Soucit.
...A jeho oběť, ta velká, tichá obětoběť Boha pohla světy v základech a sblížila lidstvo.
F. MISTRAL.
I.
To dávno bylo. Bouře staletí
se dravým věkům zahrabaly v kštice
a v jejich lůně novým život daly –
co v daleku kdes mořím v bouřném srdci
spal ostrůvek a na něm lidí dvé.
Byl maličký a byl jen pro dvé duší,
pln nádhery a pln k nim lásky byl.
Plul v okeanech, jež se v jedno spnulyspnuly,
a nad ním nebe modrý baldachýn
stříbrně protkán stan mu skytal nocí
a širé listy bujných křů a palem
v své stíny zvaly obyvatel dvé,
když zlatý šlář se rozepršel jisker
a po obloze na hořícím voze
11
se rozjel slunka skvělý Majestát.
Byl ráj to zemský, kde jen láska žila,
byl Eden to a v něm dvé bytostí.
Ti žili spolu, neznajíce žitížití,
a mřeli láskou, nevědouce o níní,
a byli volni jak ti kolibříci,
co houpali se na kolébkách palempalem,
a byli čisti bez poznání toho
jak liljí květy, jež se sněhem třásly
a v jejichž lůžko bělostné a čisté
šly mušky spát a modrých křídel roje.
A byli krásní jak terč kopretin
a jejich oči nepoznaly krásy
a byli cnostní jako vodní růže,
jež cloní ňádro, než jde spátspát,
a jako zvonky sněžné anemonky,
když ukryjou se keřům ve úponky,
jak přijde večer – – –
Byli věčně mladí,
ba všecko kolem věčným vřelo mládím:
ty květy palem i to ovoce,
ty toulce kvítí i ti motýlové
a hrdličky a roje kolibříků...
A svěží tráva pořád mladou byla
a kůra stromů nepukala léty,
i z oné skály, jež tam k východu
se obrem tměla, která každým ránem
svou hrudí kryla vzcházející slunko
a odrážela paprsk všetečný:
i z oné skály oddýchalo mládí
a vlny moře, jež v ni narážely,
svou stále pěly mladistvou si píseň
12
a velké slunko každým ránem nové
se nořilo...
A oni byli krásní,
a šťastní, dobří, neznajíce zla,
ni bolu vášně ani žárlivosti.
Jim život snem a snění bylo žitím,
v než jako rosa po kapkách se lila
mladistvá láska. Jeho jméno: Muž –
a její: Žena. Takto žili dlouho...
II.
Kdys odešel Muž do palmových hájů,
kde voněl květ a kynuly mu plody
a ručej vody v měsíci se třásl,
co Žena jata krásou motýla,
od jedněch květů k jiným honila se,
chtíc chytit jej. Byl večer. Silná vůně
kadidla stromů, které vyplakaly,
voněla vzduchem. Motýl pohrával si
a ploval ve hře, used’, zase vzlétl,
kdy bílá ruka lapiti ho chtěla,
a laškoval a batolil se v trávě
a vůni ssál a zase vzlétl výš.
A Žena stále v smíchu spěla za ním
a v síť svých vlasů spoutat jeho krásu
se snažila. A motýl znovu klesl
a vzlétl zas a dál se smíchem nesl,
kde Titánem se černá tměla skála.
Tam znaven hrou a zpojen rozkoší
usedl Ženě na růžové rety
a ssál tu rozkoš – – –
13
Měsíc lesk’ se ve hře
a jeho perly jiskřily se šerem
a vzduch se vlnil vůní kadidlovoukadidlovou,
jak rozvíval jej kolibříků let ...
– – – – – – – –
A Žena byla opojena štěstím.
Co pocítila, to jí novým bylo,
jakousi touhu vyplakat to štěstí,
jež tížilo ji, přeplnilo nitro,
alespoň svěřit někomu se chtěla,
(ne umřít v něm, neb neznala, co Smrť je –)
a měsíc dalek, motýl útlý byl
a Muž byl v hájích, kde se ručej třásl...
I klesla v touze na kolena Žena
a objímala obrovitou skálu
a perly slzí válely se tváří
a velká radosť proudila se z nitra,
co žalovala svoje štěstí skále...
– – – – – – – –
III.
Muž navracel se z hájů palmových,
kde voněl květ a ručej vod se třásl.
Plod jakýs velký v dar přinášel Ženě.
Nes’ v dlani jej a tiše oklikou
se blížil k místu, kde své lůžko měli
uvité z kvítí, chtěje překvapit ji.
Jak stín se blížil – nahléd’ houštím růží –
však lůžko prázdné – nebylo tam Ženy –
Stín čehosi se mihnul jeho duší,
však jenom vánek, který mizí hned
14
a který chvilkou rozkolébá keře,
by ihned jiným vhoupnul do kadeře,
však někdy též, by zvěstí bouře byl.
Muž obešel a maně v keře hlédal
a maně šeptal sladké jméno: Ženo...
A hledal zas a vánek ten se zvedal,
pak volal již to velké jméno: Ženo...!
A ozvěnou již vítr ňádrem bouřil,
když čímsi jat, co nazvat nemoh’ jménem,
prolézal houštím: Ženo! Ženo!! Ženo!!!
– – – – – – – – –
Tam k východu, co zvedala se skála,
zaléhal pláč. A Muž se v nitru otřás’,
když stanul před ní, kterak v objímání
líbala skálu v slzách svého štěstí.
Vzdor nepoznaný otřás’ jeho ňádrem
a Žárlivosti první vtisk’ se osten
do jeho duše, která bouří vstala,
že praštil plodem, až se rozlítnul
po černé skále, jež mu kradla Ženu.
– – – – – – – –
Jak bohyně tu stála před ním ona.
Zrak zarosený upírala na nějněj,
jak bouří klesá, jak je zdrcen, zlomen
a bez výčitky tich’ jak odchází – –
– – – – – – – –
Pak znovu klesla na kolena Žena,
zdrcena touhou žalovat svůj Smutek,
ten velký Smutek, jenž jí ňádro rval,
15
mlčící skále, kterou vlny draly,
neb měsíc skryl se, motýl odletěl
a Muž – ten zašel – zašel v dálku, v dálku –
IV.
Věk prchnul jeden. Změnilo se mnoho.
Zas ostrov kvet’, však uvadal v své krásekráse,
a ptáci pěli, by zas umlknuliumlknuli,
a vlnou moře někdy bouř se snesla
a vše již stárlo, země, strom i ptáci
a Muž a Žena sestárnuli velmi.
Jich tváře byly hlubých plny vrásek
a četné jíní protkávalo vlas
a v jejich duších plno nedůvěry:
On k Ženě měl a ona k Muži zas.
Tak zřeli někdy k oné černé skále
a o ní oba promluvit se báli
a mlčky oba hleděli vstříc Smrti
(již znali ji, neb všecko mřelo kolem)
a nemohli se zhostit nedůvěry.
*
Kdys byla noc, tak černá, tmavá noc
a bouře chvílí rušila je v spánku...
Pak vzplanul den a oba vstali s lůžka
a každý jinam chystal se jít honbou,
když zvykem hledli v stranu černé skály.
Děs úžasu jim pozaplanul tváří:
Té černé skály nebylo tam více!
16
Na její místech rozlilo se moře,
tak třpytné zas a mladé zas a krásné.
To oběť byla, kterou černá skála
přinesla jejich důvěře a lásce.
A velký Soucit rozvířil jim ňádro,
to zpráhlé ňádro velkou, dlouhou mukou
a jeden Soucit naplnil je oba –
a tím je sblížil – – –
Upadli si v náruč
a byli zase jedna duše čistá
a duše velká, jedna byli Láska
a jedna Svornosť, která plodí činy...
A byl Muž otcem, Žena mátí lidstva.
PRAHA, ČERVENEC 1895.
17