – a marně ptám se, zdali horkým vlhkým rtem, či slzou touhy nevyslovené a skryté. Dnes pták už jenom zpívá na rozkvetlé sněti nad jeho mrtvou hlavou a nad tichým snem. – A nevím věru, co zde více záviděti. 10