VEČER.

Vladimír Frída

VEČER.
Já vzpomínám, jak šli jsme doubravou, jak bílé nebe prosvítalo tmou a stínů hra zas rudou záplavou. A tehda šla jsi tiše tak, jen křovinou se občas mihl pták. Náš tehda náhodou se setkal zrak. Poslední reflex slunce pad’ Ti v líc. Já k sobě děl: „Ať nevzejde juž víc, mně svítí záře Tvojich zřítelnic.“ 31./V.1905.
23