Cestou k rodnému kraji.

Cestou k rodnému kraji. (Své drahé matce.)
Jak dávné jezírko, v němž věky utonuly a v lesů řetězy a černých skal se spnulyspnuly, se na mne usmíváš a zlatým slunkem hráš a jako na pozdrav mi kyneš, kraji náš, ty ze zlata a z žuly. Kyneš mi stále blíž – zřím těžkou hradbu lesů, zřím slunné mýtiny, kde v měkkém, vonném vřesu jsem šťasten usedal, bol neznaje ni žal – teď z dálky trud a boj, jejž svět mi v úděl dal, v tvé těžké skálu nesu. Chci se ho zbavit tam a vzlétnout jako ptáče, chci, by se usmála ta duše, která pláče, chci v srdce vdýchat lék z tvých bříz a pomněnek a šťasten být jak drozd, jenž družce lásku řek’ a s písní v hrudi skáče. Chci duši napojit v tvých křů a stromů míze, chci v taj se ponořit a v minulosti příze, 42 chci sobě drahých míst za listem zvracet list a v zámku před sebou i v jeho skalách číst jak v otevřené knize. – – – – – – – – – – Ty dávné jezírko, v němž věky utonuly a v domky, skály, les a v údolí se spnuly, snad zas mne uhostíš v těch skal a Iesů tiš, vždyť vím, žes dosud tím, jak poznal jsem tě již – ty ze zlata a z žuly. MORAVA, BŘEZEN 1895.
43