LISTOPAD.
Den mlhavý jak osud, v kterém není pousmání – nad řádky starými se po letech zas hlava sklání. Jich papír sžloutl již jak na protějším břehu stráně, jich žár je jiskrou v popelu dnes – a přec hledím na ně. Tak mlčky šeptati se zdají stále bez úkoje: „Proč přišly všecky ty dny dávno minulé i boje?“ Jich žár je jiskrou – přec je ruka rychle zase skrývá, a chví se při tom – – někdy z jisker také požár bývá. – – – – – – – – – – – – – – – – Den mlhavý jak osud, v kterém není pousmání, do prázdných dlaní teď se opět v šeru hlava sklání. – – 15

VÁNOCE.
Zní zvony vánoční zas v svatou noc. Já poslouchám je se ztajeným dechem, chci zachytit je v duši opět echem, leč kde je půvab jejich, čarná moc? Když jako děti jsme je poslouchali, oč tajemněji zněly, nežli dnes, kdy jako ohlas jen se v dálce tratí. My zbožně za ruce vždy jsme se vzali, a za andělem zřeli do nebes, a s hlavou plnou snů pak šli jsme spáti. Ó doby, kdy vše pohádky čar zlatí. Teď chápu již, když světla slavně planou, pro děti úsměv, tichou slzu stranou. – Zní zvony vánoční zas v svatou noc. 16

BALLADA JARNÍ.
Jak ve snu k obloze jsem zíral výš, jak ve snu v údolí jsem zřel, bych jasně viděl, šel jsem chvatně blíž, bych svojim očím věřit směl, leč totéž zas jsem uviděl: Zněl hlas od údolí, jež halí stín, k vrcholům, kde plá sněhu běl: „Jde jaro zas, svá srdce jemu v klín!“ Ne vločka sněhu, bílý to květ již, jenž u paty se mojí chvěl, ne žlutý list to, jenž se snáší níž, to zlatý motýla byl pel. Zní zvěst ta ptáků ze křídel, zní v tom, jak zurčí potok, klape mlýn, na mezi bzučí roje včel: „Jde jaro zas, svá srdce jemu v klín!“ 17 Ó srdce mé, zda něco o tom víš? Brouk, včela, pták, ten čekal, bděl, ty ve vzpomínkách svojich klidně spíš. Kde svit, jenž by tě otevřel, bych „chci“ moh’ říci, ne „já chtěl“, bych smyl trest dávných nespáchaných vin; ten ohlas kéž bych v nitru měl: „Jde jaro zas, svá srdce jemu v klín!“ POSLÁNÍ:
Ten hlas již dávno dozvučel. Vždy s liljí žití přijde jeho blín. Do dálky jako echo mřel: „Jde jaro zas, svá srdce jemu v klín!“ 18

VISIO.
Já ve snu zřel – to stíny byly jen – jak velký dav jich ku pramenu spěje; a jejich cesta vedla v noc i den, bez úsměvu a skoro bez naděje. Já z šera slyšel vzdech i pláč i sten, jenž na rtech zoufalých se jenom chvěje. Mrak černý jejich cíl jim v dáli skrýval – jak věky jdou, se shora Osud díval. Tu svítalo, já rozeznával již, když mlh a par se roztrhla teď clona, jak v zástupu tom matném spěli blíž Aegypta krále, kněze Babylona, chitony, togy a na mitrách kříž – toť tedy proud ten dálný, řada ona, jež téměř celá před cílem svým klesá a zmírá kletbou Osudu, jenž plesá. Syt záhy divadla jsem toho byl, kde snem se jevila mi pravda děsná, již věštil vzdech a doprovázel kvil, kde věčné chmury byly, nikdy vesna. Já zapudit chtěl smutek těchto chvil, leč zřel jsem, když jsem probudil se ze sna, že kletba odvěká ta trvá dosud: dál věky jdou – dál v ně se dívá Osud. 19

RISPETTI.
Hle první jarní slabé slunce svítí, vše opět novou silou dýše; i já pocítil znova touhu k žití, jež křídlem chce vždy výš a výše. V těch paprscích zas plamen nový hárá, v nich mocně lámou se ta pouta stará. V těch paprscích mám naděj v chvíle jasné – leč paprslek ten slabý znovu hasne. 20

SLOKY.
Ze všeho, co jsem kdys chtěl, ze všeho, k čemu jsem spěl, co asi zbude? O čem jsem za nocí bděl, o čem jsem v písních svých pěl – vzpomínky chudé. Život je rozvane v dál, vítr jak v podzimu svál řeřáby rudé. Ale proč v duši jsem plál, čemu jsem krev její dal, to jistě zbude! 21

DEN – ŽITÍ.
Já kdysi v úsvitu Ti rosném podal ruku, bych s Tvým šel úsměvem i provázel Tvou muku. Tak šli jsme jitrem pak, jež růžnou pilo záři, v svém srdci jara taj a odlesk slunce v tváři. Až v zenit vystoupí, pak zase v ruce ruku kéž jdeme polednem, svá srdce ve souzvuku. Chci v Tvoji radost zřít, chci pít číš Tvého bolu, až večer zšeří se, pak půjdem k Bohu spolu. 22

VEČER.
Já vzpomínám, jak šli jsme doubravou, jak bílé nebe prosvítalo tmou a stínů hra zas rudou záplavou. A tehda šla jsi tiše tak, jen křovinou se občas mihl pták. Náš tehda náhodou se setkal zrak. Poslední reflex slunce pad’ Ti v líc. Já k sobě děl: „Ať nevzejde juž víc, mně svítí záře Tvojich zřítelnic.“ 31./V.1905.
23

KDYS ZA DNŮ JASNÝCH...
Kdys za dnů jasných, smíru, slunce štěstí, když slyšel jsem Tě pět, zřel věnce plésti, a květem zdobil jsem Tvůj vlas, kdy zírali jsme bílých do oblaků, a tiše poslouchali zpěvy ptáků, a ve souzvuku srdcí hlas: Já za dnů těch jsem zřel Tvůj úsměv jen. Leč minul tichý večer, klidný sen, a jitro šeré mám jen trudu. Ať v úsměvu Ti nové štěstí vzplane. Vždyť v můj-li žal Tvá jedna slza skane, pak vím, že jistě spasen budu. 24

RISPETTI.
Mně život přece mnoho dal a snad též bude mnoho chtít. Já v mládí jenom radost znal, já mohl štěstí ve tvář zřít. Snad bude žádat plody květ... Ó možno se před žitím chvět? „Ne, ne, já volám, dále žít! Kdo lásku poznal, nechce mřít!“ 25

SICILIANA.
Hleď, měsíc bled se rodí z bílých par. Tak tiše přišel kdys náš lásky sen. Pojď, vnoř se v onen velký žití čar a spij se jím, než nový svitne den. Snad s jeho červánky se blíží zmar, snad vše, co drahé, jemu padne v plen. Jeť chvíle štěstí v žití velký dar, spěj k mému srdci ve objetí jen! 26

SLOKY.
Usednout večer na zápraží, když mlha nad vodou se sráží, dát hlavu v chůvy klín, pohádkám tiše naslouchati, s anděly ve snu zpívat, hráti – toť štěstí pouze stín. Nést v srdci ohlas nocí hvězdných a zpít se hloubkou tajů bezdných, tou čistou rosou duší, za ptákem hledět do azuru, zaplašit slední žití chmuru, a duše štěstí tuší. Leč rtem se dotknout oné číše, vssát kouzlo, jímž vše žije, dýše, jež i zášť věků smíří, a naklonit se nad Tvé čelo, nad oko, které „miluji Tě“ dělo – a srdce štěstím hýří. 27

CHTĚL BYCH.
Já chtěl bych zlatou muškou být, jež denně k Tvému oknu létá, já chtěl bych bílým svlačcem být, jejž ruka Tvá si ve vlas vplétá. Červánkem jitra chtěl bych být, jenž denně Tvoje čelo zlíbá, večerem snivým chtěl bych být, jenž v sladké sny Tě ukolíbá. Já chtěl bych úsměvem Tvým být, jenž starost s Tvého čela snímá, vzpomínkou sladkou chtěl bych být, jež hluboko v Tvém srdci dřímá. 28

Ó PTEJ SE...
Zas vyšlo slunce nad rozkvetlou strání, by svému cíli bylo blíž, tak nad Tvým čelem má se ústa sklání, bych zapomněl na žití tíž, a v božském tichém Tvojim pousmání, co něhy jest a síly, víš. A oči Tvé jsou smavých hvězd jak plání, jež přes bouř času září bez ustání. Ó ptej se, kde jest manna, síla k žití! Ji ptáče hlásá lesem, širou plání, ji ve světle i ve tmách zříš, zde na zemi i v nebi, jež ji chrání; jí silen v azur vzlétnout smíš až k Bohu, který s nebes hledí na ni. Ó ptej se, kde jest manna, síla k žití! 29

BALLATA O DÁVNÝCH A NYNĚJŠÍCH DOBÁCH.
Přec nezmizely doby pohádek a bájí, z nichž tolik tepla, tajemna a štěstí vane, ty doby za ztracené dávno pokládané, přec mezi námi žijí stále, ač se tají. Juž skřítci zmizeli i lehkonohé víly, zmizeli duchové i matných světel tlum, prameny živé, mrtvé, i čarovní ptáci. Nám časté jenom upomínky z dávna zbyly a hrstka marných nadějí i chmurných dum a dávný otců klid – ten máme jenom v práci. Tak zpívá každý, píseň ta se často vrací. Však kde jest pohled, ruky stisk a políbení, tam ono bájné štěstí ztraceno přec není. Přec nezmizely doby pohádek a bájí! 30

POD HLOHEM ZKVETLÝM...
Pod hlohem zkvetlým a pod střemchou chodím rád, rád sbírám květy, které vítr střás’, jež v trávu skanuly jak slzy s řas, rád hledím k obzoru, kde topolů je řad, a v hudbě much je žití ruch, zřím život celý plát, se v slunci hřát a smát. Ať slunnou mezí jdu a v lesa vkročím chlad, ať slyším ptáka v šedých skalách pět, neb za motýlem jdu, jenž zapad’ v květ, ať zlatý déšť mi kyne – jisker vodopád – jilm, bříza, buk vše ve souzvuk – zřím život celý plát, se v slunci hřát a smát. Kdo sečte květy, pozná na tisíce vnad, kdo uslyší všech cikad v trávě chvění? Zda s nimi nálady se vrátí, snění? Já ptám se duše své, ta odpověď dá snad. Vždyť okamžik jeden být s Tebou, je eden! Zřím život celý plát, se v slunci hřát a smát! 31

BALLADA O LÁSCE.
Již temných země ze hlubin, kdy ještě ohněm všecko vřelo, tu přišlo žití jako stín. S ním ještě něco tu být chtělo. Na jeho prsou těsně lpělo a s ním též chtělo třeba mřít; v svět mladý hlasem nebe dělo: „Bez lásky věru nelze žít!“ Pak ráj byl tady bez vidin, kdy srdce poprve se chvělo, on klesl blažen v její klín a žití ku vrcholu spělo. Cos jako Bůh sám k zemi sjelo a lidstvo počlo o Něm snít, vše jeden cit v svém nitru mělo: „Bez lásky věru nelze žít!“ 32 Pak přišel první země syn a krví poskvrněno čelo. Tu svět víc nebyl prostý vin a temno ještě víc se tmělo, když na vítězství svoje zřelo; jak marno bojovat je, chtít. A dítě v smrti říci smělo: „Bez lásky věru nelze žít!“ POSLÁNÍ:
Sta srdcí nadšených juž pělo, jak velký svaté lásky cit. Vše v jeden souzvuk velký hřmělo: „Bez lásky věru nelze žít.“ 33

SESTINA ZA BOUŘNÉ NOCI.
Hvězd třpyt juž zanik’ ztlumen těžkým mrakem, i pohas’ bledý měsíc – noci oko, jak hasne to, jež v jiné zří juž žití. Vzduch těžký byl, nes’ v sobě zkázy dech. Bouř nezvratně se blížila jak osud, v němž není světla, úsměvu, ni lásky. Přec měsíc byl, jejž zovou dobou lásky, v němž každý život, byť byl dříve mrakem, zas procitne i zlomí chmurný osud. Úsměvem zaplá zaslzené oko a duše zmírající vssaje dech ten čarný v sebe, jenž se zove žití. Zas každý spěchá poznat nové žití, báj starou slyšet věčně mladé lásky, naslouchat písni té a ztajit dech, zapomnít na vše, co kdys bylo mrakem, a k snění o štěstí své zavřít oko, o štěstí, které mocnější než osud. 34 I já kdys příliš věřil ve svůj osud, a nemoh’ pochopit jsem touhu k žití, než ze tmy procitlo mé slabé oko, by vzhlédlo k velikému slunci lásky, než první svit šel bludu mého mrakem, jak šelest křídel a jak viol dech. Juž hřmí. To starých titanů je dech, jichž odboj poutem zkrušil mocný osud, jichž slávy lesk skryl zapomnění mrakem, a nevzkřísí víc ku novému žití. Tak zhynuli jak vše, co nemá lásky, kam světlé nepohlédlo její oko. V ten živlů spor já upírám své oko, a z temné noci silný vane dech zas nové moci, nové kouzlo lásky. Je vděčně beru, jak mi dal je osud, když pousmál se v posled v moje žití, a novým hvězdám zazářit dal mrakem. Ať osud kol nás pluje těžkým mrakem, ať žití dá nám poznat štěstí dech, chci věčně zřít v Tvé oko plné lásky. 35

BÁSNÍK A PŘÍRODA.
BÁSNÍK:
Proč probouzíš se zas, ó matko, k žití, své oko znavené zas otvíráš? Tvá duše tíhu žití přece cítí, a marnost bojů všech juž dávno znáš. Zas rozsypat chceš svěží hrstku kvítí a ptákům přišlým svoje větve dáš. Rci, zkad jde tvoje síla opět chtíti, a odkud onu čarnou vzpruhu máš? PŘÍRODA:
Ty věčná otázko, můj milý synu, kdo přece duši tvou a čím as zkojí? Ty, který v dumách rád v mém sedáš klínu, rád souzvukem se spíjíš hymny mojí, znej trudů našich příčinu i vinu, jež vedle nás, jak Fatum naše stojí. Toť naděj, kterou žiji a též hynu, jež také tvoji duši zrytou zhojí. 36

DVA RITORNELLY.
DÉMANT.
Tak tvrdý, přec v něm jakýs paprsk snění. Jím kterak hneš, tu duha barev vzplane, však paprsk’ ten se bez přestání mění. SRDCE ŽENY.
Tak tvrdé, přec v něm trochu cit je snění. Jím kterak hneš, tu duha vášní vzplane, však paprsk ten se bez přestání mění. 37

GHAZELY.
Ó ghazely, vy poesie květy žhavé, vy stkvíte stále v zahradě se její smavé, váš milý zvonivý rým vždy se opět vrací jak světlý den, když přijde zas po noci tmavé, a v jeho záři mizí slábnoucí svit luny. Jak dítě, jež se rodí k žití svěží, zdravé, jak v tichu klášterním, kdy v temné svojí cele mnich mladý stále odříkává svoje „Ave“, jak vzácné klidu chvíle, když se kolem pění tak bez přestání vlny žití, moře dravé. Jste jako hvězdy ve azuru sivě bledém, jak v doutnajícím popelu jste jiskry hravé, jste v zástupu tom velkém lidí chladně cizích jak duše, démanty, ač skryté, vždy však pravé. 38

POZNÁNÍ.
Ať se kol tebe moře času pění, ať vše jde dál ve zimničném svém chvění, když vše se stále kolem tebe mění, dvé zbývá vždy: tvůj cit, tvé přesvědčení. 39

SAPPHO. JAR. VRCHLICKÉMU.
S rythmem starým vrací se Tvoje jméno, jako mlhou zastřená báje dávná, jako listů šumění v svatém háji – nesmyté věky. V příboj vln ční od dávna skála Tvoje větrům vzdor i nezrytá zlobou času, silná jako duše Tvá v sledním boji, větší než Osud. Tiché moře semknuté nad Tvou hlavou, spousty vod těch nemohly dosud smazat, co kdys psala duše Tvé velká touha plamenným písmem. Vichrů kvil ni za nocí temných bouře, skalních tesů s příbojem bílým půtky zlatých strun Tvých neztiší v hněvu znění, sladkou Tvou píseň. 40 Hvězdou, která nad mořem Tvojím vzešlavzešla, sviť nám velká životem Tvoje láska, ztiš nám duši souzvukem struny svojí, balsámem sladkým. Veď i příští, kteří zas budou slyšet věčně mladou báji Tvé velké lásky. Uč je v pravdě pochopit jenom život: uměním, láskou. 41

IN MEMORIAM. JUL. ZEYEROVI.
Tys kráčel velký celým žitím, svou tyrkysů a perel říší, z Tvých bájí lotosu květ cítím a Tvoji bozi jdou tak tiší. K jich stínům svůj stín přidáš jasný, a budeš píti z Lethe řeky, tam budeš sníti sen svůj krásný a ponesou Tvé jméno věky! 29./I.1901.
42

VYŠEHRAD. ALOISU JIRÁSKOVI.
Táh’ břímě své skrz tmavé vlhké lesy, kde v dáli Vltavy se bělal pás, skrz háje šel, kde v šeru vídal běsy, kol pramenů, kde slýchal najad hlas. Spěl s kořistí svou, jež i mrtva děsí, o závod s větrem, jenž mu vzdouval vlas, by dosáhl co nejrychleji cíle a uzřel Vyšehradu hradby milé. Co vše se mihlo Bivojovi hlavou, když vzpomněl na to místo svaté všem, zřel v myšlenkách tu milou hlavu plavou, jež láskou vládla otcovským těm zdem, jichž matkou byla dobrou, silou, slávou. Pak v duchu toho zřel, jenž varitem svým zlatým budil dávných věků zvěsti, o trudu předků pěl i jejich štěstí. – – – – – – – – – – – – – 43 Přes modré hvozdy zvolna přešly věky. Mizely tůně, stinné háje již, rost’ malý základ u stříbrné řeky, té slávy, jež jít k hvězdám měla výš, a z Vyšehradu na vše země vděky zazářil v slunci hasnoucím teď – kříž. Zvon zněl a mocné chorály se pěly, až stráně za vodou se echem chvěly. I boje drápy v skálu tu se vryly a zvířily těch svatých hájů klid, jež nyní krev svých vlastních synů pily, v nichž k obětem se kdysi scházel lid a jež se pnuly staré nad mohyly. Po troskách tvých teď bloudil luny svit a noha chodce se zde zastavila, jenž vzdech’: „Hle, kdysi naše sláva, síla!“ Byls vážným svědkem dějin této země, těch chmurných a též zlatých jejich dob a srdcem vlasti tvoje bylo témě, jíž lesk tvůj žití byl a trosky hrob. I dále chraň svých vnuků příští plémě, je k vítězství veď, zvedni vždycky z mdlob. Vše věky svatým rozechvěl jsi citem, věk náš, ten přišel k tobě – s dynamitem! 44

BALLADA O ČTYŘECH HLASECH.
HLAS ZEMĚ:
Den první mého žití vzplanul již, a já se ze tmy k světlu probudila; žel, brzy poznala jsem žití tíž, jak malý hněv tu jest i vzdor i síla. Já vyhnanému tvoru matkou byla. Ten u mne práci, pot a hloží měl, a v nitru odbojem i hněvem vřel. Leč v posled ustal v zimničném svém chvění, svou hlavu podepřel a zaslzel: „Což v konec útrap žádná naděj není?“ HLAS ČASU:
Tak mluvíš ty, jež pád jen nyní zříš. Zda vinu znáš, jež trest si zasloužila. Zda na obranu slovo říci smíš, zda prolít’ slzu, jež by skvrnu smyla, a ve tmách záblesk světla oživila. Tvor onen bídný sám svou zhoubu chtěl. Já z mlhy v jeho boje, pýchu zřel, a slyšel slov těch, jeho sudby znění: „Jest velký trest, leč velká vina, žel – ne, v konec útrap žádná naděj není!“ 45 HLAS Z NEBE:
Dost slov těch! Z hmoty povzneste se výš, a z tmy, již zloba svojím pláštěm kryla, vy dospívejte k pravdě vždycky blíž. Toť pramen, z kterého již Věčnost pila. Ta v kolébku se nebes, země vryla, ji před zrozením světla anděl pěl. To budoucích je srdcí manna, pel. Ta trny v květ a slzu v úsměv mění, toť naděj sladší ráje nad úděl: „Ne smrt je cíl, leč smír a vykoupení!“ SBOR NEVIDITELNÝCH: (místo poslání)
V hloub temna blankytných až ze sídel, od zářných hvězd, zkad první zásvit sjel, zněj souzvuk harf a křídel šelestění: z azuru v říš, kde kvete asfodel: „Ne smrt je cíl, leč smír a vykoupení!“ 46 OBSAH.
SONETY. Tři sonety jarní: Stránka U okna seděl jsem7 Jak nebylo by to víc pravdou již8 A nezmlkli9
Soumrak zimní10 Zas kráčej za vzpomínkou11 Jak bývalo12 Proč stírat13 Rád k modrým horám14
Listopad15 Vánoce16 Ballada jarní17 Visio19 Rispetti20 Sloky21 Den žitíDen – žití22 Večer23 Kdys za dnů jasných24 Rispetti25 Siciliana26 Sloky27 Chtěl bych28
[47] Stránka Ó ptej se!29 Ballata o dávných a nynějších dobách30 Pod hlohem zkvetlým31 Ballada o lásce32 Sestina za bouřné noci34 Básník a příroda36 Dva ritornelly37 Ghazely38 Poznání39 Sappho40 In memoriam42 Vyšehrad43 Ballada o čtyřech hlasech45
E: av; 2006 [48]