PŘED BOUŘÍ
Jde tiše, neodvratně, vím, že přijít musí,
vše zdeptá snad a vše jí padne v plen,
co mohlo žít a kvéstkvést, vše sežehne a zdusí,
vše zničí: myšlenku i cit i sen.
VímVím, musí přijít tam, kde před tím slunce plálo,
tím víc, čím silnější byl jeho žár,
a v srdce, které doufat chtělo a se smálosmálo,
svůj na konec vždy vetkne zlobný spár.
Já mužně dívám se v tvář její těžkou, tmavou,
a neždám soucitu ni milostí
a cítím již ji blízko kroužit nad svou hlavou –
můj BožeBože, nedej chvět se úzkostí!
SjeďSjeď, blesku – nitro moje bude klidné, jisté,
tvou dýku čekám s úsměvem a rád,
neb vím, že spálíš srdce spravedlivé, čisté
a s čelem vzpřímeným chci tedy stát.
29