V seně.

V seně.
Vzduch vůní omdléval – to bylo po poledni – a v těžké únavě se kladl na mé čelo, když trudnou myšlenkou se hlouběji den ke dni jak v smrti předtuše níž k hrudi uklánělo. To bylo v máji kdys. Rok uprchl již dlouhý. Já v seně zahrabán jsem duši hřížil ve sny; v ní naděj klíčila a tisíceré touhy, jež Mládí přináší a vůně nové Vesny. Z té vůně duše klid a tělo unavení jak z číše dýchalo – snů tichých mizel zápal, až v sled jsem vzpomínal, co bývalo, co nenínení, a jako ze sna jsem jen lidský život chápal a dál jen naslouchal jak hrčí po silnici kýs kočár lehounký, jak hodiny kdes bijí, jak mušky bzučí mi kol rozpálených lící a jak to v seně hrá ve sladké harmonii. ŽÁROVICE, SRPEN 1895.
44