Přirovnání.

František Sekanina

Přirovnání.
I.
Jeť srdce naše jako velká lýra: kam dotkneš se jí, tam se rozezvučí a s jedním tonem akkord jiných pučí, ten slastí zniká, onen bolem zmírá. Je jako věčná hudba Všehomíra: když nezní vánkem, děsnou bouří hučí, když neplá srdce ženy ve náručí, lká, sténá, hyne v ostrém drápu štíra. Je třeba umělce, by hrál jím lehce a Tartiniho kouzlil sonettiny – jinému vříská, kvičí, řve a řehce. A každý můž’ mu hlednout ve hlubiny – umí, kdo chtěl by, neumí, kdo nechce. Na jedné struně hrával Paganini! PRAHA, ČERVEN 1895.
40 II.
Noha moje šinula se opuštěným, temným lesem, spěla mechem, spěla listím, spěla odkvetlým již vřesem – aj, tu v pozapadlé chvoji smutná skála v starém kroji jako eremita stojí, kyne ostrým tesem. Nikde kvítku, nikde tvora, všude černý, ostrý kámen po staletí odsouzený do objetí věčna ramen. Ale slyš! Ta hudba snivá! Slyšíš ji, jak skála zpívá ve svém ňádru, odkudž splývá jasné vody pramen? O, mé srdce! Tys ten granit! Jak to mnohý sotva tuší, že tvá schránka mlčenlivá rychlým tempem často buší; v citech, které láska vysní, v slastech, kde se bol vždy tísní, jak to sténá smutnou písní, srdce, v tvojí duši! PRAHA, KVĚTEN 1894.
41

Básně v knize Za nocí chmurných i světlých: