VYŠEHRAD.
ALOISU JIRÁSKOVI.
Táh’ břímě své skrz tmavé vlhké lesy,
kde v dáli Vltavy se bělal pás,
skrz háje šel, kde v šeru vídal běsy,
kol pramenů, kde slýchal najad hlas.
Spěl s kořistí svou, jež i mrtva děsí,
o závod s větrem, jenž mu vzdouval vlas,
by dosáhl co nejrychleji cíle
a uzřel Vyšehradu hradby milé.
Co vše se mihlo Bivojovi hlavou,
když vzpomněl na to místo svaté všem,
zřel v myšlenkách tu milou hlavu plavou,
jež láskou vládla otcovským těm zdem,
jichž matkou byla dobrou, silou, slávou.
Pak v duchu toho zřel, jenž varitem
svým zlatým budil dávných věků zvěsti,
o trudu předků pěl i jejich štěstí.
– – – – – – – – – – – – –
43
Přes modré hvozdy zvolna přešly věky.
Mizely tůně, stinné háje již,
rost’ malý základ u stříbrné řeky,
té slávy, jež jít k hvězdám měla výš,
a z Vyšehradu na vše země vděky
zazářil v slunci hasnoucím teď – kříž.
Zvon zněl a mocné chorály se pěly,
až stráně za vodou se echem chvěly.
I boje drápy v skálu tu se vryly
a zvířily těch svatých hájů klid,
jež nyní krev svých vlastních synů pily,
v nichž k obětem se kdysi scházel lid
a jež se pnuly staré nad mohyly.
Po troskách tvých teď bloudil luny svit
a noha chodce se zde zastavila,
jenž vzdech’: „Hle, kdysi naše sláva, síla!“
Byls vážným svědkem dějin této země,
těch chmurných a též zlatých jejich dob
a srdcem vlasti tvoje bylo témě,
jíž lesk tvůj žití byl a trosky hrob.
I dále chraň svých vnuků příští plémě,
je k vítězství veď, zvedni vždycky z mdlob.
Vše věky svatým rozechvěl jsi citem,
věk náš, ten přišel k tobě – s dynamitem!
44