SESTINA ZA BOUŘNÉ NOCI.
Hvězd třpyt juž zanik’ ztlumen těžkým mrakem,
i pohas’ bledý měsíc – noci oko,
jak hasne to, jež v jiné zří juž žití.
Vzduch těžký byl, nes’ v sobě zkázy dech.
Bouř nezvratně se blížila jak osud,
v němž není světla, úsměvu, ni lásky.
Přec měsíc byl, jejž zovou dobou lásky,
v němž každý život, byť byl dříve mrakem,
zas procitne i zlomí chmurný osud.
Úsměvem zaplá zaslzené oko
a duše zmírající vssaje dech
ten čarný v sebe, jenž se zove žití.
Zas každý spěchá poznat nové žití,
báj starou slyšet věčně mladé lásky,
naslouchat písni té a ztajit dech,
zapomnít na vše, co kdys bylo mrakem,
a k snění o štěstí své zavřít oko,
o štěstí, které mocnější než osud.
34
I já kdys příliš věřil ve svůj osud,
a nemoh’ pochopit jsem touhu k žití,
než ze tmy procitlo mé slabé oko,
by vzhlédlo k velikému slunci lásky,
než první svit šel bludu mého mrakem,
jak šelest křídel a jak viol dech.
Juž hřmí. To starých titanů je dech,
jichž odboj poutem zkrušil mocný osud,
jichž slávy lesk skryl zapomnění mrakem,
a nevzkřísí víc ku novému žití.
Tak zhynuli jak vše, co nemá lásky,
kam světlé nepohlédlo její oko.
V ten živlů spor já upírám své oko,
a z temné noci silný vane dech
zas nové moci, nové kouzlo lásky.
Je vděčně beru, jak mi dal je osud,
když pousmál se v posled v moje žití,
a novým hvězdám zazářit dal mrakem.
Ať osud kol nás pluje těžkým mrakem,
ať žití dá nám poznat štěstí dech,
chci věčně zřít v Tvé oko plné lásky.
35