VYŠEHRAD.

Vladimír Frída

VYŠEHRAD. ALOISU JIRÁSKOVI.
Táh’ břímě své skrz tmavé vlhké lesy, kde v dáli Vltavy se bělal pás, skrz háje šel, kde v šeru vídal běsy, kol pramenů, kde slýchal najad hlas. Spěl s kořistí svou, jež i mrtva děsí, o závod s větrem, jenž mu vzdouval vlas, by dosáhl co nejrychleji cíle a uzřel Vyšehradu hradby milé. Co vše se mihlo Bivojovi hlavou, když vzpomněl na to místo svaté všem, zřel v myšlenkách tu milou hlavu plavou, jež láskou vládla otcovským těm zdem, jichž matkou byla dobrou, silou, slávou. Pak v duchu toho zřel, jenž varitem svým zlatým budil dávných věků zvěsti, o trudu předků pěl i jejich štěstí. – – – – – – – – – – – – – 43 Přes modré hvozdy zvolna přešly věky. Mizely tůně, stinné háje již, rost’ malý základ u stříbrné řeky, té slávy, jež jít k hvězdám měla výš, a z Vyšehradu na vše země vděky zazářil v slunci hasnoucím teď – kříž. Zvon zněl a mocné chorály se pěly, až stráně za vodou se echem chvěly. I boje drápy v skálu tu se vryly a zvířily těch svatých hájů klid, jež nyní krev svých vlastních synů pily, v nichž k obětem se kdysi scházel lid a jež se pnuly staré nad mohyly. Po troskách tvých teď bloudil luny svit a noha chodce se zde zastavila, jenž vzdech’: „Hle, kdysi naše sláva, síla!“ Byls vážným svědkem dějin této země, těch chmurných a též zlatých jejich dob a srdcem vlasti tvoje bylo témě, jíž lesk tvůj žití byl a trosky hrob. I dále chraň svých vnuků příští plémě, je k vítězství veď, zvedni vždycky z mdlob. Vše věky svatým rozechvěl jsi citem, věk náš, ten přišel k tobě – s dynamitem! 44

Básně v knize Preludia: