Jabloň.

Jabloň. (Jaroslavu Galiovi.)
Bylo to v Italii, v té smavé Italii, kde každodenně slézali jsme malebné vrcholky hor, chtějíce se pokochati purpurovým Majestátem zapadajícího slunka. Vrátili jsme se právě z jedné takové vycházky, ruku v ruce, umlčeni štěstím a sny mladých novomanželů na svatební cestě. Seděli jsme u otevřeného okna s vyhlídkou na hlaď jezera, klidnou jako sen dítěte. Mlčeli jsme. Stříbrný měsíc zvědavě pokukoval na nás hustým listím jabloně. Byla to mladá krásná jabloň, která v blahém vědomí mateřství nízko skláněla přetížené sněti. – Věř, drahá Aduško, řekl jsem pojednou, ovinuv jí rámě kolem bělostného krčku – věř, když vidím ten stromek, jak laskavě a tiše snáší všecky bolesti, by jiného plodem svým oblažil, a když vidím tu lásku a tiché štěstí jeho, tu chtěl bych ho objat a zulíbat. Věř, drahoušku, zulíbal bych tu jabloň... A moje Aduška otočila ke mně svoji zářící tvář a neobyčejně modré oko a přivinouc se těsně k mé šíji, pošeptala mi něco svým tichým hláskem, který vždy mi zněl nebeskou hudbou. Pak dodala hlasitěji a líc jí vzplanula krásným růměncem: – Tedy mne zulíbej, Jaroslávku... PROSTĚJOV, ČERVENEC.
73 Dvě sceny z moderní pohádky.
I.
(Nádherný fantastický zámek nedaleko norského fjordu. Ční na strmé skále, do moře příkře padající. Otevřeným oknem velkého salonu viděti na umírající slunko, obestřené fialovými mlhami západu. V dálce po levé straně moře šumí temné lesy.)
Kněžna Valburga (odchází od širokého okna a stane u piana rokokového slohu. Několik unavených akkordů rozletí se salonem, rozplyne se v těžkých portièrách okenních a zanikne. Z hloubky šumí moře). – Ach, jak jsem unylá čekáním! Ty fialové západy jak se mně už znechutily! Chci červeň a žár, chci oheň a lásku – chci určité barvy! A ne tu matnou záplavu fialového šláře, upomínající na kobky klášterů! Ach, Bože, jak je vše nudné...! Annetto! Annetta (objeví se tiše ve dveřích). Valburga. Ach, Bože, Annetto, jak líbí se ti naše západy? Pojď, mluv, má dušeduše, a řekni své mínění. Jak líbí se ti naše západy? Annetta. Jsou krásné, vznešená velitelko! Vidím v nich často tichý smutek vašich velkých zraků. Tak nádherné a vznešené bývají...! Valburga. Ty nedobře přirovnáváš, Annetto. Nejsou vznešené ani krásné – jsou unavené, plané a prázdné – jsou bez ohně a zanícení – a v mých očích je přece plno žáru! A což ty lesy, Annetto – jak ty lesy naše se ti líbí? Annetta. V těch spatřuji mnohdy záblesk oné dumavé poesie, která sídlí na vašem čele, krásná paní. A přeběhne-li 74 vánek jejich korunami a zahrá-li větérek jejich listím, zní to jako tiché písně vašeho piana. Mám pravdu, kněžno Valburgo? Valburga. Přeháníš, Annetto. Nebývám nikdy zadumána tak těžce jako ty lesy bývají a nikdy nepěji tak smutných akkordů. Ale ostatně, co říkáš tomu moři před námi? Je krásné a veliké, že – –? Annetta. Ano, velitelko, je veliké a něžné – ani přirovnání k tomu nemám... Však přece! – – Ano – je jako Arnulf, básník a bohatýr... Odpusťte, že tak přirovnávám – ale často, hledím-li na to moře zadumána, často připadá mi Arnulf... Je tak veliký a šlechetný jako moře – – Valburga (unešena). Arnulf, Arnulf – má drahá! Ano, Arnulf je takový. – Je to duše veliká a něžná, plna poesie. Jak jsi jen přišla na to přirovnání, dušinko drahá? (Přitáhne ji k sobě a křečovitě tiskne.) Však, co míníš o lásce, Annetto? Annetta. Je to manna nebes, která se na slunci rozplyne. Valburga (nedočkavě). Co tím chceš říci, dušinko? Annetta. Že je to jemné fluidum, ovívající jen a jen dvě duše blízkéblízké, a že každé tušení duše třetí jest již profanací lásky. Valburga (vášnivě). Ach, Annetto, drahá Annetto, jak tě miluji! (Padne jí kolem šije a celuje ji. Náhle vpadne v obyčejný, pochmurný ton.) Kdy pak přicházívá můj manžel? Annetta. Vždy s východem měsíce, vznešená velitelko – a dnes vychází luna před půlnocí. Mám rozžehnouti lustr, kněžno? Valburga (unaveně). Ne, ne – jdi a uprav vše v ložnici – budu čísti dnes. – Jdi, Annetto – a pak si lehni již. – (V zadumání.) Ach, jak velké je to moře zde...!
II.
(Nádherná ložnice s těžkými damaškovými nebesy. S klenutého stropu, představujícího noční nebe, visí stříbrná lampička ve tvaru půlměsíce. Světlo tlumeno je stínítkem z růžového hedvábí. V pozadí za portierou prokmitá bělostné, nádherně upravené lůžko. Oknem ložnice je vyhlídka na široširé moře.)
Valburga (v bílém řásném hávu sedí u okna a pohlíží na moře. Mluví tiše a dumavě.) Je velebné a majestátní, to 75 moře. Ano, jako Arnulf. Má pravdu Annetta. Tak veliké a silné je, že ani ty lesy a skály nestačí ku jeho zkrocení, když se vzbouří – a jindy je tak tiché a něžné jako oko dítěte, když spí. A jakou hloubku má to moře...! (Dvéře ložnice tiše se otevrou a mezi portierou objeví se mladý muž. Z velkého oka září mu klid a důstojnosť.) – Arnulfe, Arnulfe! Čekám tě a myslím na tebe. (Otočí mu ramena kolem krku a táhne jej k oknu.) Hleď, Arnulfe, tys jako to moře! Tak velký jako obr a něžný jako dítě. Arnulfe... Vidíš to moře? Arnulf. Vidím je, moje duše – a vidím z něj vystupovati bílý měsíc nás obou – – Valburga (živě). Ne, Arnulfe – ne měsíc –!... Bílé slunce, chceš-li – bílé slunce nás obou a naší lásky... Neboť věř – tak mnoho bojím se měsíce, když počne vystupovat... Arnulf. Ty bojíš se měsíce a moje srdce zpívá při pohledu naň. Když stříbrný šlář jeho par objeví se nad lesy, tu bývá moje duše plna písní a veliká báseň lásky vlní se mi hrudí. Věř, Valburgo, ani nevíš, jak miluju měsíc...! Valburga (nadšeně). Tys velký básník, Arnulfe! (Tiše.) Však já se přece měsíce lekám... Při pohledu na naši lampu noční srdce se mi svírá... (Zaníceně.) Ale hvězdy jsou krásné! Tak drobounkédrobounké, a přece září tak jasně! Arnulf (vznešeně). To jsou oči andílků, ale měsíc je okem Boha! Valburga (třesouc se úzkostí). Ne – nemluvme již o měsíci, Arnulfe – což, slyšíš tu hudbu mořemoře, jak zpívá v polibcích travnatých břehů? Tys to moře, Arnulfe – a já – – Arnulf (políbí ji) – a tys ten travnatý břeh, má drahá... Valburga (vroucně a naivně). Jsi básník, Arnulfe, rozumíš rozmluvám moře s travnatým břehem? O čem hovořívají, můj milýmilý, za večerů letních? Arnulf. O ničem, Valburgo, o ničem – tak jako my teď hovoříme o ničem nemluvíce. Rozmluva duší spjatých láskou nezná pravidel ani mezí. Valburga. A což, může býti láska profanována? Čistá, vznešená láska? Arnulf. Ano, a třeba jen tiché zašumění křídel duše neznámé vyruší ji ze sna. Však proč se ptáš, má duše? 76 Valburga (náhle vyděšeně). Hle! ty bledé páry tam nad mořem – to měsíc stoupá! O, rychle, Arnulfe – rychle! Jak se děsím, Arnulfe –! Arnulf. Proč se lekáš, má drahá – jen pohleď, jak je krásný ten měsíc, když vystupuje – –! Valburga (omdlévajíc). Probůh – on přichází –! (Ukazuje ke dveřím. Portiera se rozhrne a ve dveřích objeví se Knut.) Můj muž, Arnulfe! Arnulf (vyděšeně). Tvůj muž, Valburgo...? (V tom vymrští se Valburga z okna a klesá do moře.) Valburga (padajíc). Pojď za mnou, Arnulfe... Arnulf. Má duše! (Vrhne se za ní.) Jak příšerně bledý je ten měsíc! (Obě těla dopadnou do moře a vlny se nad nimi zavrou.) Přestávka několika okamžiků. Knut (pohlíží tupě do moře. Hladinou šíří se soustředné kruhy větší a větší, až splynou s hladkým povrchem. Měsíc vystupuje z vod a šíří dlouhý ohon stříbrných jisker po spícím moři. Lesy po levé straně šumí z hluboka.) – Bláhoví! Nač to vše? (Zadumaně.) O, že jsem netušil, co se přihodí! Brunnhilda nebyla by mne směla opustit již před branou! (Silným hlasem.) Annetto! Annetta (objeví se ustrašena ve dveřích). Knut (klidně). Zatáhni lampu – budu spát dnes v ložnici kněžny...
PRAHA, ÚNOR.
77 OBSAH.
Str. 1. Předmluva5 2. Věnování7
Stíny dalekých večerů. (1894–1895).
1. Soucit11 2. Herodias (Fr. Soldánovi)18 3. Smrť Rafaelova21 4. Sochař (Rud. Jeronýmu Wolfovi)27 5. Andělské intermezzo30
Když plály půlnoční hvězdy... (1894–1895).
1. Chci bojovat!37 2. U okna38 3. Přirovnání I.40 4. II.41 5. Cestou k rodnému kraji (Své drahé matce)42 6. V seně44 7. Motiv z rodné vsi45 8.Vánoční genre46 [79] Str. 9. Oběť47 10. Vidění (Karlu Dostálu-Lutinovi)48 11. Sonet melancholický50 12. Sonet antický51 13. Sonet závěrečný52
V předtuše nádherného Jitra. (1896).
1. V předtuše nádherného Jitra55 2. Evoluce57 3. On třtinu nalomenou nezlomil... (Vil. Bitnarovi)58 4. V zahradě věků59 5. Vzpomínka (Své neznámé milence)61 6. Blahá píseň63 7. Již kvete hloh...65 8. Teď odejdi... (Xaveru Dvořákovi)66 9. Ty růže nádherné...67 10. DotknutíDotknuti písní národní (Jindř. Š. Baarovi)69 11. Duo71 12. Jabloň (Jaroslavu Galiovi)73 13. Dvě sceny z moderní pohádky74
E: jf; 2006 [80]