Vzpomínka.

Vzpomínka. (Své neznámé milence.)
Ten večer nádherný! (Již nevzpomínám doby, jen vím, že měsíc snil a velké hvězdy plály a zvonů kostela že slévaly se tony v akkordy velebné, jimž vánek peruť skytal, že lesy šuměly a hladina se chvěla a cosi velkého že stálo v duši mé...) To vzpomínám si jen. Já bloudil po jezírku a duch můj k výši spěl, kde velké hvězdy plályplály, a veslo v ruce mé se chvělo lehounce polibky vlažných vln. Já toužil po nich také, po oněch cudných rtech, jež v dlouhém políbení, se touhou rozpíjí při daru velké Lásky, já toužil po srdci, jež objalo by cele ten velký ideál, jemuž se duch můj kořil a jež by chápalo... Já pohrdal jsem tenkráť tou láskou titěrnou, jež prosta velké Víry, jen nízce ukájí a Kráse trůny boří a v blahé extasi jsem k bledé Lůně vzhlížel, k milence neznámé, jež nemocnou se zdála v odrazu tichých vln... 61 A lesy ševelily a v smutném rákosu se tiché zkazky třásly, když ruce měkkounké se kol mé šíje spjaly (já dosud cítím jeje, jak nervosně se chvějí!) a tichá hudba slov když k uchu se mi snesla. To ševel vlnek byl, to ptáčka zatikání, co kdosi zašeptal: „Miláčku, po čem toužíš? Chceš Lásku polapit v síť nádherného těla a Ducha upoutat ve Šlechetnosti háv? Chceš cudnou Oddanost obepjat řízou Krásy? – Ó, milý – miláčku, to mnoho – velmi mnoho...! Zda toho dosáhneš...?“ A měsíc usmíval se (tak nějak podivně – já nezřel ho tak nikdy –) a lesy šeptaly a duch můj tíhnul k výši... Zda toho dosáhnu...? Zda – – –? Usmál jsem se trpce a hnutím střásl jsem ty chvějící se ručky jakoby nervosou... Zda toho dosáhnu?... Zda přece někdy až – či nikdy, nikdy, nikdy...? Hvězd ohně planuly a měsíc ve snu kráčel a lesy šuměly a smutný rákos šeptal a veslo koupalo se v líbajících vlnkách... Jen zvony hučely: Ba, nikdy, nikdy, nikdy... ŽÁROVICE, LEDEN.
62