Soucit.
...A jeho oběť, ta velká, tichá obětoběť Boha pohla světy v základech a sblížila lidstvo. F. MISTRAL.
I.
To dávno bylo. Bouře staletí se dravým věkům zahrabaly v kštice a v jejich lůně novým život daly – co v daleku kdes mořím v bouřném srdci spal ostrůvek a na něm lidí dvé. Byl maličký a byl jen pro dvé duší, pln nádhery a pln k nim lásky byl. Plul v okeanech, jež se v jedno spnulyspnuly, a nad ním nebe modrý baldachýn stříbrně protkán stan mu skytal nocí a širé listy bujných křů a palem v své stíny zvaly obyvatel dvé, když zlatý šlář se rozepršel jisker a po obloze na hořícím voze 11 se rozjel slunka skvělý Majestát. Byl ráj to zemský, kde jen láska žila, byl Eden to a v něm dvé bytostí. Ti žili spolu, neznajíce žitížití, a mřeli láskou, nevědouce o níní, a byli volni jak ti kolibříci, co houpali se na kolébkách palempalem, a byli čisti bez poznání toho jak liljí květy, jež se sněhem třásly a v jejichž lůžko bělostné a čisté šly mušky spát a modrých křídel roje. A byli krásní jak terč kopretin a jejich oči nepoznaly krásy a byli cnostní jako vodní růže, jež cloní ňádro, než jde spátspát, a jako zvonky sněžné anemonky, když ukryjou se keřům ve úponky, jak přijde večer – – – Byli věčně mladí, ba všecko kolem věčným vřelo mládím: ty květy palem i to ovoce, ty toulce kvítí i ti motýlové a hrdličky a roje kolibříků... A svěží tráva pořád mladou byla a kůra stromů nepukala léty, i z oné skály, jež tam k východu se obrem tměla, která každým ránem svou hrudí kryla vzcházející slunko a odrážela paprsk všetečný: i z oné skály oddýchalo mládí a vlny moře, jež v ni narážely, svou stále pěly mladistvou si píseň 12 a velké slunko každým ránem nové se nořilo... A oni byli krásní, a šťastní, dobří, neznajíce zla, ni bolu vášně ani žárlivosti. Jim život snem a snění bylo žitím, v než jako rosa po kapkách se lila mladistvá láska. Jeho jméno: Muž – a její: Žena. Takto žili dlouho... II.
Kdys odešel Muž do palmových hájů, kde voněl květ a kynuly mu plody a ručej vody v měsíci se třásl, co Žena jata krásou motýla, od jedněch květů k jiným honila se, chtíc chytit jej. Byl večer. Silná vůně kadidla stromů, které vyplakaly, voněla vzduchem. Motýl pohrával si a ploval ve hře, used’, zase vzlétl, kdy bílá ruka lapiti ho chtěla, a laškoval a batolil se v trávě a vůni ssál a zase vzlétl výš. A Žena stále v smíchu spěla za ním a v síť svých vlasů spoutat jeho krásu se snažila. A motýl znovu klesl a vzlétl zas a dál se smíchem nesl, kde Titánem se černá tměla skála. Tam znaven hrou a zpojen rozkoší usedl Ženě na růžové rety a ssál tu rozkoš – – – 13 Měsíc lesk’ se ve hře a jeho perly jiskřily se šerem a vzduch se vlnil vůní kadidlovoukadidlovou, jak rozvíval jej kolibříků let ... – – – – – – – – A Žena byla opojena štěstím. Co pocítila, to jí novým bylo, jakousi touhu vyplakat to štěstí, jež tížilo ji, přeplnilo nitro, alespoň svěřit někomu se chtěla, (ne umřít v něm, neb neznala, co Smrť je –) a měsíc dalek, motýl útlý byl a Muž byl v hájích, kde se ručej třásl... I klesla v touze na kolena Žena a objímala obrovitou skálu a perly slzí válely se tváří a velká radosť proudila se z nitra, co žalovala svoje štěstí skále... – – – – – – – – III.
Muž navracel se z hájů palmových, kde voněl květ a ručej vod se třásl. Plod jakýs velký v dar přinášel Ženě. Nes’ v dlani jej a tiše oklikou se blížil k místu, kde své lůžko měli uvité z kvítí, chtěje překvapit ji. Jak stín se blížil – nahléd’ houštím růží – však lůžko prázdné – nebylo tam Ženy – Stín čehosi se mihnul jeho duší, však jenom vánek, který mizí hned 14 a který chvilkou rozkolébá keře, by ihned jiným vhoupnul do kadeře, však někdy též, by zvěstí bouře byl. Muž obešel a maně v keře hlédal a maně šeptal sladké jméno: Ženo... A hledal zas a vánek ten se zvedal, pak volal již to velké jméno: Ženo...! A ozvěnou již vítr ňádrem bouřil, když čímsi jat, co nazvat nemoh’ jménem, prolézal houštím: Ženo! Ženo!! Ženo!!! – – – – – – – – – Tam k východu, co zvedala se skála, zaléhal pláč. A Muž se v nitru otřás’, když stanul před ní, kterak v objímání líbala skálu v slzách svého štěstí. Vzdor nepoznaný otřás’ jeho ňádrem a Žárlivosti první vtisk’ se osten do jeho duše, která bouří vstala, že praštil plodem, až se rozlítnul po černé skále, jež mu kradla Ženu. – – – – – – – – Jak bohyně tu stála před ním ona. Zrak zarosený upírala na nějněj, jak bouří klesá, jak je zdrcen, zlomen a bez výčitky tich’ jak odchází – – – – – – – – – – Pak znovu klesla na kolena Žena, zdrcena touhou žalovat svůj Smutek, ten velký Smutek, jenž jí ňádro rval, 15 mlčící skále, kterou vlny draly, neb měsíc skryl se, motýl odletěl a Muž – ten zašel – zašel v dálku, v dálku – IV.
Věk prchnul jeden. Změnilo se mnoho. Zas ostrov kvet’, však uvadal v své krásekráse, a ptáci pěli, by zas umlknuliumlknuli, a vlnou moře někdy bouř se snesla a vše již stárlo, země, strom i ptáci a Muž a Žena sestárnuli velmi. Jich tváře byly hlubých plny vrásek a četné jíní protkávalo vlas a v jejich duších plno nedůvěry: On k Ženě měl a ona k Muži zas. Tak zřeli někdy k oné černé skále a o ní oba promluvit se báli a mlčky oba hleděli vstříc Smrti (již znali ji, neb všecko mřelo kolem) a nemohli se zhostit nedůvěry. * Kdys byla noc, tak černá, tmavá noc a bouře chvílí rušila je v spánku... Pak vzplanul den a oba vstali s lůžka a každý jinam chystal se jít honbou, když zvykem hledli v stranu černé skály. Děs úžasu jim pozaplanul tváří: Té černé skály nebylo tam více! 16 Na její místech rozlilo se moře, tak třpytné zas a mladé zas a krásné. To oběť byla, kterou černá skála přinesla jejich důvěře a lásce. A velký Soucit rozvířil jim ňádro, to zpráhlé ňádro velkou, dlouhou mukou a jeden Soucit naplnil je oba – a tím je sblížil – – – Upadli si v náruč a byli zase jedna duše čistá a duše velká, jedna byli Láska a jedna Svornosť, která plodí činy... A byl Muž otcem, Žena mátí lidstva. PRAHA, ČERVENEC 1895.
17

Herodias. (Františku Soldánovi.)
Vstal z růží den a ona vstala s lůžka. Byl svátek lidu. Bílé ruky vzmachem hodila nazad černý ručej vlasů, jenž vodopádem rozestlal se šijí a brvou víček hledla vyjeveně v cedrové sloupy, kde si hrálo slunko. Cos divného jí proletnulo myslí. Opřela ruku v pelesť svého lůžka, kde Libanon a zlaté žíly Tauru se objímaly vzácným ornamentemornamentem, a vzpomínala. Lehké ňader pouto svezlo se vlnou mimo její vůli a chvějící se pavučina zlata mihla se prsem, jak ji propustila okenní clona z řídkých mušelínů. Dnes prvně stín ten duší se jí mihnul, stín čehosi, co nepoznala ještě a co jí lehce pozachvělo ňádrem. A myslila: Tak seděla i včera a v její klíně láskou zpit a vínem spočíval On. Král. Měl tak bledé skráně 18 a v jeho černém vlnícím se vlasu nalezla první, jenž se zachvěl stříbrem. Byl bled ten král a jeho hruď se třásla, že sklesla hlava, na niž břímě státu svezlo se kvádrem. Clona její ňader i včera spadlaspadla, jak se prst jí dotek’dotek’, a odestlala mocnářově hlavě měkkounké lůžko. Šeptal v polosnění, zkolébán láskou, přetížený péčí a mluvil divně. Ona cosi šeptla, pak v jeho vášni zachvěla se lehce jak třtina řeky, na niž motýl sletísletí, a vydechla mu jakous divnou prosbu. Co žádala? – Ah, ano! Hlavu Světce! To toho, který železnými slovy a výmluvností, kterou kněz jen vládne, chtěl odvésti ji s vyšlapané stezky. Slul Jan a „Mistře“ oslovoval Krista. A král se zachvěl. Mlčky políbil jiji, jak činil vždy, kdy rozptýlit chtěl smuteksmutek, a mlčel dlouho. Ona přivinula své bílé tělo k jeho mužným plecím a znovu rtem se pozachvěla prosba a rozpila se bledou jeho tváří ve dlouhém polibku, jenž chtivě dráždil. Tu odolal a kývnul zvolna hlavou, však černá brva zadržela slzu. Pak ještě chvíli chvěl se v její klíně a odešel, by učinit moh’ rozkaz. To bylo večer. Dlouhé stíny kladly se v její komnatu, kde byli oba. Pak dlouho spala, ponořena do snů... 19 Teď cítila již, jaké jsou to stínystíny, a maně hledla v lesklou plochu štítu. O, hrůzo, hrůzo! První vráska v tváři, již sen jí vyryl v uplynulé noci. Jak sťatý cedr zachvěla se bolem. Teď vešel král. Měl tváře ještě bledší a tvrdý pohled. Za ním nesli hlavu tak zsinalou a potřísněnou krví, že vzkřiknula a lehce poblednula. – Zde dar můj, vezmi! Láska zmohla muže, však nemohl muž překonati lásku – děl tvrdě král a odcházelodcházel, jak přišel. A Herodias, pohlednula v hlavu, v to velké Světce otevřené oko, jež hledělo tak příšerně a smutně – a četla v něm ta přesvědčivá slova, ta plná síly, jež k ní mluvil, živ jsa, a byla náhle přemožena děsem. l zalkala jak jaru zvyklé ptáče, prvního posla Jeseně když shledloshledlo, a zabořila hlavu do podušek. To první pláč byl, kterým zaplakala, zlomena silou mrtvých očí Světce. ŽÁROVICE, DUBEN 1895.
20

Smrt Rafaellova. (6. dubna 1520.)
Plál posledním již ohněm Aventin. Hle, slunka paprsky, jež hasnulo, své zlato dštily v okna paláců a v střechy domů, chrámů zlacených, jichž nepřehledné rostly směsice dál v strany všecky, kam se nesl zrak. A v záplavě té bujně, nezkrotně se v azur pnuly věže nádherné jak zlaté trůny dávných Neronů, jak chtěly by se v báň až vyšinout a žhavé slunko strhnout na sebe své bujné krásy v hrdém vědomí. Nad Věčným Městem ve hře koketní se utkal paprsk s rudým paprskem a plál a smál se v zlata zátopě a milliardou chvěl se polibků na družných vlnkách moře klidného, kam pršel v jisker zářném lijavci a splynul v líné vlnky Tibery, kde líbal se a honil s rybkami 21 a mladým dívkám stlal se do vlasů, jež pěly písně v lehkých gondolíchgondolích, a proháněl se s nimi hladinou. Pak vyhoupnul se lehce v paláce, v jich lesklá okna, štíty zlacené, a hořel jako řady věčných lamp, když vzplanou na oltáři nebeském; pak přesmyknul se v sterá návrší a v zahrad klíny, kde květ zaváněl. Pak skočil v krásný Monte Pincio, zkad planou k nebi keře růžové, jal svojí září hrdý Aventin, jenž k báni ční a koupá v azuru své zlaté střechy, pak se rozletěl na tisíc jisker v zářný diadem, jenž utkvěl v zlatých chrámů kupolích, zkad naposled se ještě zadíval v to krásné město, v jeho ulice a v posled zaplál domů střechami. A zlatá koule slunka ztopila se za moře kdes v bájnou světů říš, v krvavé lůžko, jež si ustlala ze samých růží, a kde na stráži se rděli obři v hávech nachových... A dlouhé stíny v zmatku prchaly pryč od vln moře v strany opačné a dál a dál, kam oko nesáhlo, a zapadly kdes v moře Apennin... Tak obr klesal v růžový svůj hrob. A v jeho skon, v ten jisker vodopád, jenž s kupolí se kácel na střechy 22 a v zlatých kapkách rděl se, jiskřil, plál, jak žhavé zlato by tam někdo lil a zlatým kyjem rázem rozstříknul v tu stínů hru a zápas paprsků zřel zaroseným okem genius... * V nádherném lůžku v kruhu hodnostů a kněží Říma, v žáků směsici, z jichž očí zřela bolest bezměrná, dlel Rafaello Santi d’Urbino. Smrt na čelo mu tiskla pečeť svou. Dnů několik již stenal v horečce, jež vracela se novým záchvatem, že mladé tělo tříšťkou bylo již, jen slabou třtinou v proudech Tibery – však duch, ten kolos, posud velkým byl a posud mával hromnou perutí jak hrdý orel, jenž je v zajetí. A jeho zrak, v němž dosud plápolal jinošský záchvěj, s bolem tragickým se pásl v moři zlatých jiskérek a zahleděl se v nerovný jich boj s vítězným stínem, v jejich pád a skon. Pak vzhlédl k báni, jež se temnila jak černý příkrov skleslý na rakev, kam položeno tělo mrtvoly –; a z jeho oka slza vytryskla, ta poslední, až ze dna duše as, v níž genius se celý obrážel – a ret mu šeptal: „Tedy – naposled –!“ 23 Vzdech vyrval se mu z útrob sevřených a mroucí oko mrtvě zíralo kams v nekonečno, duch se rozlétal snad Italií silou poslední. Tam jeho děl se stkvěly pomníky, ty monumenty, jež kdy smrtelník si božskou prací v azur vytýčil; jich řadou létal, která rostla mu a šířila se strany na obě, že nestačily mocné perutě teď od začátku v konec zasáhnout. Jen mroucím zrakem zřel z ní vyrůstat ty pyramidy ducha lidského, z nichž Vatikán se klenul nejvýše. Zřel Pandolfini v smavé Florenci, kde ve náručí krásné Madonny tvář něhyplná děcka tulí se, zašuměl v klenbách Villy Farnesi a rozpjal peruť v kapli Sixtinské a Vatikánu hrdých prostorách. Spěl řadou stanzí v slunné loggie, jichž stropy mluví bible dramatem, kde znovu žije císař Konstantin. A v mnohé zalet’ chrámy, paláce, kde září velké oko Madonny, neb Cecilie svatá v extasi kde volá k nebi vroucí modlitbu, neb křížovou kde cestou kráčí Pán. A v posled sletěl v dílo poslední, když žáci strhli těsnou záclonu. Zřel v ustrašené tváře křesťanů 24 a v apoštolů zraky planoucí na zářný, stkvoucí Pána obličej, na hoře Tábor jak se proměnil... Pak sklenné oko k temné obloze se připnulo, kde první hvězdička se jasně leskla v prázdném koberci – však Rafaello smrt z ní viděl plát a rtové šepotali: „Naposled – –“ Již v krásné nebe přibývalo hvězd jak včelek v louku, květ když zavoní, až zaplanulo ohněm plamenů. A v jejich středu rděl se Orion jak zlatý kříž v oltáři oblohy. Tu Rafaello zvednuv k němu zrak, zrak ztrhaný a vzňatý bolestí, hnul bledým retem v tichém šepotu: „Tam – vizte, přátelé – tam nahoře – ten rudý kříž – toť maják zářný můj – a vizte v něm dva bílé holoubky – jak líbají se v křídel objetí – a letí níž – pro mého ducha jdou – a zas jsou níž – již brzy budou tu – dva holoubci – v nich celý život můj – Toť láska – k umění – ten jeden z nich – ten větší, bělší – a ten druhý je má Fornarina – již jsem miloval – a jejíž tvář jsem vdechl Madonně, té nejkrásnější – v Kapli Sixtinské – s tím velkým okem – plným zbožnosti –. Již slyším je – již jsou mi na blízku – jak usmívá se moje Madonna – 25 a vzpíná náruč – jako k děťátku – Tam usednem si – v zlatý Orion – – tam budu snít a na Madonnu zřít – a žít jen lásce – k ní a – k Umění – –“ – – – – – – – – – – – – – A lehký vánek – let snad holoubků – se zhoupnul v lůžko, v kadeř mistrovumistrovu, a ve svých vlnkách odnes’ vzdechnutí, jež vyrvalo se z hrudi naposled... – – – – – – – – – – – Když pak se prelát z okna naklonil, tu zdálo se mu, jak dva holoubci – tak bílí, lesklí jak dvě hvězdičky, se nesli tiše k světel zátopě a sedli tam, kde rděl se Orion, jenž rázem vzplanul velkým plamenem. Tak do hvězd ustlal hrob svůj genius. ŽÁROVICE, ZÁŘÍ 1894.
26

Sochař. (Rud. Jeronýmu Wolfovi.)
Stojí tu hotov práci započít. Však jako sfinga stojí nehybně, v levici dláto, v pravé kladivo a zírá před se ztopen v myšlenky na šedý balvan hrubý, nerovný, tak šklebící se, plný dutin, hranhran, jak vyrvali ho skály útrobám přes odpor všecek. Hus a Jeroným! V tu mrtvou hmotu život vdechnout má, v to mrtvé srdce skály ztrnulé vlít živá srdce velká, obrovská, jež celý národ sepnout dovedla svým nehasnoucím lásky plamenem, má Víře, Lásce vztyčit ideál, ukázat světu symbol pevnosti, má němé skále jazyk rozvázat, by promluvila činů dramatem a zahřímala troubou anděla 27 v ty davy spáčů v brokát zhalených a v těžké látky zlatem protkané, jež každý plápol srdce udusí a každou prosbu k Bohu strhnou zpět. Má docílit, by kámen promluvil, jak kněz jen v hávu všedním, prostičkém, však s drahou řečí rodnou na retu můž’ větší divy skutků vykonat, než divným slovem v zlata záplavě, jen srdce je-li plno zbožnosti a čisté lásky... Hus a Jeroným! A sochař vzhlédl v němé extasi v azurnou klenbu k trůnu Velkněze a vzúpěl hlasem plným důvěry: Ty, Pane, který hájíš Nevinnu a bílou liljí věnčíš Čistotu a vyznavače Pravdy korunou Své dobroty a lásky oblažíš –: Ty veď mé dláto, veď mou pravici, ať život vkouzlím v tahy kamenné těch Mučenníků svatých za pravdu, by hanu vmetli těm dnes do tváří, již kdysi jim v tvář hanu metali, by jejich v nebe zbožně vzpjatý zor jim ukázal, že v duších „kacířů“ víc plálo k Bohu čisté zbožnosti, než v klopících se zracích pokrytců, sršících hřích i v místě svěceném. Ty, sil mne, Pane, v práci přetěžké 28 a vlej mi pružnosť v páži ztrnulou, ať vzplane aspoň odlesk činů těch, jichž duší byli Hus a Jeroným a za něž svět je vydal plamenům... A sochař vznesl výše kladivo. PRAHA, ŘÍJEN 1894.
29

Andělské intermezzo.
O, mon Dieu, vous m’avez blessé d’amour et la blessure est encore vibrante – – PAUL VERLAINE (Sagesse).
Svit Luny nebem táh’, báň jiskřila se světly – dva zjevy nadzemské se ve svém letu střetly. Ten prvý k jihu spěl, ten druhý ku severu, ten první zlatý měl a druhý tmavý vlas, zrak toho prvního lkal tichým pláčem v šeru a v oku druhého se pablesk síly třás’. V snu kráčel Luny terč a velké hvězdy plály – dva čistí andělé tak proti sobě stáli. „Kam spěješ?“ tmavý děl a v bázni čelo sklonil. „„V noc...““ děl, jenž zlatý vlas a v oku smutek měl. A měsíc zaslechlzaslechl, jak pláč mu v hrdle zvonilzvonil, a v mráček ukryl sese, jak soucitem se chvěl. 30 „Proč pláčeš, bratře můj? Tak krásný jsi a milý...!“ „„Mé touhy a mé sny se s žitím znesvářily.““ „Ó, rci mi, vypravuj... Tvůj smutek úctou jímá – –“ „„Tvůj zjev zas důvěrou – –““ A jeho krásný vlas jak zlatý ohon hvězd se vznášel mezi nima, že měsíc v údivu zas v modrou klenbu vploval, když první z andělů svůj smutek vypravoval: „„Mou matkou Příroda, mým otcem její Hlas – na přání těchto dvou mne jarní vánek zplodil. Mou dětskou kolébkou byl úval lesních strání a do ní Sudičky mně čisté lásky podíl co dárek vložily; já poesie zbraní vždy měl jsem bojovat, kdy s životem se utkám. Jak sen táh’ život můj. Já čelil jeho půtkám a snil jsem v kolébce, jíž houpal bouře děs, mne ze sna nezbudilnezbudil, ať lkal či smál se les a ať má kolébka se zmítala či stála. Tak život táh’ mi v snu a ústka se jen smála. Tu kdysi vzletl jsem a prostorem se nes’. To bylo půlnocí. Vlas můj se třpytil zlatem jak v slunci pšenky klas na poli nepožatém, že lidstvo volalo: To kometa tam letí! A zevšad žasnul hlas ať mužů, žen či dětí: „Hle, kometa to letí!“ Tu náhle neslyšán kýs anděl neznámý v mou peruť vložil křídlo. 31 Ó, jak jsem užasnul! Háv jeho zlatem tkán se vlnil prostorem a v oku lásky zřídlo se chvělo studánkou. Jak mluvil tenkrát sladce! Mně bylo v chvíli té jak děcku ve pohádce, kdy v oku děs mu plá, však v duši touha roste. A plamen touhy té již ve mně nepohas’. Pak často přiletal – Já vždycky v říze prosté s jedinkou ozdobou, jíž byl můj zlatý vlas, jsem bloudil vesmírem. On skvěl se ve hedbávu a mlčky pohlížel jen v moji zlatou hlavu, až kdysi šeptem děl: „Slyš, dítě mojí touhy! To zlato vlasů tvých jen s kmentem mojí řízy můž ve souhlasu být – u tebe vděk ten mizí – o, dej mi ten svůj vlas...“ A jeho pohled dlouhý mi utkvěl na plecích, kde těžký vlas se proudil jak zlata vodopád. Já tvář jsem v řízu skryl, však cítil jeho hled, jímž vlas můj na mně loudilloudil, a potom tichounce jsem k němu promluvil: „Slyš, bratře, slova má a odpusť mojí řeči. Tvé přání velkým jest – je nevěnčil by zdar – Nad tuto chloubu svou já nemám v světě větší, nebť vlas ten Bůh mi dal – toť jeho Lásky dar – Jím stírám slzy své, když rve mne zloba něčí a když v mé útrobě se zachví rány žár, tu dar ten lékem mi, jenž bolesť povyléčí – – Tys dobrý, bratře můj -– vím, ty mně uvěříš – – –?“ Tak měkce mluvil jsem a s prosbou v bledé skráni – však druh můj mizel již a slétal níž a níž 32 a na mé povzdechy se neohlednul již, až zapad’ v černou noc, kam neznám cesty ani...““ – – – – – – – – – – – – – – – – Tu anděl umlknul. A oba v zadumání na měsíc hledělihleděli, jak v obláčky se sklání. „A teď ty hledáš jej, jsa zladěn v lásky sloku?“ děl tmavý z andělů a soucit hrál mu v oku. „„Teď bloudím vesmírem, můj cíl je větry zmítán –““ „Můj obdiv za to měj – tys velký, ty jsi Titán! Vím, schránka duše tvé je láskou přeplněna a citem Důvěry. Oč, sázím se – tys Žena!? Jen Ženě dáno pět, když hučí bouře žití a kolem hlavy když vře moře vlnobití – Muž – ten by podlehnul – – O, doznej – že jsi Žena?!“ „„Jsem – –““ „Nuže, odpusť mi, když k prosbě sepnu dlaň: Bůh v svět mne posílá, bych símě lásky naň ze svého srdce sil – že dosud málo jí tam – však teď jsem užasnulužasnul, jak srdce to je chudé – A proto – dovolíš...? – svou družku v tobě vítám – O, rci, že chtěla bys – tak dobře nám tam bude – Vždyť vím, žes’ Krásy číš a že jsi Lásky studna...“ „„Ne, odpusť, nemohu – – má dráha bude bludná, já budu hledat Jej – a svého žití u dna, Ho jménem zavolám – Mu usnu ve objetí...““ 33 Pak tiše vzlétla výš a muži, ženy, děti zas žasli myslíce, že kometa to letí. Jen anděl volal k níní, jak plula ozářena: „Teď vidím, že jsi Žena!“ ŽÁROVICE, LEDEN 1895.
34

Chci bojovat!
Chci v boj a zkřížit zbraň, ať zkusím sílu svoji, vzlet, výši myšlenek, jichž tlum se lebkou rojí, chci štít svůj nastavit a s Osudem se rvát, ať třeba ztržen v prach pak bolem budu lkát – chci přece bojovat! Chci znát, zda obří je či pouze trpasličí, ať hřímá bratří zášť, ať vzteká se a syčí, chci s mečem zkříženým se vedrat v jejich řad a sroubí-li mi val, chci útokem naň hnát a vážně bojovat! Ať šílí nepřítel, ať zlořečí a reptá, ať silným úderem mou šíji ve prach zdeptá, chci znovu z prachu vstát a o krok dál se brát – vždyť ten jen může žít a vítězem se stát, kdo umí bojovat! PRAHA, BŘEZEN 1895.
37

U okna.
Noc líbala mne rozehřátým dechem a ovívala horké moje čelo, noc, pozdní noc. Byl březen. Ze tmy čnělo zamžené město, jehož temným echem šumělo prázdno náměstí a ulic a snilo temno, do koutů se tulíc, a oddýchaly rozbořené valy a spěly vzdechy, které umíraly a jimiž kdosi volal o pomoc. Sám s těžkou lebkou, tich a bez myšlenky u okna dlel jsem, hledě v černou noc jak nad tím lidstva umlčeným ruchem, jež nudou mře či v nadšení dlí svatém, nad komnatami s hedvábem a zlatem i nad sklepy, kde zmírá plísně puchem hladový žebrák v cáry zahalen; nad různou láskou: k Bohu, ženě, břichu, nad tím, jenž cnosti každý světí denden, i nad těmi, již holdují jen hříchu, nad kastou chudých, boháčů a kněží nesla se tma jak velké moře vin. 38 Březnová noc. Vzduch měkký, vlahý, svěží. A v nitro mé se vtíral temný stín tak velký jako bledá závisť lidí a černý jako věčná jejich zášť. I zírám ven, kde oko tmu jen vidí, ten milosrdný jejich hříchů plášť a stín ten roste jako lidstva hněvy a černá v nitru jako pomsta jich. Zkad přichází? Má duše o tom neví. l naslouchám, však vůkol vzduch je tich. A přece tma se rozlévá v mém ňádru a tíží mne – jak stíny těžkých kvádrů Dantova Pekla. Venku taje sníh... Tich přemýšlím – však nepřicházím k jádru... PRAHA, BŘEZEN 1895.
39

Přirovnání.
I.
Jeť srdce naše jako velká lýra: kam dotkneš se jí, tam se rozezvučí a s jedním tonem akkord jiných pučí, ten slastí zniká, onen bolem zmírá. Je jako věčná hudba Všehomíra: když nezní vánkem, děsnou bouří hučí, když neplá srdce ženy ve náručí, lká, sténá, hyne v ostrém drápu štíra. Je třeba umělce, by hrál jím lehce a Tartiniho kouzlil sonettiny – jinému vříská, kvičí, řve a řehce. A každý můž’ mu hlednout ve hlubiny – umí, kdo chtěl by, neumí, kdo nechce. Na jedné struně hrával Paganini! PRAHA, ČERVEN 1895.
40 II.
Noha moje šinula se opuštěným, temným lesem, spěla mechem, spěla listím, spěla odkvetlým již vřesem – aj, tu v pozapadlé chvoji smutná skála v starém kroji jako eremita stojí, kyne ostrým tesem. Nikde kvítku, nikde tvora, všude černý, ostrý kámen po staletí odsouzený do objetí věčna ramen. Ale slyš! Ta hudba snivá! Slyšíš ji, jak skála zpívá ve svém ňádru, odkudž splývá jasné vody pramen? O, mé srdce! Tys ten granit! Jak to mnohý sotva tuší, že tvá schránka mlčenlivá rychlým tempem často buší; v citech, které láska vysní, v slastech, kde se bol vždy tísní, jak to sténá smutnou písní, srdce, v tvojí duši! PRAHA, KVĚTEN 1894.
41

Cestou k rodnému kraji. (Své drahé matce.)
Jak dávné jezírko, v němž věky utonuly a v lesů řetězy a černých skal se spnulyspnuly, se na mne usmíváš a zlatým slunkem hráš a jako na pozdrav mi kyneš, kraji náš, ty ze zlata a z žuly. Kyneš mi stále blíž – zřím těžkou hradbu lesů, zřím slunné mýtiny, kde v měkkém, vonném vřesu jsem šťasten usedal, bol neznaje ni žal – teď z dálky trud a boj, jejž svět mi v úděl dal, v tvé těžké skálu nesu. Chci se ho zbavit tam a vzlétnout jako ptáče, chci, by se usmála ta duše, která pláče, chci v srdce vdýchat lék z tvých bříz a pomněnek a šťasten být jak drozd, jenž družce lásku řek’ a s písní v hrudi skáče. Chci duši napojit v tvých křů a stromů míze, chci v taj se ponořit a v minulosti příze, 42 chci sobě drahých míst za listem zvracet list a v zámku před sebou i v jeho skalách číst jak v otevřené knize. – – – – – – – – – – Ty dávné jezírko, v němž věky utonuly a v domky, skály, les a v údolí se spnuly, snad zas mne uhostíš v těch skal a Iesů tiš, vždyť vím, žes dosud tím, jak poznal jsem tě již – ty ze zlata a z žuly. MORAVA, BŘEZEN 1895.
43

V seně.
Vzduch vůní omdléval – to bylo po poledni – a v těžké únavě se kladl na mé čelo, když trudnou myšlenkou se hlouběji den ke dni jak v smrti předtuše níž k hrudi uklánělo. To bylo v máji kdys. Rok uprchl již dlouhý. Já v seně zahrabán jsem duši hřížil ve sny; v ní naděj klíčila a tisíceré touhy, jež Mládí přináší a vůně nové Vesny. Z té vůně duše klid a tělo unavení jak z číše dýchalo – snů tichých mizel zápal, až v sled jsem vzpomínal, co bývalo, co nenínení, a jako ze sna jsem jen lidský život chápal a dál jen naslouchal jak hrčí po silnici kýs kočár lehounký, jak hodiny kdes bijí, jak mušky bzučí mi kol rozpálených lící a jak to v seně hrá ve sladké harmonii. ŽÁROVICE, SRPEN 1895.
44

Motiv z rodné vsi.
Z těsného dvorku, kde již hrušky zrají, v zelenou náves obrátil jsem oči: co chvíli kdos jde, tetky štěbetají neb něčí výkřik v myšlenky mi skočí. Před nízkým domkem batolí se děti a smutné husy k rybníčku se ztáčí – a nade mnou, kde nebe neviděti, haluzí zhoup’ se tichý trilek ptačí. A v svěží trávník vběhlo kůzle něčí – kluk Začalů si výskl na zahrádce a mladé kůzle, stanouc pozdálečí, zabeklo náhle tesklivě a krátce. ŽÁROVICE, SRPEN 1895.
45

Vánoční genre.
Kdes tluče půlnoc – hvězdy shora planou, tak tiše svítí... Planou jasným svitem a v srdci lidstva nadějemi zpitém v noc hvězdy planou, hvězdy lásky planou. Po zmrzlém sněhu zvony hučí hranou, tak dumně hučí... Světlým koloritem v noc prší naděj v nitru bolem zrytém, však polem, strání zvony hučí hranou. Jdou závějemi – vlna vlnu stíhá... Jdou závějemi muži, ženy, děti, jdou, v duši radosť – z dálky okna planouplanou. Jak oči vlka, který skrčen číháčíhá, a stromy věsí přetížené sněti a zmrzlým krajem zvony hučí hranou. PRAHA, PROSINEC 1894.
46

Oběť.
U kaskad Nilu, v jehož svaté pěny posvátný Ibis přichází se koupat, v houštině lijan, kalichů a poupat sfinx hrdá čněla – lva půl, půle ženy. Kdos vyrval ryk, však zaleh’ bez ozvěny. Jen lothos počal na vlnkách se houpat a svaté vody počly z břehů stoupat – a hlas ten hučel ve kraj rozvlněný: „Zřím Benny kroužit nad vodami Nilu a, Osiride, tvou zřím svatou skráni jak ssýláš lidem ráj a lásku k dílu – Jsem tvojí kněžkou – lid mne vyštval saní – nuž, blaho jim a mně dej k smrti sílu...“ A stará sfinga sřítila se na ni. PRAHA, BŘEZEN 1894.
47

Vidění. (Karlu Dostálu-Lutinovi.)
– A bylo to jako balvan, hozený v hlubiny...
Mám hrozně hvězdy rád, když na nebi se chvějí! To bylo v noci kdys. Já zbloudil do alejí, kde kaštan Jeseni do vlasů střásal listy, kde hvězdný meteor jí snětí blýsknul místy a nebe v diadém jí stlalo ametysty, by si ji zdobilo, tu bledou nevěstu –; O, jak se zachvěla ve sladkém šelestu, když s hůry sletěl list či blesknul amethyst! To bylo v Jeseni a Luna nebem spěla, své stříbro snášejíc na zpráchnivělá těla stoletých olbřímů. Jak chvěl se dech můj bázní a čekal utajen, že z dálky výkřik zazní, z těch končin bez konce, jimž stíny půdu kradly...! A stále šel jsem v před: pod nohou vlhký, zvadlý list kaštanu se klad’ tak tichounce a jemně, že bylo hádankou, zda dotýkám se země – ba jako pták jsem šel. Pak obklíčil mne háj. 48 Byl pustý, příšerný, jak dechla by tam báj své hrůzy symboly: nahaté staré kmeny jak hnáty leskly se – tak byly oslněny tím stříbrem nervosním, jež na kůře se chvělo! A skála divoká – v tmy zahalené čelo – se skokem vrhla v tůň, kde jezero se třáslo ve hloubce příšerné. Tam každé světlo haslo paprskem zlomeným. Jen hvězdy v temném klíně jak oči bludiček se třásly ve hlubině. V té spoustě skalních těl se kdosi stínem chvěl. To nebyl zraku klam. Jak zmírající lvice se svíjel nad roklí, zrak shaslý, mrtvé líce a paží sesláblou, již slední jiskry síly v přetěžkém zápasu před chvílí opustily, jak ve snu vzdoroval. Na pokřiveném trupu s úsměškem šklebivým jakoby na potupu mu hrozný Obr stál, až v nebe tmy se tyčil a jedním pohybem, ač stín se chvěl a příčil, ho v propasť odkopnul – – – A hvězdy ve hlubině,hlubině tak teskně zachvěly se v temném vody klíně. To bylo Zoufalství... Já dlouho stál jsem něm a hleděl v úžasu do hloubky ve vod lem a potom šíleně jsem prchal do alejí... Bojím se hrozně hvězd, když v hlubinách se chvějí. PRAHA, ÚNOR 1895.
49

Sonet melancholický.
„Ne hříšným odporem, ne s povypnutou skrání, jen v němé pokoře a s prosbou k Hospodinu zlo odvrátit nám lze, jímž ztrestal naši vinu Bůh. Žíní chopte se a pryč se vzdalte zbraní!“ Tak děli proroci, když voje Filistínů se kvapem blížily. Lid bil se v prsa dlaní a v chrámy tlačil se, kde Jehva v pohrdání v ty davy pohlíželpohlížel, jak strou se v prach a hlínu. Ve smutné stíny vrb své harfy pověsili pěvci a básníci a pochýlivše hlavy, v ně popel sypali a pěli žalmy chvílí. A chrámem plížily se kajicníků davy a spěla modlitba, jež vřela, v pláč se mísíc. Pak přišel Filistín a pobil jich pět tisíc. ŽÁROVICE, LEDEN 1894.
50

Sonet antický.
Až v konci háje v chrámu rozvalině, v houštině květů, vonných keřů mlází, zanedbán věky trčel zbytek vázy, mech uchytil se časem v její klíně. V amfory hrdla těsné vypuklině číhali tiše Amoretti nazí na párek milců, kteří ve extasi níž zpíjeli se šťastni v retů víně. A z trosek chrámu vyšli milující – on v řásném hávu, ona v říze bílé – a k váze zašli s uzardělou lící. – Zrak sklopili, by zvedli ho zas čilečile, a mlčky zřeli na ten úklad v snění – a pak si dali první políbení. PRAHA, DUBEN 1894.
51

Sonet závěrečný.
Nemiloval jsem ještě, ale miloval jsem již lásku... Sv. Augustin.
Bůh mluvil ke mně v temnu černých skal: Rci, synu můj, ve svého srdce jádru proč chováš hřích, proč ve svém teplém ňádru zahříváš hada, který ráj ti vzal? O, miluj mne... Jen pohleď na mé ruce, na třtinu, purpur – doznáš, že jsem král, který tě šílen k smrti miloval a v němžto vřela Lásky evoluce... O, miluj mne... A já jsem v bázni děl: Můj Bože, rci, jak mám Tě milovati, já hroudy červ – a Ty jsi Lásky studna. – Rci, svoji lásku jak bych střežit měl, by neumřela Tvého srdce u dna – vždyť já jsem červ a Ty jsi Lásky studna – – Mou Lásku miluj – vážně Kristus děl... PRAHA, PROSINEC 1895.
52

V předtuše nádherného Jitra.
V duši již tuším je. Přijde k nám svěží a milé v závoji kvetoucích růžových par – ve vlasech leknín a na ňadrech lilije bílé, vonící rosou a tušením jar. Přijde k nám s prameny spuštěných vlasů, s ňádrem se vlnícím růžovou vlnou, nebť Panna bude to, mladistvá Princezna Jasu s náručí resedy plnou. Však již Ji tuším teď. V duši mé světlo se plní. Ó, drahá, slyšíš to? Něco jak ztajených modliteb dech? To zvony kostelů nivami krajin se vlní a rosa pohla se na poupatech. Pozor však! Zdá se, že stíny již kráčí! Ve mlhách předzvěstí povzdechly průhledné květy. 55 Víš, co to znamená? To Jitro krajem již kráčí v závoji zkvetlých par, ve vlasech s leknínu květy! Pojď, drahá, tiše pojď... Skrejem se v růžová loubí – (spí každý lísteček, sněhové růže jsou v snách –), UzříšUzříš, jak s paprskem nádherné Jitro se snoubí Přírody ve komnatách. Pojď, drahá, tiše pojď... Sepni své kvetoucí dlaně – Jitro se blíží již – dívej se na Ně – Dívej se, drahá má – modlitbou výskni tvé mystické nitro – v růžovém závoji ve sněhu kalichů chvěje se před námi nádherné Jitro – –! PRAHA, ČERVEN.
56

Evoluce.
Zdrán, poutník zemdlený, vlas lianami spletlý, jsem vyšel z pralesa... Cár togy dolů visel a struny varita se zpřetrhány chvěly... Ó, s bohem, stínů hro a květy pryskyřníků! Na černé obloze stál velký bílý měsíc. Má milko tajemná, jaks velebná a krásná! Loď chrámu Mystiky, kam nepoznán jsem vkročil, tvým světlem nemocným je celá zatopena! Ó, milko nádherná! Můj šat je skropen rosou! Zda smím tě obejmout, když s togy cár mně vlaje? Ten chlad tě nezleká a nahota mých údů? Ó, milko tajemná, jaks velebná a krásná! Tvůj zjev se usmívá a moje srdce pláče – Nuž, s bohem, stínů hro a květy pryskyřníků! PRAHA, ÚNOR.
57

On třtinu nalomenou nezlomil... (Vilému Bitnarovi.) JUL. ZEYER, (Neklan, II. jedn.)
Že ano – cestou šla’s, kol plály bílé květy, ve vůni jabloní jsi cestou kráčela –? Pak, víš, had s korunkou ti blýsknul mezi kvítím, tys po něm sáhnula a on tě uštknul, viď...? Zvon plakal krajinou – Že ano? Slzela jsi – Má duše nebohá, proč jsi se zachvěla? Stín světlý zlekal tě, jenž alejí se vznes’? (Byl měsíc mlhou spjat a ticho spalo v leselese. A tys tak sama šla, tak sama v pološeru...) A Stín ten neznámý, jejž pouze tušila’s, se sklenul před tebou a naplnil tě vůní... Víš, to byl světlý Bůh... On třtiny nezlomil a když se skláněla, On podchytil ji v pádu – Ó, proč jen chvěla se’s, když Stín ten kráčel k tobě...? PRAHA, KVĚTEN.
58

V zahradě věků.
Ah! les premières fleurs, qu’elles sont parfumées! PAUL VERLAINE (Poème saturniens.)
Byla’s oděna rouchem zázračné čistoty Mládí, velebné Nádhery, kterou jsi neznala jménem, v tvém vlasu chvěl se modravý amethyst rosy, hrající v slunku. Pojď... řekla’s tichounce, půjdeme v šedivé zahrady věků, v ony zakleté, do nichž se věšejí mlhy staletí, jich půda sežloutla závějí opadlých listů, chřestících vzpomínkami. Jejich terassy vlní se zástupy nyjících keřů, jichž květy jsou uvadlé čekáním dlouhým a marnýn a v stálé naději, která se lichou vždy jeví, pozvolna opadají. A dlouhé aleje táhnou se zahradou věků, dvě řady bílých sloupů z mramoru věnčí je se stran a jejich prostranstvím ve květu bílých třešní plíží se černé stíny. 59 Však jsou tam i trsy napuklých krvavých růží – toť sny jsou o štěstí, v nichž se tam srdce třásla – pojď, utrhnem každý po jedné růži s trsu a pak si vyměníme... To štěstí přináší, tak prý se blíží srdce – Pak půjdem ještě dál, kde lesknou se staré vody a v tichém rytmu houpají na svých ňádrech lekníny políbení. I ty si utrhnem – budou to první bělostné květy, v jejichž výměně přestanou bíti nám srdce a v jichž vůni staleté zazvoní stará píseň mladičkých duší, stará píseň, mládnoucí každým jarem v polibku prvním... PRAHA, KVĚTEN.
60

Vzpomínka. (Své neznámé milence.)
Ten večer nádherný! (Již nevzpomínám doby, jen vím, že měsíc snil a velké hvězdy plály a zvonů kostela že slévaly se tony v akkordy velebné, jimž vánek peruť skytal, že lesy šuměly a hladina se chvěla a cosi velkého že stálo v duši mé...) To vzpomínám si jen. Já bloudil po jezírku a duch můj k výši spěl, kde velké hvězdy plályplály, a veslo v ruce mé se chvělo lehounce polibky vlažných vln. Já toužil po nich také, po oněch cudných rtech, jež v dlouhém políbení, se touhou rozpíjí při daru velké Lásky, já toužil po srdci, jež objalo by cele ten velký ideál, jemuž se duch můj kořil a jež by chápalo... Já pohrdal jsem tenkráť tou láskou titěrnou, jež prosta velké Víry, jen nízce ukájí a Kráse trůny boří a v blahé extasi jsem k bledé Lůně vzhlížel, k milence neznámé, jež nemocnou se zdála v odrazu tichých vln... 61 A lesy ševelily a v smutném rákosu se tiché zkazky třásly, když ruce měkkounké se kol mé šíje spjaly (já dosud cítím jeje, jak nervosně se chvějí!) a tichá hudba slov když k uchu se mi snesla. To ševel vlnek byl, to ptáčka zatikání, co kdosi zašeptal: „Miláčku, po čem toužíš? Chceš Lásku polapit v síť nádherného těla a Ducha upoutat ve Šlechetnosti háv? Chceš cudnou Oddanost obepjat řízou Krásy? – Ó, milý – miláčku, to mnoho – velmi mnoho...! Zda toho dosáhneš...?“ A měsíc usmíval se (tak nějak podivně – já nezřel ho tak nikdy –) a lesy šeptaly a duch můj tíhnul k výši... Zda toho dosáhnu...? Zda – – –? Usmál jsem se trpce a hnutím střásl jsem ty chvějící se ručky jakoby nervosou... Zda toho dosáhnu?... Zda přece někdy až – či nikdy, nikdy, nikdy...? Hvězd ohně planuly a měsíc ve snu kráčel a lesy šuměly a smutný rákos šeptal a veslo koupalo se v líbajících vlnkách... Jen zvony hučely: Ba, nikdy, nikdy, nikdy... ŽÁROVICE, LEDEN.
62

Blahá píseň. (Sigmundu Bouškovi O. S. B.)
Nos deux coeurs, exhallant leur tendresse paisible, seront deux rossignols qui chantent dans le soir. PAUL VERLAINE (La bonne chanson.)
Náhle v dumný atom mé duše vtrysknula blahá píseň – víš, to, drahá, vsunulas tiše ručku svou do mé dlaně – celý akkord rozkvetlých tonů zavoněl nečekaně bílou vůní májových zahrad, sepjatých květem. Víš, to, drahá, vsunulas tiše ručku svou do mé dlaně a z tvých retů poháru trysknul ohnivý pramen vína –; jak když v loubí smuteční vrby slavíka trilek sletí, tak se snesla do mojí duše ta blahá píseň. Viď, že ano, drahoušku, v naší náladě spaly růže!? Viď, že ano, dřímaly měkce v objetí těžkých vůní!? však my oba, dojati mile dětskostí jejich tváří, vášnivě je líbali na rty, až se nám rozplakaly... A pak ona blažená píseň sletěla v moje nitro – Pamatuješ, jak se nám tenkrát sklenula v duši duha? 63 Víš, to růže slzely v pláči, pršelo v jejich sadu, ale u nás vyhouplo slunko, světlo nás zatopilo. A v tom světle půjdeme alejí bílých květů – rci jen, drahá, budou to květy akátů či snad liljí? Eh – nač hádat v budoucno – jen když zavátím jižních vánků květy v duších zavoní, s nimiž vtryskne tam blahá píseň. PRAHA, KVĚTEN.
64

Již kvete hloh...
Již kvete hloh – má plané (víš to?) kvítky, moc tyčinek a jeden pestík, dítě; však pozor dej! jsou pchavé jeho snítky, jen zlehka shýbej je, ať nezraní tě! Již kvete teď; na mezích, v lese, všude – Ó, pamatuješ, jak nám tenkrát bylo –? A pomyslíš, jak po letech nám bude? Ah, planý hloh! Teď všude je ho bílo! A oprchá! (Hloh planý snadno vadne!) Znáš zvonu hlas, když doznívá, když vyzní? Květ chrysanthem, když z listů září za dne a za noci,noci když po paprsku žízní? Již kvete hloh – – Pojď, dítě, sedneme si – Ten bílý hloh – jak dráždí oko k pláči! Teď plny jsou ho parky, stráně, lesy a jeho bělí černý Smutek kráčí... PRAHA, KVĚTEN.
65

Teď odejdi... (Xav. Dvořákovi.)
Teď odejdi... Teď právě zašel onen rudý měsíc a moje srdce, v přízi dum se věsíc, tichounce zdřímlo... Teď odejdi... Mé srdce nedozví sese – Teď jenom písni svého dechu slouchá – však pozor dej – ať šelest tvého roucha je nezbudí – – Teď odejdi... Je jitro již a v srdce půlnoc klesla – Spí – Tiše jdi – jdi jako povzdech vesla, když zahrá vlnkou... Jdi po špičkách – to spánek nepřeruší – ať srdce mé se neprobudí v touze – – Jdi po špičkách... PRAHA, LEDEN.
66

Ty růže nádherné...
Ano, nádherné byly ty růže! Krvavá srdečka měly a ta srdečka třásla se jemně, chvěla se tiše a žhavě, touhou rozpitých polibků lásky duše těch růží se chvěly a jich drobounké růžové ručky vzpjaly se po mojí hlavě. Ony prosily, ty růže žhavé. Do snů mne zpájely vůní, ony prosily, abych je líbal, abych je horečně rval, abych všecku svou sílu a hloubku, která mi v pohledu trůní, vdechnul do jejich objetí náhlých, v nichž by se zachvěl náš sval. A v jich pohledu zahrály slzy, Smutek v nich cypřiše rozsil, když jsem nechtěl je urvat, těch květů, necítě Smutek jich vonný, (byl jsem tehdy zas vylhaně chladným, vůlí mou třásly se tony, v nichž se Rozmar můj se Srdcem přel a almužnu na citech prosil.)prosil). 67 A já nevzal jich, žhavých těch květů –- – Jak je mi líto těch růží – –! Já jich neurval, nepřižeh’ na rty, zašel jsem žhavý jich květ – Ó, jak zavoněl velký jich Smutek –! dodnes mé srdce se úží, když si vzpomenu nádherných růží rosou a vůní se chvět... ŽÁROVICE, DUBEN.
68

Dotknuti písní národní. (Jindřichu Š. Baarovi.)
Víš ji, duše má? Zářivou pohádku touhy, jak ji po moři houpavý větérek nes’? Měsíc omdléval, večer byl vlažný a dlouhý tak jako dnes. Víš to, duše má? Uhaslé večery snily v moři před námi, uspané písněmi řekřek, a z jejich oddechů vykvétal liljí květ bílý s lekníny upomínek. Bílé labutě v mystickém spřežení člunů v spánku plynuly v mollovém zladění strun tam, kde, duše má, z růžové mlhy až v Lunu tyčil se zlatý tvůj trůn. Znáš ji doposud, velkou tu pohádku touhy? Srdce bila nám, zladěna ve chorovod – večer světlý byl, mystický, vlažný a dlouhý, čluny když chvěly se v zrcadlech vod. – – – – – – – – – – 69 Zašly labutě jakoby po ránu snící! Čluny splynuly s růžovým závojem par – Tenkrát, duše má, chtěl jsem ti touhy pal říci ve vůni dalekých jar. Náhlý polibek smysly nám zčaroval ve sny a tu zhoupnul se hladinou zářivý ton – Jak když zazpívá v tajemné předtuše Vesny Velkonoc omládlý zvon. Píseň mluvila. Byla to nadšení chvíle! Ve snu, duše má, pálil mne polibek tvůj – V mlhách jásaly leknín a labutě bílé: Kde domov, kde domov můj...? Srdce vzrostla nám, vpad’ zpěv náš do pláče změklý, v městech pod mořem plakala stříbrná spěž – Bože, duše má... co jsme si tenkrát vše řekli, zda ještě pamatuješ...? PRAHA, ČERVEN.
70

Duo.
V ztrnulém černu příšerných skal, kde bahnité vířily tůně, dva Hlasy mystické ztlumenou chvěly se písní... Hlas Duše milenky básníkovy:
Miláčku, lekám se... Poslední prchly nám vůně...! SlyšíšSlyšíš, jak z bahnitých tůní volají hlasové přísní...? Přitul se... cítíšcítíš, jak nitro mé stůně a jak se city mé hrůzou našeho okolí tísní? Slyšíš ty výkřiky!? Jak se vše vzdouvá a láme a tříští!? Slyšíš ta Prokletí tajemných hlasů, které se pod bahnem honí a jež se provalí ven a rozprchnou v daleká Příští, by lásku zhnusily dnešní a báchorky spřádaly o ní...? Miláčku, lekám se... Slyšíš ta hluboká hřmění...? Hlas Duše básníkovy:
Ne, drahá... nechvěj se... To jen tak vody se pění – Já hrůz těch neslyším... Kdos Velký v nitro mé bílé Aeola zavěsil harfy a struny jich stříbrně potáh’, 71 bych hukot orkánů neslyšel v původní síle, však abych vnímal jej v sladkých a jásavých notách... Hlas Duše milenky básníkovy:
Miláčku, děsím se... Hle, dým jak z bažin se vznáší...! Zříš černé durmany v kotoučích zmijí se houpat na vodách příšerných... vidíš ty festony poupatpoupat, jak mámí vůní svou ve skalách nad hlavou naší...? Ó, blíž pojď... chvěji se smutkem... za hluku přílivů stálých leká mne dým a děsí mne z močálu rostoucí kalich... Ó, blíž pojď... zříš ten trs chobotů děsivě spletlýspletlý, jak na nás dívá se žhavými světly? Hlas Duše básníkovy:
Ne, drahá... nechvěj se... To sny ti přízrakem zkvetly... Já hrůz těch nevidím... Zázračný duhový krystal Kdos Velký v Lásce Své před zrak mi schystal, by hnus a bahno a příšerná dramata žití se ve mne promítly v obraz, jenž hřeje a svítí... To Jinoch světlý, hle, s nádhernou lodicí přistál u břehů v lilijích... Pojď, půjdem’, sednem’ si do ní – slyšíš jak lýry zvuk o skály zvoní –? Pojď, drahá... poplujem’... Zdá se, že světlo tu hasne... Pojď... k nebi dívej se... hle, jak je velké a krásné...! PRAHA, LISTOPAD.
72

Jabloň. (Jaroslavu Galiovi.)
Bylo to v Italii, v té smavé Italii, kde každodenně slézali jsme malebné vrcholky hor, chtějíce se pokochati purpurovým Majestátem zapadajícího slunka. Vrátili jsme se právě z jedné takové vycházky, ruku v ruce, umlčeni štěstím a sny mladých novomanželů na svatební cestě. Seděli jsme u otevřeného okna s vyhlídkou na hlaď jezera, klidnou jako sen dítěte. Mlčeli jsme. Stříbrný měsíc zvědavě pokukoval na nás hustým listím jabloně. Byla to mladá krásná jabloň, která v blahém vědomí mateřství nízko skláněla přetížené sněti. – Věř, drahá Aduško, řekl jsem pojednou, ovinuv jí rámě kolem bělostného krčku – věř, když vidím ten stromek, jak laskavě a tiše snáší všecky bolesti, by jiného plodem svým oblažil, a když vidím tu lásku a tiché štěstí jeho, tu chtěl bych ho objat a zulíbat. Věř, drahoušku, zulíbal bych tu jabloň... A moje Aduška otočila ke mně svoji zářící tvář a neobyčejně modré oko a přivinouc se těsně k mé šíji, pošeptala mi něco svým tichým hláskem, který vždy mi zněl nebeskou hudbou. Pak dodala hlasitěji a líc jí vzplanula krásným růměncem: – Tedy mne zulíbej, Jaroslávku... PROSTĚJOV, ČERVENEC.
73 Dvě sceny z moderní pohádky.
I.
(Nádherný fantastický zámek nedaleko norského fjordu. Ční na strmé skále, do moře příkře padající. Otevřeným oknem velkého salonu viděti na umírající slunko, obestřené fialovými mlhami západu. V dálce po levé straně moře šumí temné lesy.)
Kněžna Valburga (odchází od širokého okna a stane u piana rokokového slohu. Několik unavených akkordů rozletí se salonem, rozplyne se v těžkých portièrách okenních a zanikne. Z hloubky šumí moře). – Ach, jak jsem unylá čekáním! Ty fialové západy jak se mně už znechutily! Chci červeň a žár, chci oheň a lásku – chci určité barvy! A ne tu matnou záplavu fialového šláře, upomínající na kobky klášterů! Ach, Bože, jak je vše nudné...! Annetto! Annetta (objeví se tiše ve dveřích). Valburga. Ach, Bože, Annetto, jak líbí se ti naše západy? Pojď, mluv, má dušeduše, a řekni své mínění. Jak líbí se ti naše západy? Annetta. Jsou krásné, vznešená velitelko! Vidím v nich často tichý smutek vašich velkých zraků. Tak nádherné a vznešené bývají...! Valburga. Ty nedobře přirovnáváš, Annetto. Nejsou vznešené ani krásné – jsou unavené, plané a prázdné – jsou bez ohně a zanícení – a v mých očích je přece plno žáru! A což ty lesy, Annetto – jak ty lesy naše se ti líbí? Annetta. V těch spatřuji mnohdy záblesk oné dumavé poesie, která sídlí na vašem čele, krásná paní. A přeběhne-li 74 vánek jejich korunami a zahrá-li větérek jejich listím, zní to jako tiché písně vašeho piana. Mám pravdu, kněžno Valburgo? Valburga. Přeháníš, Annetto. Nebývám nikdy zadumána tak těžce jako ty lesy bývají a nikdy nepěji tak smutných akkordů. Ale ostatně, co říkáš tomu moři před námi? Je krásné a veliké, že – –? Annetta. Ano, velitelko, je veliké a něžné – ani přirovnání k tomu nemám... Však přece! – – Ano – je jako Arnulf, básník a bohatýr... Odpusťte, že tak přirovnávám – ale často, hledím-li na to moře zadumána, často připadá mi Arnulf... Je tak veliký a šlechetný jako moře – – Valburga (unešena). Arnulf, Arnulf – má drahá! Ano, Arnulf je takový. – Je to duše veliká a něžná, plna poesie. Jak jsi jen přišla na to přirovnání, dušinko drahá? (Přitáhne ji k sobě a křečovitě tiskne.) Však, co míníš o lásce, Annetto? Annetta. Je to manna nebes, která se na slunci rozplyne. Valburga (nedočkavě). Co tím chceš říci, dušinko? Annetta. Že je to jemné fluidum, ovívající jen a jen dvě duše blízkéblízké, a že každé tušení duše třetí jest již profanací lásky. Valburga (vášnivě). Ach, Annetto, drahá Annetto, jak tě miluji! (Padne jí kolem šije a celuje ji. Náhle vpadne v obyčejný, pochmurný ton.) Kdy pak přicházívá můj manžel? Annetta. Vždy s východem měsíce, vznešená velitelko – a dnes vychází luna před půlnocí. Mám rozžehnouti lustr, kněžno? Valburga (unaveně). Ne, ne – jdi a uprav vše v ložnici – budu čísti dnes. – Jdi, Annetto – a pak si lehni již. – (V zadumání.) Ach, jak velké je to moře zde...!
II.
(Nádherná ložnice s těžkými damaškovými nebesy. S klenutého stropu, představujícího noční nebe, visí stříbrná lampička ve tvaru půlměsíce. Světlo tlumeno je stínítkem z růžového hedvábí. V pozadí za portierou prokmitá bělostné, nádherně upravené lůžko. Oknem ložnice je vyhlídka na široširé moře.)
Valburga (v bílém řásném hávu sedí u okna a pohlíží na moře. Mluví tiše a dumavě.) Je velebné a majestátní, to 75 moře. Ano, jako Arnulf. Má pravdu Annetta. Tak veliké a silné je, že ani ty lesy a skály nestačí ku jeho zkrocení, když se vzbouří – a jindy je tak tiché a něžné jako oko dítěte, když spí. A jakou hloubku má to moře...! (Dvéře ložnice tiše se otevrou a mezi portierou objeví se mladý muž. Z velkého oka září mu klid a důstojnosť.) – Arnulfe, Arnulfe! Čekám tě a myslím na tebe. (Otočí mu ramena kolem krku a táhne jej k oknu.) Hleď, Arnulfe, tys jako to moře! Tak velký jako obr a něžný jako dítě. Arnulfe... Vidíš to moře? Arnulf. Vidím je, moje duše – a vidím z něj vystupovati bílý měsíc nás obou – – Valburga (živě). Ne, Arnulfe – ne měsíc –!... Bílé slunce, chceš-li – bílé slunce nás obou a naší lásky... Neboť věř – tak mnoho bojím se měsíce, když počne vystupovat... Arnulf. Ty bojíš se měsíce a moje srdce zpívá při pohledu naň. Když stříbrný šlář jeho par objeví se nad lesy, tu bývá moje duše plna písní a veliká báseň lásky vlní se mi hrudí. Věř, Valburgo, ani nevíš, jak miluju měsíc...! Valburga (nadšeně). Tys velký básník, Arnulfe! (Tiše.) Však já se přece měsíce lekám... Při pohledu na naši lampu noční srdce se mi svírá... (Zaníceně.) Ale hvězdy jsou krásné! Tak drobounkédrobounké, a přece září tak jasně! Arnulf (vznešeně). To jsou oči andílků, ale měsíc je okem Boha! Valburga (třesouc se úzkostí). Ne – nemluvme již o měsíci, Arnulfe – což, slyšíš tu hudbu mořemoře, jak zpívá v polibcích travnatých břehů? Tys to moře, Arnulfe – a já – – Arnulf (políbí ji) – a tys ten travnatý břeh, má drahá... Valburga (vroucně a naivně). Jsi básník, Arnulfe, rozumíš rozmluvám moře s travnatým břehem? O čem hovořívají, můj milýmilý, za večerů letních? Arnulf. O ničem, Valburgo, o ničem – tak jako my teď hovoříme o ničem nemluvíce. Rozmluva duší spjatých láskou nezná pravidel ani mezí. Valburga. A což, může býti láska profanována? Čistá, vznešená láska? Arnulf. Ano, a třeba jen tiché zašumění křídel duše neznámé vyruší ji ze sna. Však proč se ptáš, má duše? 76 Valburga (náhle vyděšeně). Hle! ty bledé páry tam nad mořem – to měsíc stoupá! O, rychle, Arnulfe – rychle! Jak se děsím, Arnulfe –! Arnulf. Proč se lekáš, má drahá – jen pohleď, jak je krásný ten měsíc, když vystupuje – –! Valburga (omdlévajíc). Probůh – on přichází –! (Ukazuje ke dveřím. Portiera se rozhrne a ve dveřích objeví se Knut.) Můj muž, Arnulfe! Arnulf (vyděšeně). Tvůj muž, Valburgo...? (V tom vymrští se Valburga z okna a klesá do moře.) Valburga (padajíc). Pojď za mnou, Arnulfe... Arnulf. Má duše! (Vrhne se za ní.) Jak příšerně bledý je ten měsíc! (Obě těla dopadnou do moře a vlny se nad nimi zavrou.) Přestávka několika okamžiků. Knut (pohlíží tupě do moře. Hladinou šíří se soustředné kruhy větší a větší, až splynou s hladkým povrchem. Měsíc vystupuje z vod a šíří dlouhý ohon stříbrných jisker po spícím moři. Lesy po levé straně šumí z hluboka.) – Bláhoví! Nač to vše? (Zadumaně.) O, že jsem netušil, co se přihodí! Brunnhilda nebyla by mne směla opustit již před branou! (Silným hlasem.) Annetto! Annetta (objeví se ustrašena ve dveřích). Knut (klidně). Zatáhni lampu – budu spát dnes v ložnici kněžny...
PRAHA, ÚNOR.
77 OBSAH.
Str. 1. Předmluva5 2. Věnování7
Stíny dalekých večerů. (1894–1895).
1. Soucit11 2. Herodias (Fr. Soldánovi)18 3. Smrť Rafaelova21 4. Sochař (Rud. Jeronýmu Wolfovi)27 5. Andělské intermezzo30
Když plály půlnoční hvězdy... (1894–1895).
1. Chci bojovat!37 2. U okna38 3. Přirovnání I.40 4. II.41 5. Cestou k rodnému kraji (Své drahé matce)42 6. V seně44 7. Motiv z rodné vsi45 8.Vánoční genre46 [79] Str. 9. Oběť47 10. Vidění (Karlu Dostálu-Lutinovi)48 11. Sonet melancholický50 12. Sonet antický51 13. Sonet závěrečný52
V předtuše nádherného Jitra. (1896).
1. V předtuše nádherného Jitra55 2. Evoluce57 3. On třtinu nalomenou nezlomil... (Vil. Bitnarovi)58 4. V zahradě věků59 5. Vzpomínka (Své neznámé milence)61 6. Blahá píseň63 7. Již kvete hloh...65 8. Teď odejdi... (Xaveru Dvořákovi)66 9. Ty růže nádherné...67 10. DotknutíDotknuti písní národní (Jindř. Š. Baarovi)69 11. Duo71 12. Jabloň (Jaroslavu Galiovi)73 13. Dvě sceny z moderní pohádky74
E: jf; 2006 [80]