Vidění.

Vidění. (Karlu Dostálu-Lutinovi.)
– A bylo to jako balvan, hozený v hlubiny...
Mám hrozně hvězdy rád, když na nebi se chvějí! To bylo v noci kdys. Já zbloudil do alejí, kde kaštan Jeseni do vlasů střásal listy, kde hvězdný meteor jí snětí blýsknul místy a nebe v diadém jí stlalo ametysty, by si ji zdobilo, tu bledou nevěstu –; O, jak se zachvěla ve sladkém šelestu, když s hůry sletěl list či blesknul amethyst! To bylo v Jeseni a Luna nebem spěla, své stříbro snášejíc na zpráchnivělá těla stoletých olbřímů. Jak chvěl se dech můj bázní a čekal utajen, že z dálky výkřik zazní, z těch končin bez konce, jimž stíny půdu kradly...! A stále šel jsem v před: pod nohou vlhký, zvadlý list kaštanu se klad’ tak tichounce a jemně, že bylo hádankou, zda dotýkám se země – ba jako pták jsem šel. Pak obklíčil mne háj. 48 Byl pustý, příšerný, jak dechla by tam báj své hrůzy symboly: nahaté staré kmeny jak hnáty leskly se – tak byly oslněny tím stříbrem nervosním, jež na kůře se chvělo! A skála divoká – v tmy zahalené čelo – se skokem vrhla v tůň, kde jezero se třáslo ve hloubce příšerné. Tam každé světlo haslo paprskem zlomeným. Jen hvězdy v temném klíně jak oči bludiček se třásly ve hlubině. V té spoustě skalních těl se kdosi stínem chvěl. To nebyl zraku klam. Jak zmírající lvice se svíjel nad roklí, zrak shaslý, mrtvé líce a paží sesláblou, již slední jiskry síly v přetěžkém zápasu před chvílí opustily, jak ve snu vzdoroval. Na pokřiveném trupu s úsměškem šklebivým jakoby na potupu mu hrozný Obr stál, až v nebe tmy se tyčil a jedním pohybem, ač stín se chvěl a příčil, ho v propasť odkopnul – – – A hvězdy ve hlubině,hlubině tak teskně zachvěly se v temném vody klíně. To bylo Zoufalství... Já dlouho stál jsem něm a hleděl v úžasu do hloubky ve vod lem a potom šíleně jsem prchal do alejí... Bojím se hrozně hvězd, když v hlubinách se chvějí. PRAHA, ÚNOR 1895.
49