Smrt Rafaellova.

Smrt Rafaellova. (6. dubna 1520.)
Plál posledním již ohněm Aventin. Hle, slunka paprsky, jež hasnulo, své zlato dštily v okna paláců a v střechy domů, chrámů zlacených, jichž nepřehledné rostly směsice dál v strany všecky, kam se nesl zrak. A v záplavě té bujně, nezkrotně se v azur pnuly věže nádherné jak zlaté trůny dávných Neronů, jak chtěly by se v báň až vyšinout a žhavé slunko strhnout na sebe své bujné krásy v hrdém vědomí. Nad Věčným Městem ve hře koketní se utkal paprsk s rudým paprskem a plál a smál se v zlata zátopě a milliardou chvěl se polibků na družných vlnkách moře klidného, kam pršel v jisker zářném lijavci a splynul v líné vlnky Tibery, kde líbal se a honil s rybkami 21 a mladým dívkám stlal se do vlasů, jež pěly písně v lehkých gondolíchgondolích, a proháněl se s nimi hladinou. Pak vyhoupnul se lehce v paláce, v jich lesklá okna, štíty zlacené, a hořel jako řady věčných lamp, když vzplanou na oltáři nebeském; pak přesmyknul se v sterá návrší a v zahrad klíny, kde květ zaváněl. Pak skočil v krásný Monte Pincio, zkad planou k nebi keře růžové, jal svojí září hrdý Aventin, jenž k báni ční a koupá v azuru své zlaté střechy, pak se rozletěl na tisíc jisker v zářný diadem, jenž utkvěl v zlatých chrámů kupolích, zkad naposled se ještě zadíval v to krásné město, v jeho ulice a v posled zaplál domů střechami. A zlatá koule slunka ztopila se za moře kdes v bájnou světů říš, v krvavé lůžko, jež si ustlala ze samých růží, a kde na stráži se rděli obři v hávech nachových... A dlouhé stíny v zmatku prchaly pryč od vln moře v strany opačné a dál a dál, kam oko nesáhlo, a zapadly kdes v moře Apennin... Tak obr klesal v růžový svůj hrob. A v jeho skon, v ten jisker vodopád, jenž s kupolí se kácel na střechy 22 a v zlatých kapkách rděl se, jiskřil, plál, jak žhavé zlato by tam někdo lil a zlatým kyjem rázem rozstříknul v tu stínů hru a zápas paprsků zřel zaroseným okem genius... * V nádherném lůžku v kruhu hodnostů a kněží Říma, v žáků směsici, z jichž očí zřela bolest bezměrná, dlel Rafaello Santi d’Urbino. Smrt na čelo mu tiskla pečeť svou. Dnů několik již stenal v horečce, jež vracela se novým záchvatem, že mladé tělo tříšťkou bylo již, jen slabou třtinou v proudech Tibery – však duch, ten kolos, posud velkým byl a posud mával hromnou perutí jak hrdý orel, jenž je v zajetí. A jeho zrak, v němž dosud plápolal jinošský záchvěj, s bolem tragickým se pásl v moři zlatých jiskérek a zahleděl se v nerovný jich boj s vítězným stínem, v jejich pád a skon. Pak vzhlédl k báni, jež se temnila jak černý příkrov skleslý na rakev, kam položeno tělo mrtvoly –; a z jeho oka slza vytryskla, ta poslední, až ze dna duše as, v níž genius se celý obrážel – a ret mu šeptal: „Tedy – naposled –!“ 23 Vzdech vyrval se mu z útrob sevřených a mroucí oko mrtvě zíralo kams v nekonečno, duch se rozlétal snad Italií silou poslední. Tam jeho děl se stkvěly pomníky, ty monumenty, jež kdy smrtelník si božskou prací v azur vytýčil; jich řadou létal, která rostla mu a šířila se strany na obě, že nestačily mocné perutě teď od začátku v konec zasáhnout. Jen mroucím zrakem zřel z ní vyrůstat ty pyramidy ducha lidského, z nichž Vatikán se klenul nejvýše. Zřel Pandolfini v smavé Florenci, kde ve náručí krásné Madonny tvář něhyplná děcka tulí se, zašuměl v klenbách Villy Farnesi a rozpjal peruť v kapli Sixtinské a Vatikánu hrdých prostorách. Spěl řadou stanzí v slunné loggie, jichž stropy mluví bible dramatem, kde znovu žije císař Konstantin. A v mnohé zalet’ chrámy, paláce, kde září velké oko Madonny, neb Cecilie svatá v extasi kde volá k nebi vroucí modlitbu, neb křížovou kde cestou kráčí Pán. A v posled sletěl v dílo poslední, když žáci strhli těsnou záclonu. Zřel v ustrašené tváře křesťanů 24 a v apoštolů zraky planoucí na zářný, stkvoucí Pána obličej, na hoře Tábor jak se proměnil... Pak sklenné oko k temné obloze se připnulo, kde první hvězdička se jasně leskla v prázdném koberci – však Rafaello smrt z ní viděl plát a rtové šepotali: „Naposled – –“ Již v krásné nebe přibývalo hvězd jak včelek v louku, květ když zavoní, až zaplanulo ohněm plamenů. A v jejich středu rděl se Orion jak zlatý kříž v oltáři oblohy. Tu Rafaello zvednuv k němu zrak, zrak ztrhaný a vzňatý bolestí, hnul bledým retem v tichém šepotu: „Tam – vizte, přátelé – tam nahoře – ten rudý kříž – toť maják zářný můj – a vizte v něm dva bílé holoubky – jak líbají se v křídel objetí – a letí níž – pro mého ducha jdou – a zas jsou níž – již brzy budou tu – dva holoubci – v nich celý život můj – Toť láska – k umění – ten jeden z nich – ten větší, bělší – a ten druhý je má Fornarina – již jsem miloval – a jejíž tvář jsem vdechl Madonně, té nejkrásnější – v Kapli Sixtinské – s tím velkým okem – plným zbožnosti –. Již slyším je – již jsou mi na blízku – jak usmívá se moje Madonna – 25 a vzpíná náruč – jako k děťátku – Tam usednem si – v zlatý Orion – – tam budu snít a na Madonnu zřít – a žít jen lásce – k ní a – k Umění – –“ – – – – – – – – – – – – – A lehký vánek – let snad holoubků – se zhoupnul v lůžko, v kadeř mistrovumistrovu, a ve svých vlnkách odnes’ vzdechnutí, jež vyrvalo se z hrudi naposled... – – – – – – – – – – – Když pak se prelát z okna naklonil, tu zdálo se mu, jak dva holoubci – tak bílí, lesklí jak dvě hvězdičky, se nesli tiše k světel zátopě a sedli tam, kde rděl se Orion, jenž rázem vzplanul velkým plamenem. Tak do hvězd ustlal hrob svůj genius. ŽÁROVICE, ZÁŘÍ 1894.
26