SESTINA ZA BOUŘNÉ NOCI.

Vladimír Frída

SESTINA ZA BOUŘNÉ NOCI.
Hvězd třpyt juž zanik’ ztlumen těžkým mrakem, i pohas’ bledý měsíc – noci oko, jak hasne to, jež v jiné zří juž žití. Vzduch těžký byl, nes’ v sobě zkázy dech. Bouř nezvratně se blížila jak osud, v němž není světla, úsměvu, ni lásky. Přec měsíc byl, jejž zovou dobou lásky, v němž každý život, byť byl dříve mrakem, zas procitne i zlomí chmurný osud. Úsměvem zaplá zaslzené oko a duše zmírající vssaje dech ten čarný v sebe, jenž se zove žití. Zas každý spěchá poznat nové žití, báj starou slyšet věčně mladé lásky, naslouchat písni té a ztajit dech, zapomnít na vše, co kdys bylo mrakem, a k snění o štěstí své zavřít oko, o štěstí, které mocnější než osud. 34 I já kdys příliš věřil ve svůj osud, a nemoh’ pochopit jsem touhu k žití, než ze tmy procitlo mé slabé oko, by vzhlédlo k velikému slunci lásky, než první svit šel bludu mého mrakem, jak šelest křídel a jak viol dech. Juž hřmí. To starých titanů je dech, jichž odboj poutem zkrušil mocný osud, jichž slávy lesk skryl zapomnění mrakem, a nevzkřísí víc ku novému žití. Tak zhynuli jak vše, co nemá lásky, kam světlé nepohlédlo její oko. V ten živlů spor já upírám své oko, a z temné noci silný vane dech zas nové moci, nové kouzlo lásky. Je vděčně beru, jak mi dal je osud, když pousmál se v posled v moje žití, a novým hvězdám zazářit dal mrakem. Ať osud kol nás pluje těžkým mrakem, ať žití dá nám poznat štěstí dech, chci věčně zřít v Tvé oko plné lásky. 35

Básně v knize Preludia: