Soucit.

Soucit.
...A jeho oběť, ta velká, tichá obětoběť Boha pohla světy v základech a sblížila lidstvo. F. MISTRAL.
I.
To dávno bylo. Bouře staletí se dravým věkům zahrabaly v kštice a v jejich lůně novým život daly – co v daleku kdes mořím v bouřném srdci spal ostrůvek a na něm lidí dvé. Byl maličký a byl jen pro dvé duší, pln nádhery a pln k nim lásky byl. Plul v okeanech, jež se v jedno spnulyspnuly, a nad ním nebe modrý baldachýn stříbrně protkán stan mu skytal nocí a širé listy bujných křů a palem v své stíny zvaly obyvatel dvé, když zlatý šlář se rozepršel jisker a po obloze na hořícím voze 11 se rozjel slunka skvělý Majestát. Byl ráj to zemský, kde jen láska žila, byl Eden to a v něm dvé bytostí. Ti žili spolu, neznajíce žitížití, a mřeli láskou, nevědouce o níní, a byli volni jak ti kolibříci, co houpali se na kolébkách palempalem, a byli čisti bez poznání toho jak liljí květy, jež se sněhem třásly a v jejichž lůžko bělostné a čisté šly mušky spát a modrých křídel roje. A byli krásní jak terč kopretin a jejich oči nepoznaly krásy a byli cnostní jako vodní růže, jež cloní ňádro, než jde spátspát, a jako zvonky sněžné anemonky, když ukryjou se keřům ve úponky, jak přijde večer – – – Byli věčně mladí, ba všecko kolem věčným vřelo mládím: ty květy palem i to ovoce, ty toulce kvítí i ti motýlové a hrdličky a roje kolibříků... A svěží tráva pořád mladou byla a kůra stromů nepukala léty, i z oné skály, jež tam k východu se obrem tměla, která každým ránem svou hrudí kryla vzcházející slunko a odrážela paprsk všetečný: i z oné skály oddýchalo mládí a vlny moře, jež v ni narážely, svou stále pěly mladistvou si píseň 12 a velké slunko každým ránem nové se nořilo... A oni byli krásní, a šťastní, dobří, neznajíce zla, ni bolu vášně ani žárlivosti. Jim život snem a snění bylo žitím, v než jako rosa po kapkách se lila mladistvá láska. Jeho jméno: Muž – a její: Žena. Takto žili dlouho... II.
Kdys odešel Muž do palmových hájů, kde voněl květ a kynuly mu plody a ručej vody v měsíci se třásl, co Žena jata krásou motýla, od jedněch květů k jiným honila se, chtíc chytit jej. Byl večer. Silná vůně kadidla stromů, které vyplakaly, voněla vzduchem. Motýl pohrával si a ploval ve hře, used’, zase vzlétl, kdy bílá ruka lapiti ho chtěla, a laškoval a batolil se v trávě a vůni ssál a zase vzlétl výš. A Žena stále v smíchu spěla za ním a v síť svých vlasů spoutat jeho krásu se snažila. A motýl znovu klesl a vzlétl zas a dál se smíchem nesl, kde Titánem se černá tměla skála. Tam znaven hrou a zpojen rozkoší usedl Ženě na růžové rety a ssál tu rozkoš – – – 13 Měsíc lesk’ se ve hře a jeho perly jiskřily se šerem a vzduch se vlnil vůní kadidlovoukadidlovou, jak rozvíval jej kolibříků let ... – – – – – – – – A Žena byla opojena štěstím. Co pocítila, to jí novým bylo, jakousi touhu vyplakat to štěstí, jež tížilo ji, přeplnilo nitro, alespoň svěřit někomu se chtěla, (ne umřít v něm, neb neznala, co Smrť je –) a měsíc dalek, motýl útlý byl a Muž byl v hájích, kde se ručej třásl... I klesla v touze na kolena Žena a objímala obrovitou skálu a perly slzí válely se tváří a velká radosť proudila se z nitra, co žalovala svoje štěstí skále... – – – – – – – – III.
Muž navracel se z hájů palmových, kde voněl květ a ručej vod se třásl. Plod jakýs velký v dar přinášel Ženě. Nes’ v dlani jej a tiše oklikou se blížil k místu, kde své lůžko měli uvité z kvítí, chtěje překvapit ji. Jak stín se blížil – nahléd’ houštím růží – však lůžko prázdné – nebylo tam Ženy – Stín čehosi se mihnul jeho duší, však jenom vánek, který mizí hned 14 a který chvilkou rozkolébá keře, by ihned jiným vhoupnul do kadeře, však někdy též, by zvěstí bouře byl. Muž obešel a maně v keře hlédal a maně šeptal sladké jméno: Ženo... A hledal zas a vánek ten se zvedal, pak volal již to velké jméno: Ženo...! A ozvěnou již vítr ňádrem bouřil, když čímsi jat, co nazvat nemoh’ jménem, prolézal houštím: Ženo! Ženo!! Ženo!!! – – – – – – – – – Tam k východu, co zvedala se skála, zaléhal pláč. A Muž se v nitru otřás’, když stanul před ní, kterak v objímání líbala skálu v slzách svého štěstí. Vzdor nepoznaný otřás’ jeho ňádrem a Žárlivosti první vtisk’ se osten do jeho duše, která bouří vstala, že praštil plodem, až se rozlítnul po černé skále, jež mu kradla Ženu. – – – – – – – – Jak bohyně tu stála před ním ona. Zrak zarosený upírala na nějněj, jak bouří klesá, jak je zdrcen, zlomen a bez výčitky tich’ jak odchází – – – – – – – – – – Pak znovu klesla na kolena Žena, zdrcena touhou žalovat svůj Smutek, ten velký Smutek, jenž jí ňádro rval, 15 mlčící skále, kterou vlny draly, neb měsíc skryl se, motýl odletěl a Muž – ten zašel – zašel v dálku, v dálku – IV.
Věk prchnul jeden. Změnilo se mnoho. Zas ostrov kvet’, však uvadal v své krásekráse, a ptáci pěli, by zas umlknuliumlknuli, a vlnou moře někdy bouř se snesla a vše již stárlo, země, strom i ptáci a Muž a Žena sestárnuli velmi. Jich tváře byly hlubých plny vrásek a četné jíní protkávalo vlas a v jejich duších plno nedůvěry: On k Ženě měl a ona k Muži zas. Tak zřeli někdy k oné černé skále a o ní oba promluvit se báli a mlčky oba hleděli vstříc Smrti (již znali ji, neb všecko mřelo kolem) a nemohli se zhostit nedůvěry. * Kdys byla noc, tak černá, tmavá noc a bouře chvílí rušila je v spánku... Pak vzplanul den a oba vstali s lůžka a každý jinam chystal se jít honbou, když zvykem hledli v stranu černé skály. Děs úžasu jim pozaplanul tváří: Té černé skály nebylo tam více! 16 Na její místech rozlilo se moře, tak třpytné zas a mladé zas a krásné. To oběť byla, kterou černá skála přinesla jejich důvěře a lásce. A velký Soucit rozvířil jim ňádro, to zpráhlé ňádro velkou, dlouhou mukou a jeden Soucit naplnil je oba – a tím je sblížil – – – Upadli si v náruč a byli zase jedna duše čistá a duše velká, jedna byli Láska a jedna Svornosť, která plodí činy... A byl Muž otcem, Žena mátí lidstva. PRAHA, ČERVENEC 1895.
17