Herodias.
(Františku Soldánovi.)
Vstal z růží den a ona vstala s lůžka.
Byl svátek lidu. Bílé ruky vzmachem
hodila nazad černý ručej vlasů,
jenž vodopádem rozestlal se šijí
a brvou víček hledla vyjeveně
v cedrové sloupy, kde si hrálo slunko.
Cos divného jí proletnulo myslí.
Opřela ruku v pelesť svého lůžka,
kde Libanon a zlaté žíly Tauru
se objímaly vzácným ornamentemornamentem,
a vzpomínala. Lehké ňader pouto
svezlo se vlnou mimo její vůli
a chvějící se pavučina zlata
mihla se prsem, jak ji propustila
okenní clona z řídkých mušelínů.
Dnes prvně stín ten duší se jí mihnul,
stín čehosi, co nepoznala ještě
a co jí lehce pozachvělo ňádrem.
A myslila: Tak seděla i včera
a v její klíně láskou zpit a vínem
spočíval On. Král. Měl tak bledé skráně
18
a v jeho černém vlnícím se vlasu
nalezla první, jenž se zachvěl stříbrem.
Byl bled ten král a jeho hruď se třásla,
že sklesla hlava, na niž břímě státu
svezlo se kvádrem. Clona její ňader
i včera spadlaspadla, jak se prst jí dotek’dotek’,
a odestlala mocnářově hlavě
měkkounké lůžko. Šeptal v polosnění,
zkolébán láskou, přetížený péčí
a mluvil divně. Ona cosi šeptla,
pak v jeho vášni zachvěla se lehce
jak třtina řeky, na niž motýl sletísletí,
a vydechla mu jakous divnou prosbu.
Co žádala? – Ah, ano! Hlavu Světce!
To toho, který železnými slovy
a výmluvností, kterou kněz jen vládne,
chtěl odvésti ji s vyšlapané stezky.
Slul Jan a „Mistře“ oslovoval Krista.
A král se zachvěl. Mlčky políbil jiji,
jak činil vždy, kdy rozptýlit chtěl smuteksmutek,
a mlčel dlouho. Ona přivinula
své bílé tělo k jeho mužným plecím
a znovu rtem se pozachvěla prosba
a rozpila se bledou jeho tváří
ve dlouhém polibku, jenž chtivě dráždil.
Tu odolal a kývnul zvolna hlavou,
však černá brva zadržela slzu.
Pak ještě chvíli chvěl se v její klíně
a odešel, by učinit moh’ rozkaz.
To bylo večer. Dlouhé stíny kladly
se v její komnatu, kde byli oba.
Pak dlouho spala, ponořena do snů...
19
Teď cítila již, jaké jsou to stínystíny,
a maně hledla v lesklou plochu štítu.
O, hrůzo, hrůzo! První vráska v tváři,
již sen jí vyryl v uplynulé noci.
Jak sťatý cedr zachvěla se bolem.
Teď vešel král. Měl tváře ještě bledší
a tvrdý pohled. Za ním nesli hlavu
tak zsinalou a potřísněnou krví,
že vzkřiknula a lehce poblednula.
– Zde dar můj, vezmi! Láska zmohla muže,
však nemohl muž překonati lásku –
děl tvrdě král a odcházelodcházel, jak přišel.
A Herodias, pohlednula v hlavu,
v to velké Světce otevřené oko,
jež hledělo tak příšerně a smutně –
a četla v něm ta přesvědčivá slova,
ta plná síly, jež k ní mluvil, živ jsa,
a byla náhle přemožena děsem.
l zalkala jak jaru zvyklé ptáče,
prvního posla Jeseně když shledloshledlo,
a zabořila hlavu do podušek.
To první pláč byl, kterým zaplakala,
zlomena silou mrtvých očí Světce.
ŽÁROVICE, DUBEN 1895.
20