PŘED BOUŘÍ

Vladimír Frída

PŘED BOUŘÍ
Jde tiše, neodvratně, vím, že přijít musí, vše zdeptá snad a vše jí padne v plen, co mohlo žít a kvéstkvést, vše sežehne a zdusí, vše zničí: myšlenku i cit i sen. VímVím, musí přijít tam, kde před tím slunce plálo, tím víc, čím silnější byl jeho žár, a v srdce, které doufat chtělo a se smálosmálo, svůj na konec vždy vetkne zlobný spár. Já mužně dívám se v tvář její těžkou, tmavou, a neždám soucitu ni milostí a cítím již ji blízko kroužit nad svou hlavou – můj BožeBože, nedej chvět se úzkostí! SjeďSjeď, blesku – nitro moje bude klidné, jisté, tvou dýku čekám s úsměvem a rád, neb vím, že spálíš srdce spravedlivé, čisté a s čelem vzpřímeným chci tedy stát. 29