SAPPHO.
JAR. VRCHLICKÉMU.
S rythmem starým vrací se Tvoje jméno,
jako mlhou zastřená báje dávná,
jako listů šumění v svatém háji –
nesmyté věky.
V příboj vln ční od dávna skála Tvoje
větrům vzdor i nezrytá zlobou času,
silná jako duše Tvá v sledním boji,
větší než Osud.
Tiché moře semknuté nad Tvou hlavou,
spousty vod těch nemohly dosud smazat,
co kdys psala duše Tvé velká touha
plamenným písmem.
Vichrů kvil ni za nocí temných bouře,
skalních tesů s příbojem bílým půtky
zlatých strun Tvých neztiší v hněvu znění,
sladkou Tvou píseň.
40
Hvězdou, která nad mořem Tvojím vzešlavzešla,
sviť nám velká životem Tvoje láska,
ztiš nám duši souzvukem struny svojí,
balsámem sladkým.
Veď i příští, kteří zas budou slyšet
věčně mladou báji Tvé velké lásky.
Uč je v pravdě pochopit jenom život:
uměním, láskou.
41