Andělské intermezzo.
O, mon Dieu, vous m’avez blessé d’amour
et la blessure est encore vibrante – –
PAUL VERLAINE (Sagesse).
Svit Luny nebem táh’, báň jiskřila se světly –
dva zjevy nadzemské se ve svém letu střetly.
Ten prvý k jihu spěl, ten druhý ku severu,
ten první zlatý měl a druhý tmavý vlas,
zrak toho prvního lkal tichým pláčem v šeru
a v oku druhého se pablesk síly třás’.
V snu kráčel Luny terč a velké hvězdy plály –
dva čistí andělé tak proti sobě stáli.
„Kam spěješ?“ tmavý děl a v bázni čelo sklonil.
„„V noc...““ děl, jenž zlatý vlas a v oku smutek měl.
A měsíc zaslechlzaslechl, jak pláč mu v hrdle zvonilzvonil,
a v mráček ukryl sese, jak soucitem se chvěl.
30
„Proč pláčeš, bratře můj? Tak krásný jsi a milý...!“
„„Mé touhy a mé sny se s žitím znesvářily.““
„Ó, rci mi, vypravuj... Tvůj smutek úctou jímá – –“
„„Tvůj zjev zas důvěrou – –““
A jeho krásný vlas
jak zlatý ohon hvězd se vznášel mezi nima,
že měsíc v údivu zas v modrou klenbu vploval,
když první z andělů svůj smutek vypravoval:
„„Mou matkou Příroda, mým otcem její Hlas –
na přání těchto dvou mne jarní vánek zplodil.
Mou dětskou kolébkou byl úval lesních strání
a do ní Sudičky mně čisté lásky podíl
co dárek vložily; já poesie zbraní
vždy měl jsem bojovat, kdy s životem se utkám.
Jak sen táh’ život můj. Já čelil jeho půtkám
a snil jsem v kolébce, jíž houpal bouře děs,
mne ze sna nezbudilnezbudil, ať lkal či smál se les
a ať má kolébka se zmítala či stála.
Tak život táh’ mi v snu a ústka se jen smála.
Tu kdysi vzletl jsem a prostorem se nes’.
To bylo půlnocí. Vlas můj se třpytil zlatem
jak v slunci pšenky klas na poli nepožatém,
že lidstvo volalo: To kometa tam letí!
A zevšad žasnul hlas ať mužů, žen či dětí:
„Hle, kometa to letí!“ Tu náhle neslyšán
kýs anděl neznámý v mou peruť vložil křídlo.
31
Ó, jak jsem užasnul! Háv jeho zlatem tkán
se vlnil prostorem a v oku lásky zřídlo
se chvělo studánkou. Jak mluvil tenkrát sladce!
Mně bylo v chvíli té jak děcku ve pohádce,
kdy v oku děs mu plá, však v duši touha roste.
A plamen touhy té již ve mně nepohas’.
Pak často přiletal – Já vždycky v říze prosté
s jedinkou ozdobou, jíž byl můj zlatý vlas,
jsem bloudil vesmírem. On skvěl se ve hedbávu
a mlčky pohlížel jen v moji zlatou hlavu,
až kdysi šeptem děl: „Slyš, dítě mojí touhy!
To zlato vlasů tvých jen s kmentem mojí řízy
můž ve souhlasu být – u tebe vděk ten mizí –
o, dej mi ten svůj vlas...“ A jeho pohled dlouhý
mi utkvěl na plecích, kde těžký vlas se proudil
jak zlata vodopád. Já tvář jsem v řízu skryl,
však cítil jeho hled, jímž vlas můj na mně loudilloudil,
a potom tichounce jsem k němu promluvil:
„Slyš, bratře, slova má a odpusť mojí řeči.
Tvé přání velkým jest – je nevěnčil by zdar –
Nad tuto chloubu svou já nemám v světě větší,
nebť vlas ten Bůh mi dal – toť jeho Lásky dar –
Jím stírám slzy své, když rve mne zloba něčí
a když v mé útrobě se zachví rány žár,
tu dar ten lékem mi, jenž bolesť povyléčí – –
Tys dobrý, bratře můj -– vím, ty mně uvěříš – – –?“
Tak měkce mluvil jsem a s prosbou v bledé skráni –
však druh můj mizel již a slétal níž a níž
32
a na mé povzdechy se neohlednul již,
až zapad’ v černou noc, kam neznám cesty ani...““
– – – – – – – – – – – – – – – –
Tu anděl umlknul. A oba v zadumání
na měsíc hledělihleděli, jak v obláčky se sklání.
„A teď ty hledáš jej, jsa zladěn v lásky sloku?“
děl tmavý z andělů a soucit hrál mu v oku.
„„Teď bloudím vesmírem, můj cíl je větry zmítán –““
„Můj obdiv za to měj – tys velký, ty jsi Titán!
Vím, schránka duše tvé je láskou přeplněna
a citem Důvěry. Oč, sázím se – tys Žena!?
Jen Ženě dáno pět, když hučí bouře žití
a kolem hlavy když vře moře vlnobití –
Muž – ten by podlehnul – – O, doznej – že jsi Žena?!“
„„Jsem – –““
„Nuže, odpusť mi, když k prosbě sepnu dlaň:
Bůh v svět mne posílá, bych símě lásky naň
ze svého srdce sil – že dosud málo jí tam –
však teď jsem užasnulužasnul, jak srdce to je chudé –
A proto – dovolíš...? – svou družku v tobě vítám –
O, rci, že chtěla bys – tak dobře nám tam bude –
Vždyť vím, žes’ Krásy číš a že jsi Lásky studna...“
„„Ne, odpusť, nemohu – – má dráha bude bludná,
já budu hledat Jej – a svého žití u dna,
Ho jménem zavolám – Mu usnu ve objetí...““
33
Pak tiše vzlétla výš a muži, ženy, děti
zas žasli myslíce, že kometa to letí.
Jen anděl volal k níní, jak plula ozářena:
„Teď vidím, že jsi Žena!“
ŽÁROVICE, LEDEN 1895.
34